Z očí do očí...

Miminko mějte pořád na očích. Tak zní rada všech povolaných. Má mít ono na očích pořád vás? Hádejte…
Z očí do očí...
„Tady jsem, koukni na mámu“ A podívej, to je táta...“ Aby toho nebylo málo, strká hlavu do kočárku i babička. Miminko vycení bezzubé dásničky. Chvíli hraje naši hru, ale pak bez zájmu odvrátí hlavičku nebo zavře oči. Rodina se však nedá. Jeden přes druhého ho šimrají na tvářičkách, hladí po hlavičce, lechtají pod krčkem... A pořád nic. Není přece možné, aby nás mělo dost. Nemá, jen vyčerpalo svůj příděl schopnosti se nám věnovat. Ostatně kdyby drobeček dokázal vyjádřit svůj názor, asi by nám peprně dal najevo, že je unaven a že má nárok na to, aby si po vší té práci, kterou s námi měl, odpočinul. Samozřejmě o mámu i tátu velmi stojí, ale potřebuje také určitý čas na regeneraci a odpočinek.
 
„Zrušíme příčky, abych měla dítě pořád na očích.“ Šimonovi se Veronika revolučním nápadem zavděčila. Také má rád prostor, a ten miniaturní panelákové místnosti nenabízejí. „A máme na to měsíc, než se malé narodí,“ dodala ještě. Termín to byl šibeniční, ale protože je Veronika něco mezi buldozerem a drapákem (jak ji občas škádlí), bylo jasné, že to klapne. A také klaplo. Mrně si užívalo vaření i praní, žehlení a uklízení. „Vychutnávalo“ si i večírky - ani jinou šanci nemělo. „Kluk je nevrlý, poplakává, špatně spí a ani moc nejí,“ posteskla si po pár týdnech u pediatra. Ten ale na žádnou chorobu nepřišel. „Fyzicky mu nic neschází,“ řekl jí. „Spíš přemýšlejte o tom, jestli u vás není něco špatně...“
 
Poznáte, co je tíží?
Dokud je u mámy v bříšku, má se miminko fajn. Když se vyloupne na svět, nezbude mu nic jiného, než se začít vyrovnávat s nároky nového prostředí – a to platí i pro nový domov. Hodně si toho musí osvojit – bdít a spát, být aktivní a umět odpočívat. Také křičet, když se mu něco nelíbí, nebo dávat najevo své potřeby. Než se ale naučí mluvit a říci si o ně, je na mámě a tátovi, aby poznali, co je a není pro něho dobré. Říká se, že pokud se děťátku nedostává dost lásky, může trpět pocity osamělosti, a dokonce na ně i umřít. Pevné spojení s rodičkou přestřižením pupeční šňůry nekončí, bezprostřední kontakt s maminkou, která je zpravidla i nadále pečující osobou, je pro ně naprosto nepostradatelný, nezbytný. Jenže rodiče někdy, ve snaze ukázat děťátku, jak moc ho mají rádi, to poněkud přehánějí. Podle psycholožky Jany Procházkové je přítomnost maminky, případně tatínka, pro dítě opravdu báječná. Potřebuje však i jiné podněty, ale také chvilky samoty a klidu, a to při takovém uspořádání a „provozu“ v domácnosti, které vede Veronika, možné není.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Opičky to mají jinak
Jak píše ve své knize „Co, kdy a jak ve výchově dětí“ guru přes péči o drobotinu Zdeněk Matějček, dívat se mrněti zblízka do očí a snažit se zachytit jeho pohled, je nám vlastní odpradávna. Kočka kotě olízne, ale do očí se mu nepodívá. To je lidská forma komunikace - intimní a důvěrná. Ponořit se do sebe očima jako maminka s dítětem, dokážou snad jen milenci. Jinak nám může být pohled druhého člověka zblízka do očí protivný.
 
„Já zastávám názor, že i miminko má mít svůj klid. Proto jsme také v naší jediné místnosti vytvořili tu nešťastnou zástěnu,“ zpytuje svědomí Markéta. „Jakmile Jolanka večer zabrala, zatáhli jsme ji. Po nějakém čase ale přišly bezesné noci. Potřebovala sice soukromí, ale i vědomí, že stačí otevřít oči a máma s tátou budou na dosah. A fungovalo to.“
 
Alice zase žila v přesvědčení, že čím víc podnětů její Tomík dostane, tím lépe na tom bude a trošku to pošťouchne jeho vývoj. „Podle toho jsem také vybrala kočárek s „výhledem do světa“. „Neocenil to a já nakonec také ne. Ale myslela jsem to dobře,“ dušuje se.
 
Výhled není vše
Koupit kočárek, konstruovaný tak, aby mimi mohlo koukat na mámu nebo do okolí? Psycholožka Jana Procházková doporučuje první variantu. „Vy vidíte na dítě a ono na vás. Umožňuje vám to snazší komunikaci a podnětů má dítě tak akorát. Navíc mu můžete kdykoli upravit peřinku, nasadit čepičku, která mu sjela, či vyhnat mouchu, která ho ruší ve spánku… Pohled do prostoru, může být pro něj znejisťující. Dítě si může připadat opuštěné.“ To dokazuje i studie britských vědců. Podle ní rodiče s dětmi mnohem méně mluví a děti jsou vystresovanější. A naopak mnohem pozitivněji naladěná jsou robátka, otočená v kočárku směrem k tomu, kdo je veze.
 
Málo nebo moc?
Miminko potřebuje být v kontaktu s rodiči. Bereme je do náruče, mazlíme se s ním. Neobejde se bez naší péče a náklonnosti. Měli bychom ho mít na očích, aby se mu nic neblahého nepřihodilo. Ale měli bychom mu také dát šanci, aby si od podnětů, které na ně někdy bez rozmyslu „valíme“, odpočinulo. Během pár týdnů po jeho narození určitě i vy přijdete na to, jestli vás zrovna chce, jestli je naladěno na vaši vlnu. Pokud ano, přij-me toho mnohem víc, než když právě „vypíná“… „Málo podnětů je špatně,“ konstatuje psycholožka Jana Procházková. „Vývoj dítěte nemá šanci postupovat. Moc podnětů je také špatně – dítě je přetížené a nevyvíjí se také, jak má. Jít z extrému do extrému je to nejhorší, co může děťátko potkat. Vyvážit projevy lásky i podněty, které pro ně máme, je umění.“ Je spokojené? Je neklidné? Sledujte jeho reakce. Ty vám naznačí, co dál… 
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře