Maminka.czZdraví

Zbyněk zůstal po pádu na kole na vozíku. K životu patří i těžkosti, a přesto stále stojí za to, říká

Simona Procházková 21.  10.  2021
Jmenuje se Zbyněk a na vozíku se ocitl po pádu na kole. "Rozjetý bicykl mě katapultoval do jiného světa, ve kterém mi to proklaté a zároveň tolik milované kolo zůstalo napořád a stalo se nezbytným prostředkem k pohybu, studiu, zábavě, prostě k životu." Seznamte se se Zbyňkem Švehlou, jedním z ambasadorů projektu Všeobecné zdravotní pojišťovny VZPoura úrazům.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Po úrazu na kole jste se ocitl na vozíku. Můžu se zeptat, jak k tomu přesně došlo a jak jste se s celou situací vyrovnával?

Spadl jsem z kola při triatlonových závodech. Stačila chvilka nepozornosti, možná i přemáhaná únava sehrála svou roli. Během okamžiku se mi v devatenácti letech otočil svět naruby. Srovnával jsem se s tím "po svém" a snažil se ten kousavý nevzhledný svetr, který mi život nasadil, obrátit nalíc. Pochopitelně to nebylo snadné, nicméně když má člověk možnost nahlédnout také rub života, lze to vnímat jako příležitost. Tedy ne, že bych to tak tehdy bral... S odstupem času doceňuji podporu rodiny a všech blízkých a pak právě to "po svém". Cesta zpět k aktivnímu životu a ke smíření rozhodně nemá univerzální návod. Mnohá doporučení a rady samozřejmě fungují a jsou užitečné, ale jejich dosah je jen omezený. V té osobní rovině si to musí nakonec stejně každý nějak srovnat sám. 

VIDEO: Záchranář Vít Samek: Jaká je první pomoc při úrazech hlavy u dětí

Vždycky jste hodně sportoval a vím o vás, že sportu holdujete i nadále, navzdory svému hendikepu. Co bylo nejtěžší při návratu k pohybu?

Začít sportovat nebylo vůbec těžké. Respektive nevyžadovalo to velké přemáhání. Po dlouhé době na lůžku, kdy jsem ležel skoro čtyři měsíce na zádech, než jsem měl dovoleno sednout na vozík, jsem byl lačný po čemkoli, co moje tělo rozpohybuje a rozproudí krev v žilách. Obtížnější pak bylo nalézt v tom novém pohybu lehkost a svobodu, kterou mi sport dával před úrazem. Ono to ze začátku hodně bolí a je to takové invalidní pachtění. Čert vem, jak to vypadá navenek. Možná se i teď naše parasportování může někomu tak pozdávat, ale věřte, že ten prožitek, emoce a pocit bezvadně fungujícího těla lze nalézt a prožívat i s těžkým hendikepem, a jsem vděčný, že se mi to podařilo. Život s hendikepem může přinést více těžkostí, než dokážeme sami unést. Život přesto i tak stále stojí za to. Dnes už ale dělám spoustu věcí mnohem opatrněji. 

Pořád se věnujete triatlonu, účastníte se závodů, zkrátka jste to nevzdal. Jaké máte sportovní sny a plány?

Mám-li být upřímný, mě už se o sportu moc sny nezdají :) Plán do další dekády je jasný, zůstat dál aktivní a udržet se v dobré formě. A jestli pojedu na handbiku na Mont Ventoux, nebo vyrazíme s kamarády cyklisty na Polabí, od hasičárny v Semicích, je vlastně jedno. Míněno ve srovnání s tím, kdybych o tu možnost pohybu měl přijít úplně. 

Klepněte pro větší obrázek

Máte dceru, vedete ji rovněž ke sportu? Co ji baví nejvíc a, vzhledem ke své zkušenosti, jak ji učíte, aby byla opatrná a dávala na sebe pozor?

Popravdě, dcery mám dvě. Ta starší chodí na atletiku, mladší je zatím ve školce, takže po ránu zatím sportujeme spíš my než ona. Budu rád, když si holky pohyb zamilují, tak jako já, ale je to jen jejich volba. Vidí, jak se táta něčemu usilovně a mnohdy až upoceně věnuje, že je za tím spousta práce, disciplína. A hlavně, že to dělám rád. K tomu všemu, moje žena chodí pravidelně běhat. Tak třeba se jim něco z toho na jejich cestě bude hodit. Pro mě je nejdůležitější vědomí, že ony dvě stojí nad tou mou veškerou sportovní posedlostí. Věřím, že to poznají.

Co byste vzkázal ostatním rodičům, jak dbát na zdraví svých dětí, jak jim pomoci předcházet úrazům a proč je důležité vést je ke sportu?

Děti nás napodobují. Budeme-li zodpovědní vůči svému zdraví my sami, tak dítě se bude chtě nechtě, dříve či později chovat podobně. Pokud táta nenosí přilbu na kole, babička v autě nepřipne pás, protože veze na klíně čerstvá vejce, máma drží volant a zároveň píše smsku, tak ten prostor pro dítě se v tom dobře zorientovat a pozitivněji vymezit není moc velký. Je to jednoduché: Buďme příkladnými rodiči a věřme jim. Děti si se vším poradí. A poradí si s tím "po svém". A to je právě dobré. 

Pozor na úrazy! Nejčastěji se zraní děti do pěti let doma nebo v okolí domova

Jak jste se vlastně dostal k funkci ambasadora projektu Všeobecné zdravotní pojišťovny VZPoura úrazům?

Ukončil jsem kancelářskou práci v jedné velké korporaci a hledal alternativu zaměstnání, při kterém by mi zbylo více času na rodinu a sportování. Poptávka po novém ambasadorovi mě zaujala nejen kvůli flexibilitě pracovní doby, ale také zejména náplní a smyslem práce, a tak jsem to zkusil.

Můžete celý projekt trochu blíže představit? Co je cílem a záměrem, jaké akce nebo aktivity ho provázejí?

V rámci projektu VZPoura úrazům nabízíme školám po celém Česku besedy na téma prevence úrazů. Naší primární snahou je děti přesvědčit, že rizikové a neopatrné chování vede k úrazům a že jejich následky mohou být a jsou mnohem vážnější, než jaká je obvykle jejich dosavadní zkušenost.

Jdete takzvaně s kůží na trh a bez obalu dětem vyprávíte svůj příběh?

Přesně. Vyprávíme své osobní příběhy, popisujeme okolnosti a rozhodnutí, za jakých se stala před lety nehoda nám, prezentujeme obrázky rizikových situací, statistiky úrazů podle počtu a typu činností, ptáme se dětí na jejich zkušenosti. Zkrátka snažíme se je vtáhnout do problematiky úrazů, jak jen to jde. Samozřejmě, že ve velké míře neříkáme dětem nic z toho, co by už dříve neslyšely, nicméně ta forma sdělení a naše přítomnost, uvedená odvyprávěním skutečné události, je obvykle zaujmou natolik, že přijímají naše sdělení osobněji a intenzivněji. 

Témata: Zdraví, Příběhy, Sport, Životní příběh, Pohyb, Maminka roku 2021, projekt, VZP, pád, Úraz, Triatlon, Pat, Vozík, Ambasador, Těžkost, Zbyněk, Živo, Vento, Polabí, Děti, Vít Samek, Česká republika, Vzpoura, Přéma, Zdraví na Heureka.cz