Všechna miminka nejsou krásná...

Novopečená maminka totiž potřebuje slyšet, že človíček, kterého porodila, je tím nejhezčím, co mohl svět právě dostat. A hlavně by to od ní mělo slyšet a cítit její miminko. Po rádoby upřímných slovech zvědavé návštěvy „Škoda že to není kluk, to by se ta podobnost se strýčkem Evženem ještě snesla!“ nebo „Neboj se, z té šklíby se určitě vylíže…!“ se totiž nutně dostavuje mámina lítost a zklamání, které miminko vycítí a může si odnést do života jako mindrák. Koneckonců nechcete-li pyšnou mámu ranit, určitě na drobečkovi najdete něco konkrétního, co můžete s čistým svědomím pochválit!

 

Jste-li však vy sama tak trochu zklamaná matka, protože jste si vysnila modrookého blonďatého andílka a narodilo se vám černooké mimčo s vlásky připomínajícími kartáč na láhve, pak na své sny rychle zapomeňte, protože právě tohle je vaše dítě, které jste celých devět měsíců milovala, na které jste se těšila a které vás může ještě pořádně překvapit. Slavná zpěvačka Emma Destinnová to své nespokojené matce také předvedla s celou parádou. Když se totiž narodila, matka se prý jejího vzhledu doslova lekla a popisovala ji jako dítě s hlavou špičatou, pokrytou černým chmýřím, scvrklejší než jakýkoli jiný novorozenec. A přestože malá Emma po ní zdědila nadání ke zpěvu, nikdy spolu neměly hezký vztah. Z psychologického hlediska je dokonce pravděpodobné, že právě takové hodnocení jejího vzhledu bylo příčinou jejích pozdějších problémů s muži a vztahu k nim, přestože jí u nohou ležely davy obdivovatelů.

 

Proti těmto krkavčím sklonům nás mámy dokonce chrání sama příroda. Podle psychologa Daniela Sterna, kterého cituje Ann Pleshette Murphy ve své knize „Sedm etap mateřství“, prochází naše fantazie během těhotenství radikálními změnami. Zatímco v 2. trimestru si vytváříme konkrétní představy o podobě, povaze a nadání našeho potomka, na přelomu 8. a 9. měsíce dochází k opaku, necháváme si své představy vyblednout a podvědomě je ukrýváme samy před sebou, abychom nebyly zklamané, až přijde na svět.

 

Pokud jste se svých dokonalých snů držela zuby nehty až do porodu, vaše chyba, a musíte se s tím co nejdříve sama poprat, protože mimčo za nic nemůže. Koneckonců – má vaše a otcovy geny.

 

Možná jste jen přecitlivělá mamča ochranitelka, možná se na vás a vaše mrňavé zlatíčko skutečně sneslo pár jízlivých úvah o nosánku jako okurka nebo špičaté bradě, které vaše dítě do světa „missek a missáků“ určitě nenasměrují. Každopádně si nenechte ubrat z obrovské radosti, a pokud to potřebujete, zkuste sebe i mimi bránit. Třeba tak, jak to radí zkušená matka a psycholožka zároveň.

 

 

 

Vzpomínám si na svůj příběh: Když se mně narodil syn Jiřík, byla jsem velmi pyšná matka, protože se mi zdál naprosto dokonalý, ovšem jen do té doby, kdy jsem ukázala našeho syna tchyni. Ta se na něj podívala a okamžitě prohlásila: „Po kom má to dítě tak malé uši? U nás v rodině nikdo nemá tak malé uši. Bůhví, zda bude dobře slyšet!?“ byla jsem naprosto zdrcená a cítila jsem se příšerně. Naštěstí celou situaci tenkráte vyřešila švagrová, která se okamžitě ponořila do rodinných alb a našla jednoho prastrýce, který měl zrovna tak malinká ouška jako Jiřík. Měla jsem vyhráno, byl to příbuzný mé tchyně.