Závist je hřích

Takže co dělat, aby z našeho dítka nebyl závistivec, ale nezávislý individualista, který je nad mocí hmotných statků jaksepatří povznesen? Závist je těžký hřích a výchova k nezávidění – nezáviděníhodná role rodiče. Potíž je v tom, že mnoho dnešních rodičů vyrůstalo v době, kdy většina lidí bydlela v paneláku, měla škodovku stodvacítku a na dovolenou se dostala jednou za čtyři roky na Jadran. Těžko teď zápasí s dětstvím vlastních dětí, které je zcela odlišné především ve vztahu k majetku.

Už od školky
Sociální rozdíly jsou patrné dokonce už ve školce. Někdo je zkrátka bohatý a některé rodiny mají naopak do kapsy hlouběji. Jenže v dnešní době se majetek stal měřítkem výlučnosti už v dětství. Hledí se na to, jaké má dítě oblečení, jestli chodí pěšky nebo jej vozí rodiče v luxusním autě, už malí caparti se předhánějí, kdo má lepší hračku. Značky znají pomalu lépe než dospělí, a to díky reklamě. „Bohužel to musím potvrdit,“ říká Zuzana Smetanová, učitelka v soukromé dětské školce v Praze, a pokračuje: „Úplných mrňat se to netýká, ale v posledním ročníku u předškoláků je naprosto běžné, že se děti trumfují, kolik jejich rodiče vydělávají, jaké mají auto a kam jezdí na dovolenou. Rodiče jim do školky už dávají i mobily. Tím, že se u nás školkovné vyšplhá až na dvacet tisíc měsíčně, k nám opravdu chodí děti zámožnějších lidí. Ale i ty mezi sebou dělají rozdíly, kdo je top a kdo je níž.“ Trochu smutné, že?

Necpat hned dudlík
Možná to tak na první pohled nevypadá, ale je to poměrně snadné. Dítě by si odmala mělo zvykat, že nemusí mít vše, co si zamane. A začít se prý má hned. Psychiatr Cyril Höschl to okomentoval bez servítků. „Odkládání uspokojování potřeb je nesmírně důležitá vlastnost. Jakmile dítě řve, nevrazit mu hned dudlík. Nechte ho chvíli řvát, vždyť život nepřináší uspokojení, kdykoliv si pískneme. Dalším schůdkem na cestě do cílů bez závisti je vhodná náplň volného času. Což je ovšem na hony vzdálené tolik oblíbenému „shoppingu“ a všem těm zábavám v nákupním centru, kde podle psychologa Jeronýma Klimeše „líné matky krafou s jinými línými matkami u kafíčka nebo prohlíží hadry, na které nemají, ale chtěly by mít a dítě se válí v hlídacím koutku s balonky“.
Rovněž dítě, které je vedeno ke zdravému sebevědomí, úctě k přírodě i poznatkům, že na světě žije spousta lidí, kteří se mají daleko hůře, má šanci nad závistí zvítězit poměrně snadno a ve velmi nízkém věku. Řada rodičů se dnes ohání argumentem, že v době, kdy se životní úspěch měří penězi, musí svým potomkům dopřávat, aby nebyli vyobcovaní z kolektivu. Ale to je samozřejmě jen holý alibismus, který navíc to předhánění „kdo víc a kdo výš“ podporuje. „Bohužel v naší společnosti to asi bude ještě chvíli fungovat. Změny v posledních desetiletích jsou totiž tak rychlé, že se vymykají adaptačním mechanizmům člověka,“ bere si opět slovo dětský psycholog Jeroným Klimeš.

Závistivý rodič – závistivé dítě

Kudy vede cesta
A jaký je tedy ideál? Rodiče by měli s dětmi mluvit. I to je trochu ohraná písnička, bohužel však v poslední době značně opomíjená. „Před vstupem do dětského kolektivu by měli rodiče svým potomkům vysvětlit, že existují děti, které jsou z bohatých rodin a mohou si leccos dovolit. A zároveň, že se i setkají s těmi, které si nemohou koupit vše, co by chtěly. Je nutné ovšem dodat, že ani jeden z uvedených příkladů neznamená, že se ve skutečnosti mají lépe nebo hůř než ony. A dodat pozitivní příklad z vlastní rodiny ve smyslu: to je ale štěstí, že se máme všichni rádi, jezdíme spolu na výlety a užíváme si spoustu legrace,“ vysvětluje psycholog Klimeš. Krkolomná definice? Ba ne, jen poměrně jednoduchý postup, jak dětem vysvětlit, že existují různé sociální skupiny, ze kterých se můžou rekrutovat možní kamarádi.

Jsem prý socka…
Na základní škole bohužel přituhuje. Na prvním stupni si mrňata ještě „závidí“ jen barvu penálu nebo kolo, ale na druhém stupni, už je to horší. Značky mobilů, značky oblečení a kapesné na mekáč – to je, oč tu běží. Na vlastní kůži to ve své rodině zažila osmatřicetiletá gynekoložka Erika Markusová : „Dcera Linda najednou začala chodit ze školy zamlklá a dokola měla hloupé dotazy, proč máme tak staré auto, jak to, že jsme ještě nebyli na dovolené v Thajsku a proč si nemůžeme jednou vyrazit na golf, kam se sjíždějí různí důležití lidé…Nejdříve jsem to ignorovala a přičítala začínající pubertě. Ale pak už mě to tak štvalo, že jsem si s dcerou promluvila. Co z našeho rozhovoru vyplynulo, mě šokovalo – spolužáci se ve třídě rozdělili na borce a socky! Borci byli asi tři zhýčkanci, s kapesným a nároky tak vysokými, že jsem to ještě nezažila a zbytek třídy byl socky. Protože neměly na nohách ,najky‘ a na sobě oblečení ze skejtového obchodu – což u dětí navíc považuju za zbytečné a nikdy bych to dceři nedopřála, ani kdybych finanční možnosti měla. Co mě ale šokovalo ještě víc, že se zbytek třídy nesemkl proti téhle partičce dětí ze zbohatlických rodin, ale naopak jim šel na ruku. Uvědomila jsem si ale i chyby ve vlastní výchově. Od doby, co mám soukromou ordinaci, mám na dceru málo času. Začala jsem se jí tedy víc věnovat...“

Mluvit, mluvit spolu
„...Hodně chodíme sportovat, do přírody a hlavně spolu mluvíme. O všem. I o tom, že finanční rozdíly mezi lidmi tady budou vždycky, ale nic neznamenají. A aby to pořádně pochopila, vzala jsem jí na promítání filmů o dětech v Africe, které nemohou chodit ani do školy. Linda pak sama navrhla, že si jednoho chlapečka adoptujeme a na jeho školné dokonce dala půlku kapesného. Navíc i zlanařila děti v nové škole, aby si jako třída adoptovali další dítě. A myslím, že jí to moc pomohlo. Z toho, co dělá, má určitě lepší pocit než z batohu za tři tisíce, který chtěla ještě před dvěma lety…“