Zábava pro děti aneb Když každé potřebuje něco jiného

To, že jsou to dvojčata, ještě nemusí nutně znamenat, že je baví stejné věci. První roky života s dvojčaty si většina maminek zvykne, že všechny činnosti musí vykonat dvakrát – a není to procházka růžovou zahradou.
Zábava pro děti aneb Když každé potřebuje něco jiného

U předškolních dětí se pak mnohdy zčistajasna dostaneme do rozpaků, když náročné, ale zajeté schéma přestane fungovat: stejně jako jsme dali dětem stejné jídlo ráno k snídani, rádi bychom jim na odpoledne sestavili společný program pro volný čas. Jenže jak vybrat dvěma dětem s odlišným temperamentem a nadáním stejné zájmové kroužky?

Sebevědomí i pocity méněcennosti
Jak to bylo skvělé, když jsem je obě mohla prostě posadit do jedněch sání a strčit z kopce dolů, myslela jsem si, když po dvou dnech v lyžařské školce byla každá přiřazena do jiné skupiny. Jedna stále podupávala v ohrádce s úplnými začátečníky, zatímco druhá už sjížděla svah. A já pendlovala na svahu mezi nimi a zoufale se snažila být nápomocna jim oběma i jejich instruktorům… Nemluvě o tom, když výuka skončila a naše nadanější lyžařka dotlačila své pomalejší dvojče opovržlivými pohledy až k slzičkám. Museli jsme krotit přebujelé sebevědomí i pocity méněcennosti.

Každý je jiný...
Ne že by se případná rozdílnost temperamentů neobjevila už v batolecím věku. Ale nácvik chůze v ohrádce nebo trénink na nočníku je přece jen něco jiného, než když v jednom dítěti objevíte malou Petru Kvitovou a v druhém zárodky Mozartova talentu. V takové chvíli nezbývá, než přestat svého dvouhlavého dráčka opatrovat najednou a transformovat se v rodiče běžných sourozenců. Jenže… Zatímco normální mladší sourozenec bere jako samozřejmost, že starší brácha už umí plavat, jezdit na kole a lyžovat, aniž by pátral, kdo a kdy ho to naučil a jak mu to šlo, dvojčata bedlivě vzájemně sledují každý svůj krok, každé tempo, každý pád. Soutěživost je fajn, leckdy i urychlí proces učení nějaké dovednosti, ale vzorovou motivační funkci vždy plnit nemusí.

Dát dostatečný prostor oběma dětem
Dost často si také dvojčata v podobných situacích prostě rozdělí role na toho „staršího“, nebojácného, a na toho „mladšího“, kterému je třeba otvírat dveře a vést ho za ručičku. To jistě není samo o sobě na škodu, ale rodiče se musí mít v takovém případě na pozoru, aby se submisivnější z obou dvojčat nedostalo do vleku toho dominantního a mělo také prostor rozvinout své schopnosti a talenty. Obzvláště tam, kde talent jednoho je zřejmý, zatímco druhý je rozený outsider… Samozřejmě že problém nebývá v praxi tak vyhrocený. Pokud je jedno dítě pohybově nadanější a druhé zase třeba lépe kreslí, můžeme s nimi chodit jednou týdně cvičit a jednou týdně je posílat na výtvarný kroužek. Je určitě fajn, když se úspěchy a neúspěchy či časté pochvaly rovnoměrně střídají. Podle miniankety, kterou jsem mezi rodiči dvojčat dělala, je toto také nejčastější model.

Zábava nemusí být vždy drahá
Stejně jako v jiných aspektech výchovy dvojčat nezbývá než přetavit lásku k dětem do velké trpělivosti. Je třeba dívat se na obě děti jako na dvě individuality a pomáhat oběma rozvíjet jejich silné stánky a bojovat se slabinami. Druhá věc je časová a finanční kapacita rodičů, ale tady je už problém podobný jako ve všech ostatních rodinách s více dětmi a univerzální rada neexistuje. Konec konců, slovy „klasika“ Toma Hodgkinsona, autora knihy Líný rodič – šetrnost i nedostatek peněz plodí tvořivost a zábava nemusí být vždy drahá.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře