Kam s ním? No přece na tábor! Jakmile naše ratolest dosáhne školního věku, je to první, co nás napadne. Prázdniny jsou přece tak dlouhá a dovolená krátká… Než zapadnou za našimi dětmi dveře školní budovy naposledy, je třeba rozplánovat léto do posledního detailu. Nic se nemůže nechat náhodě. To by také mohlo zůstat bezprizorní a co my potom… Dva měsíce? Na týden bychom mohli kluka strčit k babičce (i když pak budeme poslouchat, že jsme jí zkazili celé léto), na pár dní se ho ujme maminka jeho kamaráda (nechodí do práce a je celé léto na chalupě), týden s tátou, týden s mámou, týden společně. Ale co potom? Nic jiného než tábor se stejně nerýsuje, sám se prostě doma poflakovat nemůže. Na to je ještě příliš malý. A navíc: co v rozpáleném městě?
Znáte své dítě?
Poprvé a hned na tři týdny? Uf! To je opravdu velká rána! Pokud máme doma opečovávanou květinku, mohl by to být pro ni šok. Než ji někam vyšlete, aspoň trochu ji otužujte. Třeba tím, že ji občas vyvezete mimo domov, pošlete k babičce, nebudete jí psát omluvenku ze školy v přírodě.
Na to, kdy by dítě mělo jet poprvé na tábor, se názory různí. Někdo tvrdí, že úderem šestého roku, jiní se přiklánějí k věku pozdějšímu. Podle psychologa Romana Hytycha je velmi důležitá sociální zralost a jeho samostatnost. „Jsem přesvědčen, že dobrý rodič pozná, zda jeho syn či dcera zvládne delší pobyt mimo rodinu na táboře. Důležitá je známost prostředí – jestli třeba dítě zná někoho z dospělých a dětí, zda jede na tábor se sourozencem… Existují také tábory i pro předškolní děti, kam ale děti dojedou společně s rodiči a během dne mají někdy samostatný a jindy společný program. To je dobrý způsob, jak děti seznámit s pro ně novou zkušeností a připravit jim podmínky pro pozdější samostatný pobyt.“
Vodák tělem i duší
„Tak, Michalko, letos pojedeš na tábor,“ sdělili rodiče sladkou novinu své sedmileté dceři. Ta doposud bez nich nevystrčila hlavu z domu, takže to pro ni bylo velké překvapení. „Už jsme ti to domluvili. Uvidíš, jak se ti to bude líbit.“ Michalka je zvyklá, že rodiče řídí její osud, aniž by se jí na něco ptali. Ani ji nenapadlo zeptat se, kdy a kam. Ale možná, že kdyby věděla, co ji čeká, přece jenom by se trochu zpěčovala. Tatínek, sám vášnivý vodák, ji přihlásil na čtrnáctidenní „vodu“. Když s maminkou Marií rozvažovali, co by pro ni bylo nejlepší, dospěl k názoru, že: „Musíme s tou naší holkou něco udělat, vždyť by z ní byla buchta…“ A to samozřejmě nehodlal dopustit. „Však to přežije!“ Maminka Marie sice chvíli oponovala, ale stejně jí bylo jasné, že když si táta vezme něco do hlavy, jen tak změnit se to nedá.
Michalka má odmalinka ráda pořádek a čistotu, znejisťuje ji neklid a improvizace. Štítí se pavouků. Nejraději je zalezlá někde doma. Tábor samozřejmě přežila, i když se zařekla, že už ji nikdy mezi vodáky s jejich drsnými legráckami rodiče nedostanou. Ještě řadu dní po návratu ji budily děsivé sny, jak jí škvor leze do ucha, že má v puse obrovského pavouka, že s ní uplavala loď…
Pokud dítě zatím nemělo žádnou zkušenost s pobytem „venku“, je vhodné poslat je na obvyklé tři týdny, nebo vybrat raději nějakou kratší možnost? Psycholog Roman Hytych odpovídá jednoznačně: „Volil bych kratší variantu, pokud ovšem nepřijde dítě s nápadem samo. Může se totiž stát, že se starší děti dohodnou s kamarády a samy si chtějí vyzkoušet, jaké to na táboře je.“
Dát, nebo nedat na psí oči?
Romanka dělá na rodiče psí oči, ale marně. „Vy si pojedete k moři, a já na tábor?!“ zkouší to na ně. Ale rodiče jsou neoblomní. Už je ti osm, a tak je čas, abychom si také něco dopřáli,“ vysvětlují jí. Romanka to ale tak nechápe. Zatím vždycky jezdila s nimi, a najednou se ji rodiče chystají „odložit“ mezi tlupu nějakých neotesanců. A má z toho pěkné nervy.
Podle Romana Hytycha vždycky záleží na věku a předchozí zkušenosti dítěte. I těm mladším se dá vysvětlit, že maminka a tatínek chtějí být spolu, starší děti už často preferují společnost vrstevníků. „Žádný obecný recept neexistuje. Každý rodič i každé dítě je jiné. Některé ratolesti vyžadují přítomnost rodiče, který spoluutváří jejich pocit bezpečí a jistoty po delší dobu svého vývoje.“
Tábor není jenom užívání
„Já jsem na tábor chtěla,“ vzpomíná Andrea. „Těšila jsem se, že budu aspoň chvíli z domova, nebudu muset trčet jako každý rok doma a uniknu před tím věčným uklízením a horami nádobí, které moji bráchové každý den vyprodukovali. Naši mi dovolili, abych se rozhlédla sama. Vybrala jsem si pobyt v lese a ve stanech, ale to mě nenapadlo, že mě čekají služby, shánění dříví po lese, vaření a nakonec i to nešťastné mytí nádobí. Samozřejmě jsme se střídali, ale já si chtěla jenom užívat.“ V prvních dnech prý Andrea dost brblala, ale pak, když zjistila, že to není stejně jako doma jenom na ní, přišlo jí to dokonce zábavné. Hlavní vedoucí byl spravedlivý, nikdo neměl šanci práci se vyhnout a parazitovat na druhých. „Nakonec to nebylo tak hrozné. Chodili jsme se koupat, vyráželi na výlety. Večer se hrálo na kytary. Mám teď spoustu nových kamarádů a kamarádek a letos jedu zase,“ libuje si.
Vyslat dítě na tábor se sportovním zaměřením, se zaměřením na výtvarnou výchovu, hudební, vodácký? Podle Romana Hytycha by měli rodiče volit formu tábora v souladu se zájmy a dovednostmi dítěte. „Určitě bych nenechával odpovědnost na oddílovém vedoucím, aby mi z lenošivého synka udělal otužilého sportovce. Trávení volného času, kam letní tábory patří, by mělo vycházet z životního stylu celé rodiny.“
Nejsem „OK“. Mohu i já na tábor?
A co děti ze zdravotními či jinými handicapy? Je pro ně tábor tím pravým ořechovým? „Vodítkem je zkušenost, jak dítě zvládá kolektiv ve své třídě a zda je pobyt na táboře jeho přáním. Rozhodně by mělo mít zásobu dobrých zkušeností z přijetí kolektivem vrstevníků ve škole, v zájmových kroužcích od kamarádů.“
Žlutý je tulipán, narcis, růže.. Žlutě kvetoucích rostlin napočítáte desítky, ne-li stovky, nebo dokonce tisíce. Žlutý květ je ovšem také symbolem pomoci dětem, které často sedí i v létě doma, protože se buď oni, nebo jejich rodiče stydí za jejich handicap. Jsou to děti, které trpí enurézou – pomočováním. Nejde o batolata, ani předškoláky, ale bohužel i děti školní.
„A proč by vůbec někam měli jezdit,“ ptají se občas lidé, kteří ke starostem těch ostatních přičichli jen zdálky? Přínos je podle Zbyška Prágra, který už několik let jezdí na tábory s dětmi zdravými i trpícími enurézou, jednoznačný. Děti se prostě berou normálně a navzájem si pomáhají.
Táborové rady
Na tábor dítě neposílejte za trest, ani abyste se ho zbavili. Dítě se bude otravovat, nebo zkazí pobyt ostatním.
Máte-li doma mazánka, může na táboře narazit. Nečekejte, že vám ho někdo převychová.
Správný tábor by neměl být jen „odkládačka“. Dítě by mělo mít šanci odnést si i nějaké zajímavé zážitky.
Nezapomeňte na dopisy a pohledy. Dítěti se pak nebude tolik stýskat.
Než dítě na tábor vyšlete, vyptejte se, jak je to s návštěvami rodičů. Aby na rozdíl od kamarádů vaše ratolest osaměle nebloumala táborem.
Než dítě vyjede na tábor, zkonzultujte s ním, co mu dáváte s sebou, aby mělo přehled. U těch menších nezapomeňte na oblíbenou hračku.
Máte-li dítě s handicapem, nehledejte informace o vhodném táboře jen na internetu. Vyžádejte si dopředu reference, vyptejte se rodičů handicapovaných dětí, které na takovém táboře byly, na jejich zkušenosti.
Informace např. na www.tabory.cz, www.detibezhranic.cz, www.drak.cz, www.detskytabor.cz, www.cckpraha1.cz, www.apla.cz (letní a příměstské tábory pro autistické děti)...
PhDr.
Roman Hytych, psycholog, Brno
Co s ním, když na tábor nechce? Rozhodnout: Pojedeš a hotovo?!
Důležité je odpovědět si nejprve na otázku, jaký je účel pobytu na táboře, co si od něj vlastně rodiče slibují. Má být tábor východiskem z nouze – jak dítě zaměstnat o letních prázdninách – nebo je součástí života dítěte a způsobu, jak tráví svůj volný čas, například skautské tábory jako pokračování celoroční aktivity. Chceme mít od dítěte na chvíli pokoj, anebo mu chceme dopřát rozvoj jeho osobních dovedností a zálib? Nemyslím si, že je vhodné „lámat“ dítě v situacích, zvlášť když jde o trávení jeho volného času.
Zbyšek Prágr, hlavní vedoucí tábora Kačlehy v jižních Čechách
Jsou děti, které nejraději zůstávají doma – pod ochranou mámy a táty. A jsou rodiče, kteří by své potomky rádi někam poslali, ale obávají se, jak by to se svým handicapem zvládli a že by se k nim třeba vrstevníci nechovali hezky. Děti trpící nočním pomočováním to v životě nemají jednoduché. Není divu, že je každoročně o tábor, který takové děti bere a „bere“, velký zájem.
Proč jste se rozhodl organizovat tábory pro děti, se kterými je to trochu „složitější“? Nebo není?
Prostě mě jednou napadlo, což tak pomoci dětem s nějakým handicapem a integrovat je na našich táborech. Nakonec padla volba na děti s enurézou, protože na těžší handicapy jsem si pro náročnost a vzdělání personálu netroufal. Navíc se občas dětem na táborech noční příhody stávaly, ale všeobecně se neřešily jako problém, a obvykle je nikdo na tábor nechce. Měli jsme tedy i k tomuto handicapu nejblíže... Složitější to s nimi není, jen víc práce: převlékání, praní, hlídání pití a léků, cvičení a jiné.
Na vaše tábory jezdí i děti zdravé. Jak se sžívají s těmi nemocnými, jak se k nim chovají?
Ano, naše tábory jsou v tomto směru integrované. Ale u nás problém, že ten či onen má enurézu, veřejně neventilujeme. Nevidíme důvod před ostatními říkat, že tyto děti mají tento problém, a tedy je minimálně v podvědomí vrstevníků automaticky vyčleňovat. Samozřejmě občas musíme dětem vysvětlovat, jak se správně vůči někomu chovat a proč má někdo nějaké problémy, když je například nějaké dítě pomalé nebo něco nezvládá. To je totiž v principu podobné s problémem enurézy.
Enuréza je většinou „noční problém“. Dáváte dohromady děti zdravé a nemocné?
Děti s enurézou spí společně, nebo s kamarády, kteří o jejich problému vědí, někdy i s ostatními. Ubytování dětí řešíme velmi individuálně. Posmívání jsme řešit nikdy nemuseli, nedochází k němu. Tábor totiž běží naprosto standardně a na pozadí probíhá péče o enuretiky, kterou si zdravé děti ani neuvědomují.
A co když se přece jenom stane dítěti „nehoda“?
To je velmi individuální. Někteří nosí plíny, tam se to řeší samozřejmě výměnou. Postele enuretiků mají neprodyšné podložky pod prostěradlem. Mokré postele a oblečení řešíme výměnou za čisté. Špinavé věci se pak prostě vyperou…
Liší se něčím program na táboře, kam jezdí zdravé a nemocné děti, od těch „normálních“?
Nijak. Táborový program se neliší, není třeba, aby se lišil. Jediné, co je v programu navíc, je cvičení pro enuretiky, ale to je jen na přání rodičů, neúčastní se ho tedy všichni s enurézou. Další záležitosti jsou individuální, například hlídání pitného režimu, ale to se programu netýká.
Proč mají podle vašeho názoru takové tábory smysl?
To nejlépe pochopíte z děkovných a nadšených reakcí rodičů. Protože jejich dítě mohlo zažít tábor, kde se mu nikdo neposmívá, dospělí i děti ho berou a chtějí pomoci a už se nemusí příště bát někam jet. Konečně jejich dítě nikdo nevyčleňuje a navíc mu ostatní pomáhají.
Více informací o enuréze získáte např. na www.nocvsuchu.cz a o táborech i pro děti-enuretiky na www.zlutykvet.cz a www.zsrudna.cz
Text: Vlasta Adamcová