Možná takhle nějak by začínal další půlnoční unavený zápis do deníčku otce batolete, kdyby si pečlivě vedl zápisky svých dojmů a pocitů. Svět se podruhé změnil ve chvíli, kdy se dítě postavilo na vratké nožičky a řeklo první slovo. Od té chvíle nebylo nic jako dřív...
Je hysterický?
„Pokud se mám zamyslet nad tím, co je pro batolecí období skutečně charakteristické,“ říká PhDr. Adam Suchý, „jako první mi na mysli vytane slovo ‚hysteráček‘. Můj syn stojí uprostřed kuchyně a křičí, zajíká se, řve. Nikdo netuší proč, nikdo neví, jak ho utišit a co se vlastně stalo. Intenzita se stupňuje, barva obličeje přestává být dětsky narůžovělá. Mé profesní znalosti psychologa selhávají už po deseti minutách, následuje je trpělivost a chladná hlava. ‚Poleju ho studenou vodou,‘ navrhuji ženě a snažím se nevidět její pohled, který vyjadřuje něco víc než prostý nesouhlas. Batole vítězí. Na moment se přistihnu při myšlence, že mu naplácám na zadek. Vím, není to k ničemu, ale nemůžu si pomoci. Stydím se a kaju, neb selhávám jako otec i jako profesionál. Naplácám mu na zadek, ta myšlenka se mi ale fakt líbí… Nedá se to někde vypnout? Alespoň na půl hodiny… Podle některých teorií řeší batole v tomto období jeden ze svých těžkých vývojových úkolů, který byl pojmenován psychologem Erikem Eriksonem jako ‚autonomie versus stud‘. Vzdor je přirozený, dítě potřebuje objevovat svět kolem sebe (ale i sebe samé) a potřebuje v tom být povzbuzeno. Na druhou stranu si bohužel začíná uvědomovat limity svých možností, což jeho nervová soustava a emoce jednoduše nezvládnou. Zkouší svou sílu a moc, což platí hlavně na babičky. Nicméně když pošestnácté za minutu slyším z roztomilé pusinky příkaz ‚táto ne, táta ne, ne ne‘, začínám opět pochybovat. Co jsem mu udělal? Přestal mě mít rád?
Svět kolem nás
Nic není jako dřív. Na některé věci si lze zvyknout docela rychle, na jiné jen velmi pozvolna, pokud vůbec. Například sex. Že se milování proměnilo v tantricky přerušovanou a natahovanou několikahodinovou extázi, na to jsem si zvykl již od kojence, protože i ten se budil přesně v těch chvílích, kdy by se možná rozhodovalo o jeho sourozenci. Batole má stejný dar intuice (a sourozence zjevně nechce), ale oproti kojenci má tu výhodu, že se dokáže i samo přijít podívat na to, co se to v obýváku vlastně děje.Změnili se i přátelé a známí, protože svět se rozdělil na páry s batoletem a na ty ostatní. I páry s batoletem jsou ovšem značně nesourodá skupina. Není batole jako batole, a tak jedno je živeno pouze zdravými výrobky, zatímco druhé chroupe smažené hranolky s tatarkou. To ovšem nevypovídá nic o dítěti, ale hodně o rodičích. Hledám harmonii a přemýšlím o zlaté střední cestě, zatímco mi syn nenápadně ujídá kolečka cibule, namáčí je do jogurtu a zajídá rohlíkem upatlaným od hořčice. Hlavně že mu chutná… Totéž platí pro zájmové činnosti, které někteří rodiče mylně spatřují v batolecí manipulaci s okolím a domnívají se, že tím bude určeno jeho profesní směřování do budoucna. Jestli tomu tak skutečně je, to se máme na co těšit. Nebo si mám jinak vysvětlit hodiny, které můj syn strávil se záchodovou štětkou nad toaletní mísou? Nebo intenzivní a nekonečné otevírání a zavírání dveří a otáčení klíčem? Nebo pravidelné okopávání zdi v ložnici? Opravdu to znamená, že bude jezdit s vozem na exkrementy ?
Mé batole mi rozumí
První souvislé věty a komentáře obvykle vyvolají u rodičů větší údiv, než když poprvé promluvil Werichův Franta Nebojsa. Pravda, co se doma špitne, to brzy ví celá ulice, všichni příbuzní a známí. Nevěděla dosud vaše sousedka, jak doma nazýváte své pohlavní orgány? Batole to napraví! Ostatně, radostně podrobný anatomický popis všeho, co batole kdy spatřilo, jaksi zákonitě patří k období, které Freud označil příznačně jako anální fázi. Ta zároveň odkazuje na skutečnost, že s nočníkem netřeba spěchat navzdory cenám plínek a nepříliš dobrému příkladu našich maminek. Pozvolný trénink je ovšem třeba, takže s chutí do toho! Když ale slyším v jednom dni asi počtvrté naléhavý hlásek ‚Utřít! Toto utřít!‘ a s hadrem se vypravuji na další hygienickou pouť, až bolestně si připomínám, proč jsem nikdy nechtěl mít pejska… To všechno ale bledne a stává se zcela nepodstatným ve chvíli, kdy náhle batole samo přichází za svým otcem a upírá na něj svá hluboká a čistá očka. A z práce znavení tátové pookřejí, opět si připomenou, že mají potomka a tváří v tvář plodu své lásky se svět znovu a znovu proměňuje, tentokrát v zázračnou rajskou zahradu. Den se chýlí ke konci, batole na chvíli milosrdně schová růžky, přitulí se a řekne: ‚A pusinku tátovi…‘ Srdce mi plesá, jihnu, opět se kaju za všechny hříšné myšlenky s plácáním na zadeček, tetelím se… A ráno mě zase doprovodí ke dveřím, obejme mě, dá mi pusinku, zamává, důležitě okomentuje můj odchod ‚táta do práce‘ a zavře za mnou. A já budu zase dojatě koukat na zavřené dveře a mírně závidět své ženě. Tedy aby bylo jasno, neměnil bych, to ne, už jen proto, že čertík nikdy nespí a otcovské nervy se mateřským jednoduše nevyrovnají. Musím však pokorně přiznat, že mé batole to se mnou prostě umí.“
Adam Suchý - psycholog z Olomouce
Jsou tu ovšem babičky, a to je zcela jiná kategorie taktiky a komunikace. Tyhle babičky totiž vychovaly svá skvělá batolata, ze kterých bohužel vyrostly poněkud méně schopné matky a otcové, takže je třeba opět vstoupit do hry zvané „výchova dospělých“ a přidat několik dobře míněných rad. Prostým pozorováním jsem zjistil, že ten, koho to nejmíň zajímá a má z toho nejmenší prospěch, je batole. Na druhé straně, mít batole bez babiček je úplná katastrofa. Proto beru všechny své jízlivé poznámky zpět a omlouvám se, ta první svatojánská noc bez dítěte byla skutečně zázračná, ano, ani moc neplakal a na koberec se vykakal jen jednou, výborně, ještě jednou moc děkujeme a určitě se vám už po vnoučkovi zase stýská…