Zkusit se má všechno!

Když miminko přijde na svět extrémně nezralé, je zázrak, když přežije a těžký start mu nezpůsobí trvalý handicap. Matěj měl ale také štěstí – život si vybojoval, a pro to, aby jednou dokázal být co nejvíc soběstačný, dělají on i jeho rodiče všechno, co jde.
Zkusit se má všechno!

Skoro tříletý Matěj je usměvavý pořízek, u kterého vás překvapí, že se veze v kočárku. Ale jeho veselá maminka Pavlína bez okolků vysvětlí, že Matýska neposlouchá polovina těla – levá ručička je většinou přitisknutá k tělu a pěstička se otevírá těžko, levá nožička stočená dovnitř zvládne došlápnout jen na špičku. Dva tři kroky s oporou jsou prozatím Matějův rekord. Trénink pomáhá „Vojtovku cvičíme od chvíle, kdy Matýsek po dvou měsících života opustil inkubátor,“ vypráví pětadvacetiletá Pavlína. „Poctivě dřeme, teď už nám musí pomáhat i taťka, protože udržet 18kg bojovníka v potřebné pozici je fuška. Pokrok přichází, ale pomalu. Přesto nechci vzdát žádnou šanci zmírnit projevy dětské mozkové obrny, konkrétně spastické hemiparézy, která našeho chlapečka postihla následkem nedostatku kyslíku před porodem ve 27. týdnu těhotenství.“

Bříško tuhlo
Semlelo se to prý rychle. Až do 26. týdne bylo Pavlínino těhotenství zcela bez problémů, jak by se u mladé maminky očekávalo. Na víkend s manželem jako obvykle odjeli na chatu do Jizerských hor, ale tam bříško začalo tvrdnout a přišly bolesti podobné menstruačním. V jablonecké nemocnici dostala Pavlína magnezium a ujištění, že výsledky monitorování miminka jsou v normě. Přesto ji hospitalizovali na pozorování. Ráno však začala odtékat plodová voda a Pavlínu vzhledem k nízkému stupni těhotenství poslali sanitkou do Prahy do ÚPMD. Od příjezdu k porodnici do narození Matěje uběhlo pouhých dvanáct patnáct minut. Přesto Matýsek už vůbec nedýchal a jeho Apgar skore po kříšení bylo špatné, takže prvních 72 hodin po narození nebylo vůbec jisté, zda přežije. Masivní krvácení do mozku, dýchací potíže, ataky infekcí komplikovaly časnou Matějovu adaptaci na světě. Přesto to zvládl a bojuje dál.

Lázně dávají naději
„Na Vojtovu metodu nedám dopustit,“ říká Pavlína. „Vždycky když tohle cvičení vezme do rukou profík, udělá Matýsek velký skok dopředu.“ První intenzivní lázeňskou kúru dostal Matěj v roce a půl v Klimkovicích u Ostravy. Vojtova metoda a slané koupele mu pomohly rozhýbat tělíčko k samostatnému překulování a zvedání, tedy k pohybům, kterým Pavlína s láskyplným úsměvem říká „tulenění“. Druhé lázně – Janské, nastartovaly Matějův pokrok ještě víc – začal zvedat nožičky, vztyčovat se a Pavlína to přičítá především té velké intenzitě cvičení s profesionálem, který nechybuje. „Skvělá rehabilitační sestřička pracovala s Matym dvakrát denně čtyři týdny. Je úžasné, že pohyby, které si při cvičení zafixuje, už nezapomene, že pokrok je trvalý a vždycky znamená velký posun. Domácím cvičením pak nové dovednosti upevňujeme.“ Zatím poslední pobyt v Janských Lázních zafungoval víc na vnímání a řeč. Matěj, který je podle posledního psychologického vyšetření na úrovni 10- až 14měsíčního dítěte, začal říkat první srozumitelná slova a víc komunikuje. „To je dobré znamení. Jak říkají lékaři, fyzické pokroky podporují ty mentální a naopak.“

Terapie proti smutku
„Pískoviště někdy nezvládám,“ přiznává Pavlína. Když jsme doma v Praze, snažím se s Matějem chodit co nejvíc mezi zdravé děti. Jemu to hodně pomáhá – pozoruje je, poslouchá, snaží se je napodobit. Jenže když vidím, že děti nemají zájem si s ním hrát, jednoduše proto, že on jim nic nedává, že je nebaví, je mi to strašně líto. Chápu, že rodiče zdravých dětí tohle neřeší, asi by mě to v jejich situaci také nenapadlo, ale moc bych si přála, aby k nám jednou na hřišti přivedla nějaká maminka své zdravé dítě a řekla mu, že Matěj je nemocný, ale hodný kluk a že by si spolu mohli aspoň chvíli hrát.“ Jaksi druhoplánově lázně pomáhají i Pavlíně samotné. Nejen tím, že Matěje opravdu posunou dopředu, ale ona si tam prý uvědomí, že jejich trápení není zdaleka tak hrozné jako některých jiných pacientů. A prý se i trochu stydí za to, že někdy s manželem podlehnou emocím a popláčí si nad tím, že jejich chlapeček bude mít život mnohem složitější než jeho zdraví vrstevníci. Proto chtějí udělat vše, aby se tomu normálnímu soběstačnému životu mohl co nejvíc přiblížit.

Veliký dík!
Zatím nejnovější nadějí je pro Matěje léčba v centru ADELI ve slovenských Piešťanech. „Je založena na podpoře speciálními obleky, které aktivují určité svaly,“ vysvětluje Pavlína, která se o metodě dozvěděla od kamarádky také s tělesně postiženým synkem. Ten tuto léčbu právě užívá i díky malé fi nanční pomoci Pavlíny a jejího manžela. „Toho chlapečka máme moc rádi, a když jsme se dozvěděli o této možnosti, poslali jsme jeho rodičům alespoň trošku peněz, aby mohli ADELI vyzkoušet. Toto centrum totiž nemá smlouvu s žádnou českou zdravotní pojišťovnou, a tak si musí pacienti hradit všechny náklady sami. Jeden léčebný pobyt stojí kolem 70 tisíc korun. Protože Pavlína z předběžných konzultací zjistila, že by tamní odborníci mohli pomoci i Matějovi, požádala dopisem 40 fi rem o fi nanční příspěvek. Pomohla jediná – realitní společnost CHIRŠ – a té Matějovi rodiče moc děkují. S dojetím se však sklánějí před ostatními dárci. „Nemohla jsem uvěřit, že na náš účet u nadace Konto Bariéry přišly peníze od jednotlivců, od lidí, kteří nás ani osobně neznají, a přesto si dokonce před Vánocemi ubrali ze svého. Nikdy jim nepřestaneme být vděčni. Díky nim pojede Matěj na první kúru v ADELI už v květnu.

Jak Matěj uspěl?
Zprávu o tom, jak Matějovi v ADELI pomohli a zda je pro něj vhodné i pokračování v této léčebné metodě, se dozvíte na jeho webovkách: matejgabzdil.webnode.cz.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře