Žárlit na mladšího sourozence povoleno…

…ale ubližovat miminku se nesmí. To by mělo vaše batole vědět. Ale vy byste je neměli nutit, aby miminko milovalo nebo poskakovalo s vámi kolem postýlky, když se mu do toho nechce. Potřebuje čas.
Žárlit na mladšího sourozence povoleno…

Tak kde máte toho krasavečka,“ hlaholí už ode dveří babička s balíčky vykukujícími z obrovské tašky. Ani ne tříletý Matýsek se hned hrne dopředu. „Babi, tady jsem,“ volá. Ale ona mu tentokrát pusu na čelo vlípne jen tak mimochodem. Zato rozněžnělým hlasem, který dřív měla jen pro něho, mluví na toho ukřičence v postýlce a mámě ukazuje tu spoustu věcí, které mu přinesla. A pro Matýska? Nic!

Nechce se s ním kamarádit
Někteří rodiče – a hlavně máma – po návratu z porodnice buď starší dítě odstrkují, nebo mu navzdory jeho nevůli strkají hlavu do zavinovačky, aby se s mrňousem skamarádilo. Ovšem ani jedna z těchto možností není podle psycholožky Evy Pavlíkové nic moc. „Novorozené miminko může staršímu sourozenci připadat nezajímavé. Zejména v kontextu přípravných pozitiv, jaké to bude skvělé, až se sestřička/bratříček narodí a budou si spolu moci hrát. Prvorozený potřebuje čas a pochopení. Především bych doporučovala tolerovat případnou sabotáž „rozplývání se“ nad novým přírůstkem. Pravděpodobně to „ňuňání“ ostatních nechápe. Batolata nemají rozvinuté instinktivní pečovatelské chování k mláďatům, jelikož jsou sama nezralými mláďaty. Tento instinkt se probouzí až ve školním věku. Takže vlastně ani nevědí, jak se k miminku přirozeně chovat, a musí to nejprve odkoukat. Pozorování z uctivé vzdálenosti neznamená nezájem. Dítě určitě přijde blíž, ale nechala bych to na něm.“ 

Proč mě najednou nemají rádi?
Miminko se může poblinkat, pokakat se, a nic se mu nestane. Právě naopak. Všichni ho velebí, jaké dělá pokroky. A když má jídlo po obličeji, je to zábavné, zatímco u staršího brášky je to průšvih, který se neobejde bez pokárání. Stejně jako mléko vylité na stole. „Tys to udělal schválně,“ podezřívá ho máma. Možná ano. Cítí se nemilovaný a aspoň něčím chce rodiče zaujmout. Dá se vůbec udělat něco pro to, aby se necítil jen jako „škůdce“? „Dočasný vývojový regres staršího sourozence,“ zdůrazňuje Eva Pavlíková, „bývá docela obvyklým jevem. Větší dítě začne napodobovat miminko. Někdy jde o nápodobu prostou, jindy se tím pokouší získat více pozornosti pro sebe, nebo protestuje proti tomu být rychle ‚velký a rozumný‘. Eva Pavlíková doporučuje přistoupit na hru, vzít to s humorem a obrnit se trpělivostí. Dočasný návrat k plenkám či k bryndáku není tragédie, dítě totiž o nabyté dovednosti nepřichází.

Najde k miminku cestu a vztah?
„Podej mi plenku.“ „Pohlídej brášku,“ potřebuje máma odběhnout od přebalovacího pultu, aniž by jí došlo, že na kluka se stejně moc spolehnout nedá. I když je teprve batole, rodiče ho pověřují úkoly. Poděkují mu, možná ho i pochválí, ale často na půl úst, zatímco nad miminkem se rozplývají. Je z něj snad najednou užitečný poslíček a páté kolo u vozu? „Myslím, že batole takhle neuvažuje,“ hodnotí situaci Eva Pavlíková. „Tedy za předpokladu, že není programově odstrkované. Miminko je po fázi počáteční adaptace pro starší dítě zajímavým zdrojem podnětů a pozitivních emocí – jak roste, tak více a bohatěji reaguje na své okolí. Velký zjistí, že je zábavné něco malému povídat či ukazovat, a chce mu být nablízku. To kouzlo se jmenuje sociální úsměv a dělá divy.“

Může mu i ublížit
„Naše Vanda na Honzíčka nežárlí,“ chlubí se Simona. Ale kamarádka Marie dvouletou Aničku přistihla u Eviččiny postýlky s nůžkama nebezpečně blízko jejích prstíčků. Některé děti je skoro o strach nechat s mimčem o samotě. Kdo žárlí víc? Kluci, nebo holčičky? Příslušnost k rodu, tedy genderová identita, se u dětí začíná formovat v době, kdy si sebe uvědomují jako svébytnou jednotku, a to bývá podle Evy Pavlíkové kolem třetího roku. Žárlení je však zakleto více v konkrétní situaci než v rodu.

Tereze prozradili, že žárlivost je v rodině jejího muže běžná. U nich doma se nic takového nekonalo. Otázka tedy zní: Má v sobě člověk zabudovaný gen žárlivosti? Eva Pavlíková se domnívá, že je to hlavně ve výchově či v přístupu k dětem. „Předně doporučuji rodičům nabýt potřebnou jistotu v tom, že o počtu dětí v rodině a věkovém rozdílu mezi nimi rozhodují rodiče. Jako součást tohoto procesu by měli zvažovat i případné problémy provázející příchod nového dítěte do rodiny. Mám za to, že větším či menším projevům žárlivosti se předejít nedá, musí se prostě prožít. Ale dají-li rodiče starším následníkům trůnu dostatečný prostor, aby mohli své pocity svobodně vyjádřit, a respektují je, je adaptace mnohem snazší. Mělo by být jasno, že žárlit je povoleno, ale ubližovat miminku se nesmí.“

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře