Jsou-li při takovém umělém oplodnění použity vlastní spermie partnera, pak má pár jistotu, že alespoň z 50 % bude dítě „pokrevně“ jejich. Epigenetika, obor genetiky, dokazuje, že i takto počaté dítě může být, a s velkou pravděpodobností bude, mnohem víc „vlastní“. Genetickou výbavu totiž může žena, v jejíž děloze se plod vyvíjí, přece jen ovlivnit.
Změna programu
Nejde o to, že by se měnily geny, tedy jejich zápis v DNA, ale že se může změnit způsob a intenzita jejich projevu. Takto konkrétně je naprogramují – zapnou nebo vypnou – určité spouštěče, chemické reakce v těle vyvolané vnějšími vlivy, například stravou, kterou matka během nitroděložního vývoje dítěte konzumuje, nebo chováním a prožitky. Je prokázáno, že zažívá-li žena během těhotenství zlé věci, velký stres, u jejího dítěte se s vysokou pravděpodobností dříve či později projeví astma. Když například zvolí vhodnou stravu, může minimalizovat riziko, že se rozvinou určité choroby, byť by k nim dítě mělo sklony ve svých zděděných genech. Platí to však i naopak. Celá problematika je mnohem složitější a dosud věda zcela neodhalila, v jaké šíři se epigenetické vlivy uplatňují.
Celé po mámě?
„Našim klientům doporučujeme, aby se zbytečně nešířili o tom, že jejich dítě bude nebo bylo počato za použití darovaných vajíček. Je totiž velmi pravděpodobné, že to jejich neinformované okolí na dítěti vůbec nepozná,“ říká MUDr. Martina Števíková z Pague Fertility Centre, která pro své klienty vyhledává nejvhodnější registrované dárkyně. „Při výběru respektujeme řadu kritérií, jako je např. barva očí, barva vlasů, typ postavy – výška, váha. Důležitým požadavkem je vhodná kombinace krevních skupin partnerů a dárkyně. Právě krevní skupina a barva očí (plus minus odstín, např. modrá – modrozelená) je to jediné, co stoprocentně dědíme po rodičích. Vše ostatní je ovlivněno mnoha dalšími faktory a samotná genetika hraje jen jednu z rolí.“ Nejednu šťastnou – i když stejným tajemstvím zatíženou – maminku známí či neznámí lidé ujišťovali, že je dítě celé po ní. „Na celkové podobnosti má totiž velký podíl i tzv. imprinting. To je všechno to (chování, pohyby, gestikulace, grimasy), čím dítě kopíruje své rodiče, tedy osoby, jež jsou mu od narození nejblíže,“ dodává lékařka.
Anonymita pomáhá
Příjemci vajíček se samozřejmě rozhodují i na základě dalších informací, jako je zdravotní stav a celková osobní i rodinná anamnéza dárkyně, zda má děti a jsou-li zdravé, jaké má vzdělání. Podmínkou všech zařízení asistované reprodukce u nás je alespoň středoškolské vzdělání dárkyně. Všechny informace, které klienti dostávají, jsou anonymní. Je to výhoda, nebo ne? Některé mamince právě fakt, že osobně nezná ženu, jejíž vajíčka přispěla k vytouženému těhotenství a mateřství, pomáhá se s tou skutečností vyrovnat. Jiné zase může vrtat hlavou, kdo že je ona biologická matka (i když jen s částečným – zárodečným podílem), a to zejména ve chvíli, kdy se dostaví nějaké zdravotní či výchovné problémy. Například v USA si příjemkyně vajíček mohou dárkyni vybrat z katalogu podle její fotky z dětství. Za určitých okolností se s ní mohou i setkat. Co je lepší, to je věc názoru, ale pro praxi je podstatné, jak se k tomu staví legislativa. Naše zákony vyžadují a zaručují při dárcovství zárodečných buněk oboustrannou anonymitu.
Zájem o dárcovství
Je z čeho vybírat, zájem o dárcovství vajíček je poměrně velký. Mimo jiné i proto, že dárkyně mají nárok na finanční kompenzaci, která jim nahrazuje ušlý zisk a náklady spojené s přípravou na zákrok i s ním samotným. V České republice se pohybuje od deseti do dvaceti tisíc korun při jednom odběru k darování. Samozřejmě že dárkyně jsou pro registraci pečlivě vybrány na základě výsledků zdravotního vyšetření. „Zjišťuje se, zda má správný počet chromozomů a zda není přenašečkou cystické fi brózy, musí být minimálně dvakrát vyšetřena na sexuálně přenosné choroby, posuzujeme celkové laboratorní vyšetření, osobní i rodinnou anamnézu atd.,“ upřesňuje lékařka a dodává, že rozhodující je i věk – od 18 do 35 let. Příjemkyně ke svému rozhodnutí otěhotnět pomocí darovaného vajíčka došly většinou po několika nezdařených pokusech s vlastními oocyty, přičemž jejich věk zatím pokročil a darovaná vajíčka jsou pak jedinou možností otěhotnět. Menší skupinu tvoří mladé ženy, jejichž vaječníky nepracují, jak by měly, např. vinou autoimunitního onemocnění. A část žen je na tuto možnost odkázána proto, že se pro dítě rozhodly z různých důvodů až ve věku, kdy už jejich vaječníky přirozeně přestávají pracovat. Věková hranice pro umělé oplodnění je ze zákona 49 let.
Převzato z časopisu Betynka.