Když je nemocná, sáhnu… mám splín, sáhnu… chci být ještě šťastnější než jsem… přivinu ji k sobě, položím svou ruku na hrudník a nechám její srdce, ať mi propulzuje celým mým tělem, myšlením, svědomím… a najednou má každý den, hodina, okamžik smysl!
Jsem šťastná, že jsem jednou, jen tak, nechala ležet ruku na srdci mojí dcery a pochopila, co má v životě smysl a je důležité!
Děkuji za ten silný okamžik! To je ten nejjednodušší recept na štěstí, co vrací energii a udělá mě opět šťastnou, ať je třeba nebe plné mraků, černých, nejčernějších… sáhnu a vím, za co děkuji.
Před dětmi jsem cítila prázdno
Andrea nás nejprve dojala svým upřímným přiznáním, že ve svých osmadvaceti letech ještě nikdy nebyla na dovolené u moře. A pak otevřeností, za kterou se skrývá nehraná spokojenost se současným životem.
Je vám dvacet osm a máte dvě dcery. Dnes se mateřství odkládá na období po třicítce, leckdo až hluboko ke čtyřicítce. To byl záměr?
Ne. To byla, nevím co… Otěhotněla jsem nečekaně a neplánovaně, když jsem svého muže znala jen čtyři měsíce a z toho jsme si dva pouze dopisovali. Hrůza. Šílela jsem já, šíleli rodiče z obou stran a okamžitě nás honili do svatby. Když jsem to řekla jemu, rozplakal se. Tehdy mi řekl, že štěstím. Až když se Barunka narodila, prozradil mi, že brečel spíš strachy. Že to nezvládne. Že všechno skončilo, zvorali jsme si život. Ani těhotenství jsme neprožívali s tím, že by mi hladil bříško nebo že bychom chodili společně do předtěhotenských kurzů... Spíš jsme oba tak nějak nastalou situaci trávili a řešili praktickou stránku věci.
Svatbu?
Ne. Nechtěla jsem ji já, protože by mi vadil ten pocit, že si mě musel vzít. Řekla jsem si, že pokud jako otec dobře fungovat nebude, tak to svatba neovlivní.
Co kariéra? Spousta matek se ihned vrací do zaměstnání, aby o ní nepřišla.
Jsem vyučená fotografka. Vždycky mě bavilo hledat hezké věci i tam, kde je nikdo nevidí. Vnímám svět hodně vizuálně. To je ale jen první půlka mého já. Ta druhá, pragmatičtější, mi nakázala mít v rukávu i něco praktického. Je mi jasné, že se focením neuživím a nemám kapitál, abych si mohla u nás v Olomouci založit vlastní fotoateliér. A tak jsem si pro jistotu udělala maturitu na ekonomce. Maturitu má ovšem kde kdo, angličtinu také, tak jsem ještě vyjela na půl roku jako au-pairka do Itálie, do Říma, abych si procvičila ještě další jazyk. Vlastně jsem se na ni pořád ještě chystala a pak do ní vstoupila právě rodina.
A?
Štěstí. Před tím jsem zažívala dlouhé období deziluze, které nestálo za nic. Cítila jsem prázdno, i z hezkých věcí se vždycky vyklubalo, že jde stejně jen o peníze. V zaměstnání jste jen bezcenné a vždycky vyměnitelné pérko, které se natahuje a natahuje, a když se opotřebuje nebo přetrhne, vyhodí se do smetí. U dětí má smysl úplně všechno. Nejsem zas tak nevídaný talent, aby ve mně svět přišel o génia. Když budou z holek slušní lidé, budu spokojená.
Co vám dělá radost?
Nejsem náročná. Život je těžký, každý má co dělat sám se sebou. Teď mám pocit, že se v mém okolí snad všichni rozvádí. My pro změnu začali přemýšlet o svatbě, protože nemusíme, ale kvůli dětem chceme. Holky si ji užijí jako družičky. Jsem šťastná, že jsou naprosto zdravé. Že neřeším bydlení. Partner naštěstí vlastnil byt dva plus jedna. Že když přijedu k našim, otec není opilý. Klidně to takto napište. Když má jeden z rodičů takové problémy, je to pro dětskou dušičku dost náročné. Krásné vzpomínky zastiňují ty negativní, kdy doma bylo peklo až jsme mámě kolikrát s bráchou říkali, že nejlepší bude, když se sebereme a půjdeme. Na druhou stranu jsem teď vděčná, že zatla zuby a vydržela. Jsme veliká rodina: Barunka a Kristýnka mají babičky, dědečky, prababičky… A teď se budou ty moje holky ráchat v moři.