Zatím jsem si o tom nedovolila psát, jelikož jsem se trochu styděla vylézt veřejně s něčím, co nepatří zase tak běžně do života většiny.
Děti v týdnu vysklily dveře a já zjistila, že nejsou dědičné pravděpodobně pouze geny, ale asi i zkušenosti.
Dnes se mi chce napsat něco o tom, co si vlastně myslím o tom, co lidé říkají. Předesílám, že samozřejmě se má teorie týká i mě samotné.
Velikonoce miluju, ale na druhou stranu také moc nemusím… Miluju je, jelikož se nám již několikátý rok daří být zároveň skvělými rodiči, kteří umožní svým dětem, aby je prožily opravdu naplněné různými tradicemi a zvyklostmi.
Měla jsem opravdu jiný víkend. Jelikož velice ráda zjišťuji, co je pro mě na tomto světě důležité, co mě baví a co mě naplňuje pocity štěstí, tak podnikám i různé aktivity, které mi v mém poznávání pomáhají.
Říká se, že děti jsou našimi největšími učiteli a s tím tedy opravdu souhlasím. Zrovna se pohybuji více ve školce, jelikož zaskakuji za učitelku na dovolené. No a tam za mnou přiběhla čtyřletá Natálka a začala mi šeptat, že jí Vojta pověděl, že ji miluje.
Zatracená snaha udělat dojem na rodinu a zejména na manžela jako výborná hostitelka a super hospodyňka!
Tak zrovna jsem se vrátila z rodinné dovolené na horách. No a teď jdu nad těmito řádky bilancovat: jaká vlastně byla?
Dneska u večeře jsem zase zjistila, že zbavit se hrůzy z tuků není vůbec snadné. Bylo to ve chvíli, kdy můj manžel vařil sobě a dětem večeři.
No, a jak jsem na to přišla? Úplně jednoduchou a logickou dedukcí. Totiž, říká se, že nejtěžší mužská choroba je přeci rýmička. No a já tuhle chorobu chytla a fakt trpím a rozhodně to nenesu nijak statečně, jak by se na „ženu“ hodilo.
To se nám ten víkend tedy vydařil… Už od středy jsem se těšila (tedy kromě volby prezidenta), že se na víkend zbavím obou dětí a budeme mít tudíž čas s manželem jen sami pro sebe.
Představujeme vám i třetí statečnou - blogerku Janu. Jana je máma dvou dětí, má spousty zájmů a s oblibou si rozšiřuje obzory.