Vzteká se váš potomek? Zrcadlete...

Co dělat, když se dítě vzteká? Vztekejte se s ním! To je nějaký nesmysl, ne? Žádný nesmysl, ale zrcadlení – nejjednodušší způsob, jak vychovávat naše potomky.
Vzteká se váš potomek? Zrcadlete...
Dětská psycholožka Tamara Cenková nedá na zrcadlení dopustit. Oč tady jde? Představte si tuto situaci: Váš tříletý Toníček si hezky hraje s kostkami, snaží se postavit věž, pořád mu to padá, ale on to zkouší znovu a znovu. Po čase mu dojde trpělivost a začne kostkami metat do všech stran, k vaší „radosti“ i do skleněných výplní dveří. Když ho napomenete, popadne ho běs, stoupne si a začne do kostek kopat, zrudlý v obličeji. Co udělat? Naplácat mu? Vzít ho studenou sprchou? Jak mu dát najevo, že se mi jeho chování nelíbí, že se při něm cítím pod psa?
 
A jsme u toho – co takhle mu to jeho běsnění zazrcadlit. Jako by se ten váš Toníček díval do zrcadla a viděl, jak to vypadá, když takhle vyvádí. A protože je zrcadlo přišroubované v předsíni, zahrajte si na něj vy. Klekněte si k Toníčkovi a začněte se vztekat úplně stejně jako on. Tohle vaše chování Tondu dozajista zaskočí, protože na ně není zvyklý. A vztekat se přestane. Už chápete? Zrcadlení vychází z toho, že nemůžeme dítěti sdělit svoje pocity, nejde mu říct: „Když ty se chováš tak, já se cítím tak.“ To by dítě nepochopilo. Musí si „ten náš pocit“ zažít na vlastní kůži.

Odkdy zrcadlit? Od miminka
„Už od miminka se dá vlastně naučit reagovat na zrcadlení. Když devítiměsíční dítě, které je najedené, napité, v suchu a klidu, začne brečet a vztekat se, tak by mu maminka měla ukázat, jaké to je, a začít se vztekat ve stejnou dobu jako ono. Maminka totiž ví, že se vzteká naprosto nesmyslně a že není potřeba ho utěšovat,“ vysvětluje doktorka Cenková a pokračuje: „Jak se nejlépe domluvím s miminkem? Když používám jeho jazyk. A jeho jazyk je sdělování emocí, protože ještě neumí mluvit. Když se na dítě směji, tak se směje. Když budu na dítě brečet, tak bude koukat, co to vlastně dělám a zpozorní. To znamená, že brečet přestane. A když přestane dítě, přestanu také brečet. To je jediný způsob, jak s ním komunikovat. Ono to je hodně jednoduché, ale je to zároveň těžké, protože my se snažíme dítěti jakoby ulehčit a ukonejšit ho, ale to danou situaci neřeší. Vidím to na své vnučce, Když jí byl rok a začala se vztekat, tak jsem si k ní dřepla, abychom byly na stejné úrovni, a začala ječet a šklíbit se stejně jako ona. Koukala, co to je, a přestala, protože to byl šok – takovéhle chování neznala.“

Zrcadlení je na jednu stranu jednoduché, ale na druhou stranu docela složité. Máme zafixované, že když se nám něco nelíbí, tak se začneme na dítě zlobit. Ale to situaci neřeší.

Já, já, jenom já
Kolem druhého roku, tedy v období prvního vzdoru, se děti snaží prosadit svoje já, to je přirozený vývoj. A projeví se to třeba zcela nečekaně v obchodě, kde si nastrojená Anička lehne vzteky na zem, protože jí maminka nechce koupit plyšového méďu. „Když radím maminkám, jak zrcadlit v tomhle věku, tak jim vždycky říkám, že půjde asi těžko prásknout sebou o zem v samoobsluze vedle dítěte a vřískat a dupat nohama. V ten moment je třeba čapnout dítě, třeba i násilím ho dát do vozíku a z obchodu zmizet. Hlavně s ním nemluvit, nekomunikovat, protože tím mu sděluji emoci ‚nechci se s tebou bavit‘. Ale jakmile maminka s Aničkou přijdou domů a Áňa po ní bude něco chtít, tak se může maminka začít vztekat a lehnout si na zem stejně, jako to udělala před chvílí ona. Ta z toho bude naprosto perplex, protože takhle mámu ještě nikdy neviděla,“ říká psycholožka Tamara Cenková a pokračuje: „Ale k tomu v obchodě vůbec nemusí dojít, když rodiče budou odmala důsledně zrcadlit každý projev dítěte, který si o to říká. Ve výsledku zjistí, jak strašně si tím ulevili.“

Ty neuděláš, já neudělám
Jak děti rostou, tak by zrcadlení mělo být přizpůsobené jejich věku. Zatímco u malých dětí zrcadlíme přímo v kontaktu – například ječíme, když ječí ony. Ale od tří let, tedy dětem, které už více komunikují, můžeme nastavovat i zrcadlo „ty neuděláš, já neudělám“. Například, když řekneme svému synkovi, aby si uklidil hračky, a on to ani na základě našeho pátého upozornění neudělá a záhy po nás něco chce, tak můžeme dělat, že ho neslyšíme. Dítě je udivené, takovou reakci nezná. K tomu jeho udivení mu maminka nebo tatínek řekne: „Já jsem ti řekla, aby sis uklidil hračky, a tys to neudělal. Tak já teď nemám čas na to, abych ti namazala chleba.“
 
Je třeba zdůvodnit, proč se tak chováme, ale současně nechat celou situaci proběhnout, aby dítě vidělo, jaké to je, když něco chce, a rodiče hned nevyskočí a neudělají to. Pokud by mu třeba maminka vyhověla a nezazrcadlila jeho chování, tak si možná zakládá na domácího tyrana, který sní hrachovou polévku jedině tehdy, když máma bude na štaflích a bude mít na hlavě klobouk s muchomůrkou… Takže zrcadlení pomáhá také tomu, aby děti nebraly jako samozřejmost to, co pro ně rodiče dělají, nebo to, jaký přístup k nim mají.

Se svým miminkem se nejlépe domluvíme, když používáme jeho jazyk. A protože ještě neumí mluvit, jedná se o sdělování emocí.

Klepněte pro větší obrázekCo na to PhDr. Tamara Cenková - psycholožka
 
Já táta, ty máma
Nikdy není pozdě… Se zrcadlením můžeme začít i u větších dětí, třeba tím, že si doma vyměníme role. Děti budou na chvíli rodiče, rodiče budou dětmi. Mám s tím jednu úžasnou zkušenost.
 
Do poradny za mnou přišli rodiče se dvěma kluky – sedmiletým Filipem a pětiletým Davídkem. Ten sedmiletý byl zlobišák non plus ultra, prostě torpédo. Neposlechl na nic, všechno se mu muselo říkat stokrát. Vysvětlila jsem rodičům, co to je zrcadlení a že budou v sobotu ráno napodobovat chování svých dětí se vším všudy, co jejich kluci vyvádějí. Stejně tak klukům jsem řekla, že mám pro ně nápad, že si zahrajeme takovou hru, při které si vyzkouší, jaké je to být rodiči. Kluci byli naprosto nadšení, protože vidí v dospělých, že si mohou dělat, co chtějí. Dopadlo to tak, že to rodiče opravdu dodrželi. Ráno ten z rodičů, který hrál Filípka, byl do deseti hodin v pyžamu, přepínal televizi a křičel: „Já chci čaj, já chci namazat chleba!“ Maminka, která hrála mladšího Davídka, tak do staršího ,Filipa‘ pořád šťouchala a provokovala. Rodiče to dokonale dohráli až do oběda. Kluci z toho byli naprosto zděšení, protože si to vůbec neuvědomovali. Dnes už jim stačí říct: ‚Hrajeme Tamaru?!‘ a kluci se sami srovnají a udělají to, co mají.