Celých sedm let trvalo, než pod mým srdcem začalo růst ještě jedno, nové, maličké. Narodila se mi holčička. Celých devět měsíců jsem pročítala časopisy, knížky, vstřebávala informace a připravovala se na to být tou nejlepší mámou na světě. Miminko se narodilo a obrátilo mi život naruby. Nevadilo mi to. Nespala jsem, chovala, hladila, konejšila a snažila se stále smát. I když do smíchu mi leckdy nebylo. Má holčička, snad aby jí ze života nic neuteklo, nespala. Přes den hodinu, v noci jsem k ní i desetkrát vstávala.
Přestože mi můj muž velmi pomáhal, najednou mi síly došly. Opustila mě energie, nedokázala jsem se smát, nemohla nic dělat, přežívala jsem a doslova trpěla tím, že ubližuji svým nejbližším. A tak jsem si dala na Nový rok, poprvé v životě, předsevzetí. Jeden den v měsíci se budu věnovat jen sama sobě. Tatínek pohlídá a já půjdu na kosmetiku, nechám si namasírovat záda, odpočinu si a načerpám energii na další dny. Časem bych se chtěla vrátit i k oblíbenému sportu, zpevnit tělo, shodit přebytečná kila, vrátit jiskru do očí, vymazat únavu z tváře. Zatím se snažím pomoci si jógou. Věřím, že se mi energie zase vrátí... Co bych tedy chtěla dokázat? Vím to přesně. Chtěla bych dát holčičce do života to nejlepší – spokojenou mámu!
S pozdravem Kateřina