Vlastní versus nevlastní děti

Rodiče, kteří nemají děti a mají v sobě touhou po dítěti, touhu dát někomu lásku, by se pro adopci měli rozhodnout.
Vlastní versus nevlastní děti
Adoptovat, neboli osvojit si dítě, znamená vzít si „za své“ opuštěné, cizí dítě. O tom, co to může obnášet a jak by se rodiče v některých „krizovějších“ situacích měli zachovat, jsme si povídali s psycholožkou PhDr. Tamarou Cenkovou, která s tím má ze své praxe zkušenosti. Zde jsou její postřehy:

„Ale, vždyť já nevím, jaké to dítě bude. Bůhví, co má v genech. A vůbec, zapadne do naší rodiny?“ … Je samozřejmostí, že podobné názory rodiče přepadnou. To, že mají různé pochybnosti, je zcela přirozené. Neměli by si je vyčítat. Vždyť ani rodiče dítěte, které se jim narodilo, se pochybnostem nevyhnou. Nevědí, zda bude po nich nebo po praprababičce … Kdo jim dá záruku, že jejich potomek bude stejně úžasný, jako je maminka nebo tatínek? Takže rozhodnou-li se rodiče pro adopci, nechť si dovolí pochybovat.

Je pravdou, že adoptivní rodiče jsou daleko větší pozorovatelé než vlastní rodiče. Jsou podstatně úzkostnější, mají daleko víc strachu. V jistém smyslu jsou „horší vychovatelé“. To proto, že dovolí dítěti věci, které vlastní rodič nepovolí. Nebylo by od věci, kdyby adoptivní rodiče byli na své děti poněkud přísnější, aby dítě vědělo, kde jsou hranice.

Některé ženy, co adoptovaly děti, jsou smutné z toho, že si neužily těhotenství. Ale tady může zafungovat dobrý psychoterapeut, který jim vsugeruje, že těhotenství bylo jejich.

Je fascinující, jak se osvojené děti, když rostou, připodobňují k tomu z rodičů, se kterým se více identifikují. Mnohdy se ani nedá poznat, že dítě bylo adoptované. Je to tím, že člověk je takový, jak myslí. Když jsou rodiče hodně rozesmátí, tak je dítě stejně takové. Když jsou rodiče úzkostní, přenesou to dál. Stejně tak, když jsou rodiče „akční“, budou takové i jejich děti.

Kdy říct dítěti, že je adoptované? Jak každé dítě roste, tak se samozřejmě začíná zajímat, jakým způsobem se na tomto světě ocitlo. U adoptovaných dětí je dobré říct: „Víš, některé maminky nosí děťátko v bříšku, ale ty jsi z domečku, kde jsou děti, které se narodily jiným maminkám, které se o ně nemohly starat. A my jsme tam přišli a my jsme si tě vybrali. Ze všech dětí ses nám nejvíc líbil, protože jsi byl ze všech dětí nejkrásnější. Měli jsme to štěstí, že
jsme si tě mohli vybrat.“ Dítě ve čtyřech pěti letech se s tím smíří a všude říká: „Já jsem se mamince nenarodil, já jsem z domečku.“ Čím je starší, tak začne více chápat a současně i víc pátrat.

Puberta dítěte přináší mnohá úskalí a rodiče mnohdy nevědí, co mají dělat. Například může nastat situace, kdy dítě řekne: „Ty nejsi moje máma, ty mi nemáš co říkat.“ To je samozřejmě pro adoptivní rodiče velice těžké. Je to ale úplně to samé, jako když vlastní dítě řekne mámě, že ho štve a že ji nenávidí. Rodiče adoptovaných dětí by si vyřknuté neměli brát osobně a dělat to příliš složité. Namístě je odpověď: „Ano, já jsem tě neporodila, ale mám tě ráda, jako kdybych tě porodila.“ Během puberty se tato situace může stát několikrát. A rodiče by měli pokaždé zareagovat úplně stejně.

Další úskalí nastává v okamžiku, kdy dítě chce poznat vlastní rodiče. Adoptivní rodiče by se tomu neměli bránit: „Dobře, pokud chceš, tak počkáme, až ti bude osmnáct let, aby sis to mohl zařídit sám, a my ti budeme nápomocní.“ Jakmile se rodiče totiž ohradí „ne“, vždycky to zapůsobí opačně, než by mělo. Vždyť to jakožto rodiče dobře známe: čím víc dětem něco zakazujeme, tím víc to chtějí. Pokud adoptivní rodiče o skutečných rodičích něco vědí, mohou to právě v tomto věku dětem říct. Takže neskrývat, netajit, nemlžit, nevymýšlet si
− a hlavně nelhat.

Adoptované děti jsou daleko citlivější než děti vlastní, protože žijí dlouhou dobu ve stresu. Celé těhotenství dítě trpí tím, že je nechtěné. Stejně tak po narození miminko není položené u maminky. A pak dál je nějaký čas opět bez máminy náruče. Až do doby, kdy si ho osvojí jeho noví rodiče…

Rodiče, kteří uvažují o adopci, najdou užitečné informace a také zkušenosti a příběhy lidí, kteří si dítě osvojili, například na těchto internetových stránkách:
www.icm.cz
www.adopce.com
www.nahradnirodina.cz
www.modernirodina.cz
www.rozumacit.cz
www.rodina.cz

Adopce versus úřady
Osvojení − adopce − je státem garantovaný a zákonem ošetřený druh náhradní rodinné péče (NRP), při které přijímají manželé nebo jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva a povinnosti, jako by byli biologičtí rodiče.

Základní informace
Dítě získává příjmení nových rodičů.
 
Osvojit si lze pouze nezletilé dítě.
 
Není možné si osvojit dítě počaté, dosud však nenarozené.
 
Podmínkou osvojení je právně volné dítě (souhlas biologických rodičů nebo zákonného zástupce dítěte s osvojením, dvouměsíční žádný zájem rodičů od narození dítěte, šestiměsíční opravdový nezájem rodičů).
 
O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele.
 
Náš zákon definuje dvojí osvojení:
prosté, obyčejné, označované někdy jako zrušitelné, kdy se osvojitelé nezapisují do matriky jako rodiče, tj. v rodném listu dítěte zůstávají uvedeni původní rodiče. Soud může osvojení zrušit z důležitých důvodů. Tento typ je využíván u dětí mladších jednoho roku.
 
Nezrušitelné, kdy jsou osvojitelé na základě rozhodnutí soudu zapsáni v matrice místo rodičů osvojence. Minimální věková hranice osvojovaného dítěte je jeden rok. Toto osvojení nelze zrušit.
 
Osvojení zrušitelné může být změněno v osvojení nezrušitelné, nikoli naopak.
 
Mezi novým rodičem a dítětem musí být přiměřený věkový rozdíl.

Postup na úřadech
Pokud jste učinili konečné rozhodnutí a chcete přijmout dítě, vaše první kroky musí směřovat na příslušný úřad pověřený obcí − odd. sociálněprávní ochrany dítěte nebo odd. péče o rodinu a dítě. Zde budete seznámeni s dalším úředním postupem. Jakožto žadatelé o náhradní rodinnou péči musíte předložit: žádost s osobními údaji, občanský průkaz nebo doklad o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na území ČR, potvrzení o zdravotním stavu a finanční situaci.
 
Spisová dokumentace dále obsahuje:
- opis trestního rejstříku, který si vyžádá příslušný úřad
 
- zprávu o vašich sociálních poměrech, kterou zpracovává sociální pracovnice
 
- písemný souhlas s tím, že orgán
sociálněprávní ochrany je oprávněn zjišťovat další potřebné údaje pro zprostředkování, případně zda nedošlo ke změně rozhodných skutečností
 
- stanovisko úřadu k žádosti o zprostředkování osvojení
 
Žadatele navštíví sociální pracovnice v jejich bydlišti, aby se sama přesvědčila, v jakých podmínkách žijí. Současně o jejich způsobou života dostane reference z místa bydliště a hodnocení z pracoviště.
 
Další kroky
Žadatelé jsou povinni absolvovat psychologická vyšetření, po nichž jsou zařazeni do evidence čekatelů na NRP a jsou dále povinni se připravovat na svou novou roli prostřednictvím příslušného úřadu.
 
Samotný výběr žadatelů se provádí na příslušném krajském úřadu, kde jsou shromažďovány jak žádosti žadatelů, tak i přehled dětí vhodných k adopci. Výběr provádí skupina odborníků – sociální pracovnice, psycholog, pediatr − a to vždy tak, že k určitému dítěti vybírá vhodné žadatele s ohledem na jeho specifické potřeby, nikoli naopak.
 
Vybraní žadatelé mají právo získat na pracovišti krajského úřadu nebo magistrátu veškeré dostupné informace o dítěti a seznámit se s konkrétním dítětem v určitém zařízení.
 
Vytipovaní žadatelé mají zákonnou lhůtu 30 dnů, ve které se rozhodují, zda dítě do své rodiny přijmou.
 
Pokud je jejich rozhodnutí kladné, orgán sociálněprávní ochrany vydá příslušné rozhodnutí.
 
Po třech měsících preadopční péče rodiče žádají o svěření dítěte do vlastní péče (osvojení) soud. Opět potřebují souhlasné vyjádření orgánu sociálněprávní ochrany.

Zdroj: www.adopce.com