Báry se ptala maminka Michaela Šindlerová z Přerova. Na dnešní dobu začala s dětmi brzy: v jednadvaceti.
Michaela: S dvojčátky jste patřila k průkopnicím prohození rolí – živila jste rodinu a tehdejší partner byl doma s dětmi. Udělala byste to znova?
Bára: Už bych to asi znovu neudělala, ale pokud by manžel neměl práci, musela bych to zvládnout jako tehdy. Ale je to opravdu problém, můj muž byl v domácnosti tři roky, a tím jsme se úplně odcizili. Já se vracela domů utahaná a těšila se na děti, klid, domov, a on potřeboval mezi lidi, vyhledával zábavu a společnost. Jak jsem si ho měla vážit, když nebyl schopen se o nás postarat? Jak jsem měla být v pohodě, když jsem věděla, že nesmím onemocnět a brát co nejvíce pracovních nabídek, abych utáhla celou rodinu a domácnost? Čím víc jsem pracovala, tím méně jsem byla s dětmi, a to mě neskutečně ničilo. A on už si práci nenašel, rozvedli jsme se a já zůstala s dětmi sama a také je sama vychovala, obstarala, živím je a starám se dodnes, na rozdíl od jejich otce, který se o ně po rozvodu přestal zajímat a ani na ně neplatí. Nebyla to dobrá volba, muž je mužem a má být své rodině oporou, jistotou a zázemím.
Michaela: Jak jste to zvládala, když začaly obě holky chodit?
Bára: Na to krásné se nezapomíná... Většinou se vždy rozešly na obě strany a bylo těžké je uhlídat. Ale to si člověk zvykne. Nikdy se jim nic nestalo, přežily to ve zdraví. Rozhodně si myslím, že i když se všechno odehrávalo dvojmo, je to mnohem lepší, než mít děti třeba rok po sobě. Jeden už chodí, druhý ještě ne, každý má jiný režim, jiné jídlo, jinak komunikuje, to musí být opravdu náročné. U dvojčat všechno děláte stejně, jenom dvakrát. A vyrůstají spolu, mají svého kamaráda, parťáka, konkurenta, moje dcery si spolu vyhrály skvěle. Dospělý nikdy dítěti nenahradí jeho vrstevníka.
Michaela: A jak to bylo s jídlem?
Bára: Také tak, lišily se od narození ve všem, takže i s jídlem to měla každá jinak, jednou nechtěla papat Anička, jindy Maruška, ale chce to trpělivost a dítě nenutit násilím, jinak si jídlo zprotiví. Pokud nechtěly jíst to, co měly, tak nedostaly nic. Běda ale, když je někdy hlídala babička, a ta jim nabízela jiné a další dobroty, a tím nám naši výchovu dost nabourala.
Michaela: Máte nějakou – teď už veselou – vzpomínku z dětství holek?
Bára: Nic dramatického se naštěstí neodehrálo... Člověk musí být ale neustále ve střehu. Legrace s nimi byla veliká, proto jsem je hodně fotila a natáčela, jejich vtipné výroky mám zapsané v notýsku. Je zajímavé, že už odmalinka se vyznačovaly jasnými povahovými rysy, které přetrvaly dodnes. Například když jim byly asi tři roky, našla jsem před spaním pod Maruščiným polštářem šroubovák a pod Anniččiným knížku básniček...
Michaela: Oblékala jste holky stejně, chodily spolu ve školce a ve škole do třídy a na stejné kroužky?
Bára: Oblékala jsem je odlišně, nebyly a nejsou si vůbec podobné, a tak jsem tu odlišnost spíš podporovala, ve školce byly ve stejné třídě, ale tam jsem se poprvé setkala s tím, že je paní učitelky braly jako jednoho člověka a neustále je spolu srovnávaly. Jak to, že Andulka neumí kotrmelec, když Mařenka ho umí? Tím vždycky jedna zbytečně trpěla. Jen proto, že se narodily ve stejný den, je okolí porovnávalo. Kdyby byly od sebe třeba rok, už by to nikoho nenapadlo, a tak jsme je od školy rozdělili, sice šly do stejné školy, ale každá do jiné třídy. A to bylo správně. Nikdo je neporovnával, protože jejich učitelé a spolužáci znali vždy jen tu jednu, každá si našla jiný okruh kamarádů a různé zájmy. Tím jsme jejich individualitu výrazně podpořili.
Michaela: Praly se a hádaly, když byly malé? Žárlily na sebe? A jak jste to řešila?
Bára: Všechny děti se perou, a sourozenci obzvlášť. Pokud jsem byla u zrodu problému a konfl iktu, snažila jsem se být spravedlivá a moudře s nimi promluvit. Nikdy jsem je neuhodila, to jsem raději volila zákaz pohádky nebo přísný režim. Nikdy na sebe, doufám, nežárlily, to jsem střežila velice pečlivě, protože u dvojčat musí být rodič maximálně spravedlivý a neustále všechno vyvažovat. Stejný počet dárků, stejný počet pusinek a objetí, spravedlivé dělení ve všem, nikdy nesmí mít jedno dítě pocit, že je upřednostňováno to druhé. A to je tedy, řeknu vám, vysoká škola rodičovství!
Michaela: Měla jste čas se jim někdy věnovat i jednotlivě anebo byly – z časových důvodů – „množina“?
Bára: Dokud byly malé, byly všude spolu, jak s námi rodiči, tak s babičkami, na táborech, s chůvou atd. Ale v období dospívání začaly toužit po samostatnosti, a především si užívat chvíle se mnou každá zvlášť. A tak jsem se jim snažila maximálně vyhovět, a bylo to samozřejmě výborné pro obě strany, protože jsem měla možnost se s každou více sblížit a více se jí věnovat.
Michaela: Měla jste s nimi s každou nějaký speciální rituál?
Bára: Rituál ani ne, ale dělala jsem to, co si přály, a každá chtěla něco jiného. Jiný hrneček, jinou panenku, jinak kreslit, jinak číst, vyprávět atd. A pokud se dělaly jakékoli činnosti, pořadí se muselo neustále měnit, stále střídat, i když Mařenka chtěla vždycky všechno první.
Michaela: Dcery mají vlastního tátu Alvu, s vaším předchozím partnerem žily docela dlouho, a teď si musely zvykat na nového. Jak jste jim vysvětlovala předchozí rozchody?
Bára: Jsem zastáncem názoru, že dětem se má vysvětlit vždycky všechno, ale adekvátně jejich věku. Odpovědi typu „Tomu nerozumíš“ nebo „Na to jsi ještě malej“ jsou špatné, a dítě tak ztrácí jednak orientaci v okolním světě, a jednak důvěru ve vás, protože vy musíte být vždycky a za všech okolností ten, kdo umí poradit, vysvětlit a pomoci. První rozvod přišel, když bylo dcerám pět let, a protože nás s jejich otcem nikdy neviděly se hádat a křičet, ale ani si dát pusu, bylo docela jednoduché jim vysvětlit, že už si s tatínkem nerozumíme a že se rozejdeme a každý bude bydlet jinde, ale vždycky to bude jejich táta a budou s ním, kdy budou chtít. Pochopily to absolutně v klidu a nic zásadního se v jejich životě nezměnilo. Druhého manžela přijaly velice spontánně a brzy si ho oblíbily tak, že mu začaly říkat tati. Zvykly si na něho a měly ho rády. V době naší krize už ale začínaly dospívat, a tak jim docházela spousta věcí. A to dokonce tak, že jako ženy stály instinktivně na mé straně a byly rády, že jsem se rozvedla. Ulevilo se nám, protože jsme všechny tři žily v napětí a stresu. Poslední můj partner přišel do naší rodiny v jejich patnácti letech, a to už měly určitý nadhled. Navíc jsou si věkově blízko, a tak ho přijaly jako staršího kamaráda a po svatbě ho respektují jako autoritu, i když někdy vzdorují a nesouhlasí s jeho názory a postoji. Často jsem si vyčítala, že jsem jim neposkytla vzorný příklad úplné a spořádané rodiny, že nezažily stálého partnera a určitý soulad, a dost jsem se kvůli tomu trápila. Dnes si ale říkám, že všechny tyhle nezdary jsou k něčemu dobré a že je to pro ně velká škola života, protože nikdy není nic dokonalé a takové, jaké si vysníte... Možná nebudou tak naivní a důvěřivé, jako jsem bývala kdysi já. Budou vědět, že v partnerství může dojít ke zklamání, nedůvěře, ke ztrátě iluzí.
Michaela: Jak se vyrovnávaly s tím, že mají slavnou mámu, o které se píše v bulvárech?
Bára: Moje popularita jim byla vždycky na obtíž a odmalinka se dost styděly. Také jsem se snažila jim to ulehčit už tím, že jsem s nimi žila obyčejný život, chodily jsme do divadélka i na písek, do různých kroužků, do normální školky i školy, žádná izolace, žádný život VIP. Děti i učitelé jim většinou skládali komplimenty, a tak to pro ně nebylo nepříjemné. A co se týče bulváru, velice brzy pochopily, co to je za svinstvo a absolutně tomu nevěnují pozornost, protože je to ztráta času.
Michaela: Mám se bát puberty?
Bára: Nevím, protože my měly pubertu pohodovou a nenápadnou. Občas jsem byla nemožná a trapná, občas obracely oči v sloup, a když něco viselo ve vzduchu, raději jsem je nechala na pokoji a šla si po svém. Nevnucovala jsem se, a když chtěly, přišly samy. Odmalinka jsem respektovala jejich soukromí, tak ani v pubertě jsem jim nikdy neotevřela šuplík nebo dopis. Vždycky bylo lepší počkat, až budou chtít samy o něčem mluvit.
Michaela: Vy pocházíte z hodně chudých poměrů a dostala jste se nahoru jen a jen vlastním úsilím. Jak učíte své děti znát hodnotu věcí a peněz?
Bára: Nikdy nedostávaly věci a dárky jen tak, vždycky to bylo k nějaké příležitosti nebo z nějakého důvodu. Už když byly malé, neměly moc hraček, o televizi nebo magneťáku ani nemluvě, a s čím si už nehrály, to jsme vozili do dětského domova. O své věci se hezky staraly, uklízely po sobě, a pokud byl důvod, dostaly něco za odměnu. Dodnes si svá přání plánují, počkají na Vánoce nebo narozeniny, a také si samy začaly přivydělávat brigádami, aby poznaly, jakou to dá práci, než si člověk na něco vydělá a našetří.
Michaela: A co finance obecně – všechno se pořizuje dvojmo a je to čím dál dražší... A navíc, jak to udělat se vzděláním?
Bára: Bohužel to znám, když byly moje dcery malé, neměli jsme moc peněz a nikdo nám nic nedal, nikdo nám ani nijak nepomáhal. Výbavičku a oblečení jsem řešila nákupy v sekáčích, což dělám dodnes, leccos jsem měla vypůjčené a na dražší věci jsme šetřili. Dodnes dcery živím úplně sama, a věřte mi, není to sranda, obě už studují na středních školách a mám co dělat. Pokud půjdou na vysokou, samozřejmě je podpořím a udělám pro ně maximum. Vždyť co má v životě větší smysl než děti? A věřte mi, že všechno se vám jednou vrátí.
Michaela: Je podle vás lepší mít mimino do třiceti anebo po čtyřicítce?
Bára: Každý věk má svá pro a proti. Do třiceti jsem byla nezkušená, chudá, ze všeho vystrašená a po čtyřicítce úplně obráceně. Je to jedno. Rozhodující pro mě bylo vždycky to, že jsem si v danou chvíli dítě strašně moc přála. A to je základ.
Michaela: Měla jste u dvojčat nějakou chůvu?
Bára: Měli jsme celkem tři chůvy, vždy po dvou letech. První jsme najali, když bylo dětem pět let a byla to báječná a milá dívka, která se nakonec nastěhovala do našeho domu, dnes má už své děti a stále se přátelíme. Druhá byla moje nevlastní sestra, která byla fajn, ale neměla moc zkušeností a nežila v Praze. Třetí byla starší paní, na niž bylo perfektní spolehnutí a s níž se také přátelíme dodnes. V těchto dnech, kdy můj syn oslavil svůj první rok, jsem najala báječnou chůvu, velice milou a pečlivou paní, s níž jsem moc spokojená. O všech mohu souhlasně říct, že je měly děti rády a braly je jako součást naší rodiny. Ale není jednoduché někoho takového najít. Nejde totiž jen o hlídání, ale o celkový postoj k dítěti a jeho výchovu, která musí být v souladu s rodiči. Vždy to bylo na doporučení někoho.
Michaela: Ženám, které s dítětem z jakýchkoli důvodů čekaly až do téměř deset minut po dvanácté, jste dala do rukou argumenty, že být matkou po pětačtyřicítce je de facto normální...
Bára: Pokud mám hodnotit subjektivně, musím připomenout, že to nebylo první těhotenství, což je veliký rozdíl, a tak mi to zase tak moc pozdě nepřišlo. Dítě jsem si přála a byla jsem šťastná, když jsem se dozvěděla, že ho opravdu čekám, a ještě šťastnější, když jsem za sebou měla úspěšné testy a vyšetření. Fyzicky a psychicky se cítím naprosto výborně a všichni říkají, že vypadám skvěle a že jsem omládla, mám hodně energie, a především obrovskou motivaci, dítě vám totiž v tomto věku nedovolí zlenivět a zpohodlnět. Strašně se těším na všechno, co s ním zase od začátku prožiju, stejně tak, jak tomu bylo u holčiček, protože to bylo nádherné... A co se týče nevýhod, napadá mě jen to, že bohužel už nemohu počítat s prarodiči, můj tatínek už nežije a ostatní jsou již příliš staří na vnoučátko, a až bude mému synovi čtrnáct let, já budu šedesátiletá paní a třeba nebudu v dobré fyzické kondici. Ale ještě je tu můj mladý manžel, který je a bude skvělým tátou.
Michaela: Kojila jste dcery i syna, a jak dlouho?
Bára: Ano, dcery plně 10 měsíců, syna 6 měsíců plně a dalších 6 s příkrmy. Jsem za to vděčná, nikdy nebyly výrazně nemocné a určitě je to dobře i po psychické stránce.
Michaela: Jak dlouho jste se synem doma na mateřské?
Bára: Já mateřskou nepobírám, nemám na ni totiž nárok, protože si neplatím nemocenské pojištění, a tak se vlastně ani žádná mateřská nekoná. Ale já si to organizuji tak, jak chci, první půlrok jsem nedělala vůbec nic a věnovala se pouze synovi, a potom jsem začala pomalu pracovat, ale syna jsem měla vždy a všude s sebou. A tak je tomu stále. Na podzim ho ale dáme tak na jeden dva dny v týdnu do jeslí, protože potřebuje mít kontakt s dětmi, které miluje a doma bohužel kolem sebe žádné nemá.
Michaela: Jste přesvědčená, že váš poslední partner je ten pravý? Protože já mám také druhého muže a pevně doufám, že je poslední, ale to jsem si myslela poprvé taky...
Bára: Vždycky jsem se vdávala z lásky a vždycky jsem to myslela vážně. Byla jsem přesvědčená, že ten vedle mne je ten pravý a jediný a navždy. Jenomže život není procházka růžovou zahradou, a tak se to někdy prostě nepovede. Bohužel jsem přesně ten typ ženské, která když začne cítit, že je něco v nepořádku, zachraňuje, co se dá, a nalhává si, že se to zlepší. A tak jsem nechávala problémy hromadit a pod jejich tíhou jsem vydržela co nejdéle, samozřejmě především kvůli dětem, což byla veliká chyba. Snad už jsem se dost ponaučila a všechno zlé je za mnou.
Vzkazy na závěr:
MICHAELA: Chci Vám moc poděkovat, že zrovna já jsem měla tu čest a mohla Vám položit pár otázek. Vy jste pro mne jedna z celebrit, která ani tak není celebritou, jako jste spíš jedinečnou a naprosto normální ženou a mámou, o to víc jste mi sympatičtější a vážím si Vás. Buďte i nadále svá a v pohodě. Také Vám přeji, nechť jste všichni u Vás zdraví a šťastní!
BÁRA: Velice děkuji, to je od Vás moc milé a já si toho vážím. Myslím si totiž také, že v mém životě je nejpodstatnější role mámy než role nějaké zpěvačky. Kariéra jednou pomine a nic po ní nezbyde, ale děti jsou nade vše, je to smysl života, opravdová hodnota, a pro ně stojí za to žít a obětovat se. I já vám všem přeji hlavně zdraví, a to ostatní, věřte mi, vždycky nějak bude...
Připravila: Denisa Prošková