Vnitřní rozhovor s miminkem

Všechno, co prožívá žena v těhotenství, dítě vnímá. Příčina všemožných problémů, fóbií a nemocí má možná počátek právě v prenatálním období, u porodu a po porodu. Pořád se ale mnoho lidí dívá na prenatální psychologii s despektem.
Vnitřní rozhovor s miminkem

Povídání s Mgr. Katarínou Zatovičovou, zakladatelkou pražského A-centra a expertkou na prenatální období se točilo (nejen) kolem ženství spoluprožívání dialogu mezi matkou a dítětem…

Cítit dítě v břiše, komunikovat s ním je něco naprosto přirozeného. Proč to tak nevidí většina lékařů?
No, to je otázka. Proč to tak je? S rozvojem vědy se odborníci odstřihli od našeho cítění a člověk začal být chápán jen jako mechanismus, který se rozloží a poskládá, a to, co se odehrává vevnitř, se někam odložilo, protože to nebylo možno dostatečně vědecky zmapovat. Ale sama vidím na maminkách, že nevnímají dítě jako plod nebo embryo, nevnímají suše jeho stádia vývoje, cítí ho, jsou s ním v propojení.

Ale spousta věcí se přece dá změřit: vliv matčina vlídného hlasu na tlukot srdce dítěte, jak reaguje pohyby…
Jistě. Knížka, která mě hodně ovlivnila, je Tajemný život nenarozeného dítěte amerického psychiatra slovenského původu Thomase Vernyho. Nashromáždil spoustu experimentů a studií od 60. do 80. let, z nichž je zjevné, že už v děloze člověk vnímá a reaguje a že se mu vše ukládá do paměti. Dříve se hodně používaly hypnózy – ve změněném stavu vědomí terapeut vrátil člověka do doby, kdy byl u maminky v bříšku, do doby jeho porodu.  Hypnoterapie je normálně uznávaná metoda i u nás – nevím, proč se s ní tady vlastně nepracuje. Navíc dnes už se dělají hypnózy při plném vědomí.

Jak tedy může dítě vnímat matčin stres, radost, smutek? Nemá přece ještě rozvinou psychiku.
Dítě a maminka jsou propojeny přes krevní řečiště, miminko je vyživováno přes placentu. Když maminka něco prožívá, hypotalamus vytvoří hormony. Když je ve stresu, tak pustí do celého těla adrenalin, ten se rozproudí, a to znamená, že jde i k dětátku! Biologicky se to dá krásně vysvětlit.

Můžete uvést nějaké příklady?
Rakouští lékaři vymysleli na těhotné v pokročilém stádiu fintu. Řekli jim, že na ultrazvuku objevili, že něco není něco v pořádku. Maminky ihned, když obdržely negativní zprávu, začaly produkovat stresové hormony. A reakce miminek byla okamžitá: začala se hýbat, aby dala známku života, aby řekla: Mami, jsem v pořádku, neboj! Další příklad: dr. Chamberlain (na podzim mu vyjde knížka) si vzal do hypnoterapie zvlášť matku, zvlášť její dospělé dítě, aby mu popsali průběh porodu. Všechno se shodovalo. Všechno máme uložené v paměti.

Proč má tedy prenatální psychologie punc jakéhosi okultismu?
Snad je to tím, že lékaři a psychologové se od sebe hodně oddělili. Nemají mezi sebou most, nekomunikují. Navíc i věda se může mýlit. V 70. letech nějaký lékař vybádal, že miminko ani po narození nic necítí. V Americe se pak prováděly obřízky bez anestezie. Děsivé. I vědecký svět se mýlí, vzpomeňme na desetinnou čárku v obsahu železa ve špenátu a další a další. Všechno má dva póly a je dobré udržet se  v rovnováze. Bohužel nastala velká nerovnováha: to vědecké se přehouplo přes to lidské, což je škoda.

Zapomněli (zapomněly – my ženy) jsme tedy vnímat svoji přirozenost?
Nevnímáme ji tolik. Nemusíme ani vzhlížet k východním kulturám a filozofiím. Za starých časů tady u nás fungovaly porodní babice, kořenářky, které uměly komunikovat s přírodou. Každá to máme v krvi, každá umíme s přírodou komunikovat. My ženy jsme propojené s měsícem, luna je náš rytmus. Jenže z nás někde v středověku udělali čarodějnice za to, že jsme jsme rozuměli přírodě. Dnes se naštěstí vracíme k babským receptům. Mámy už nechtějí děti krmit děti léky, vnímají, že farmaceutický průmysl je byznys a manipulace.

Vraťme se ke komunikaci matky s dítětem. Co když je tedy máma ve stresu, není zbytí, má problémy. Teď se vystresuje ještě víc, protože bude vědět, že všechny stresy posílá miminku. Co s tím?
Život není růžové peříčko, miminko se dostane do světa, kdy se octne jednou nahoře, jednou dole. Je důležité, aby si maminka večer sedla nebo lehla a otevřela vnitřní dialog s miminkem. Aby mu řekla: „Miláčku, dneska mě rozčílila sousedka, na úřadě mě vůbec nepochopili, rozhodili mě, rozčílila jsem se, ale to nebylo na tebe, to tobě nepatří, mám tě ráda a jsem šťastná, že teď máme společnou chvilku. Takováto komunikace se hodně osvědčila. Není zapotřebí nějaká speciální meditace. Existují samozřejmě úžasné relaxační techniky, které například pomáhají přehodit mozkové frekvence do regenerační hladiny alfa. Postačí, když během chvilky promítneme svůj vnitřní hlas k miminku.

Čili netlumit negativní emoce?
Není třeba se vyčítat, když se rozčílím. Jéje, hormony těhotných! Ty lítají. Je moc dobře, že v těhotenství a období po porodu nemáme moc šanci potlačovat emoce. Je to dokonce nezdravé, když hodně potlačujeme emoce. Je zapotřebí s nimi žít a pracovat, ne je někde ukládat. Všechno poskládané se může projevit zase někde jinak – formou bolestí hlavy, únavy apod. Po stresu je dobré si říct: Jo, proběhlo to, a co mně to mělo říct? Co mě to mělo naučit? Doporučuju večer si vždycky zanalyzovat den, zrekapitulovat, říct si, proč jsem se rozčílila, trochu si s tím pohrát. Někdy těhotným ženám pomůže vést si deníček. Všechno si napsat, když to zrovna nemůže nikomu říct. A večer to pak říct svému muži. Komunikace je výborná terapie. Pro zdravý vývoj děťátka v bříšku je nejdůležitější, aby partneři komunikovali, aby tam bylo sdílení a propojení.

Teď znervózní všechny maminky, které jsou samy.
Nevěřím na náhody. Pomáhá mi filozofie, že děťátko si vybírá, kam se narodí. Co když to je tak, že si volí, do čeho jde? Potom je to tak, že každá bytost má zažít přesně to, co zažívá. Dítě si mě vybralo, abych o něj pečovala tak, jak to umím já. I když to třeba neumím perfektně jako třeba moje sousedka. 

Všimla jste, že maminkám se často lépe komunikuje s druhým miminkem, že už to mají okoukané, ohmatané z prvního těhotenství?
Ano, přemýšlela jsem nad tím. Spousta žen vypovídá, že teprve až uvidí obrázek z ultrazvuku, uvěří, že má v břiše miminko. Myslím si, že v dnešním světě jsme naladění hlavně na to, co vidíme. Televize, reklama, konzum. Méně fungujeme se sebou, méně aktivujeme vnitřní vnímání. To je škoda. Jak už jsem říkala, vidím v tom nerovnováhu. Chybí nám bezprostřední komunikace, zapojení obou mozkových hemisfér. Trochu odbočím: Není například dvakrát vhodné, když pustíte dítěti z magneťáku namluvenou pohádku. Je přece mnohem lepší, když mu ji přečtete, a ještě líp, když si ji vymyslíte! Často fungujeme jenom v levé hemisféře, racionalitě, a zapomínáme na tu pravou, která je o tvořivosti a intuici. Maminku zválcovala dnešní doba tak, že si vlastně nevěří. Vyrůstá sama. Rodiny už nežijí dohromady, tři generace v jednom baráku, jak tomu bylo dřív, kdy se maminky nemusely učit, jak přebalovat děti. Žilo se víc komunitně, víc v propojení. Sdílením se učíme nejlépe.

A ženy potřebují sdílet hodně, že?
Pro ženy je sdílení úžasná meditace. Představte si těhotnou, když nemá kamarádky, jde jenom jednou za čas k lékaři, ten nemá čas s ní rozmlouvat, zkontroluje životní funkce a konec, partner přijde večer z práce a nemá kapacitu s ní rozmlouvat o těhotenských věcech… Je dobré, když ženy můžou spolu sdílet. Pro ženy je meditace je to, že můžou vypovědět své pocity. To je pro ženy typické.

Co byste řekla ženám, které zkrátka nejsou na „žádné spirituální“ záležitosti stavěné?
Řekla bych jim, že v tom není žádná spiritualita. Že je prostě normální. Nemusím ovládat  meditaci (i když je fajn). Jde jen o to, vnímat sebe sama, vnitřní hlas. Stále využíváme jen deset procent kapacity mozku. Nevyužíváme zdaleka svůj vlastní potenciál, a ženám, které si věří a dají všemu volný průběh, jak lusknutím prstu naskakují informace, vědí, co mají dělat.   Miminko nepotřebuje nic jiného než sebedůvěru maminky. A když maminka nemá zájem ponořit se do psychiky, ať alespoň vnímá biologické procesy, ať si přečte, co se každý týden v děloze děje, co tam miminko dělá. Už tím se koncentruje na děťátko, už to je v pořádku.

Ztráta sebedůvěry se exemplárně projevuje u dnešních porodů. Probíhají jakoby bez nás…
Ano. Lékaři by měli dát ženě větší prostor. V dobré víře pomáhají a zapomínají, že žena má schopnost porodit dítě. Pohybují se v patologii, dennodenně řeší problém, tím pádem je pro ně strašně náročné zastavit se a vnímat, že porod je přirozený proces. Lékaři pomoc přehnali. Překročili hranici toho, co potřebujeme pro zdravý vývoj. Když jde o záchranu života, tak prosím, ale proč oddělovat matku od dítěte pokaždé? Vždyť dítě to vnímá. Zvířecí mládě nikdo po porodu mamince vzít nemůže. A my jsme horší než zvířata? Vždyť my si hrajeme na to, že jsme z přírody to nej. Tak si důvěřujme.

Víte, že…
…psychiatr českého původu Stanislav Grof, který se v USA proslavil svojí kontroverzní metodou holotropního dýchání, rozděluje období těhotenství a porodu na tzv. matrice? Jeho teorie mnozí odborníci důrazně neakceptují.

  • I. matrice = období od početí na začátku prvních děložních kontrakcí. Dítě prožívá symbiózu s matkou, její fyzické i psychické rozpoložení. Pokud je toto období harmonické,  promítne se to do pocitu bezpečí a jistoty v budoucím životě. Pokud je však dítě nechtěné, pokud ho matka vnitřně odmítá, může být zárodkem depresí.
  • II. matrice = období od prvních porodních stahů, trvá celou 1. dobu porodní. Podle Grofa je pro dítě tato fáze bezvýchodná a strašná. Neví, co se s ním děje a po celou dobu musí pasivně odolávat silným tlakům. Pokud probíhá 1. doba porodní fyziologicky a trvá 8 až 12 hodin, posiluje v jedinci vůli. Trvá-li však příliš dlouho, pak ji psychika dítěte nezpracuje a je zárodkem těžkých (endogenních) depresí. 
  • III. matrice = období, kdy dítě porodními cestami sestupuje ven (2. doba porodní). I přes fyzickou náročnost pro matku i dítě, přináší úlevu. Dobrý průběh přináší do budoucnosti smysluplnost, pevnost a vnitřní sílu. Komplikace (např. dušení, přílišné stlačování některých částí těla) může mít za následek koktavost, psychosomatické potíže jako např. astma, problémy s hrtanem a se zažíváním.
  • IV. matrice = období od narození po okamžik přestřižení pupečníku. Dítě prožívá spoustu smyslových změn, přičemž důležitou roli na pozitivních vjemech hraje např. tlumené světlo, tiché hlasy, položení dítěte bezprostředně po narození na břicho matky, jemné pomalé dotyky. Tato matrice je důležitá pro přijetí sebe sama. Její neblahý průběh se podle Grofa projevuje častým upadáním do sklíčenosti a přílišným odevzdáním se.


UDĚLEJTE SI (I MIMINKU) RADOST

  1. tip: Mexická BOLA
    Nádherný přívěsek z Mexika pro těhotné, jehož magické a příjemné zvuky uklidňují miminko během celého těhotenství. Miminko je bude vnímat již kolem 20. týdne. www.annaviktorie.cz
  2. tip: Bettina Stuplnagel: Jóga pro těhotné (C-press)
    Přehledná knížka plná tipů na získání vnitřní harmonie tolik potřebné pro zdravý vývoj dítěte.
  3. tip: Vůně levandule a růže
    Uvidíte, že na vás budou působit blahodárně: zkuste masážní olejíček nebo olej do aromalampy. Levandulová a růžová patří obecně mezi ty nej ženské vůně.
  4. tip: A-centrum v Praze
    V inspirativním prostředí pražského centra pro aktivní rodičovství a mateřství probíhají pozoruhodné kurzy a semináře i během srpna. Přijďte si užít např. gravidjógu, pilates pro těhotné, tanec s miminkem v bříšku, shiatsu masáž a další. www.acentrum.eu

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře