[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vlastina Kounická Svátková je jednou z těch žen, které si zapamatujete. Poprvé jsem s ní fotila před mnoha lety a byla jsem okouzlená její pozitivní energií a jakousi bezstarostností.
Za ty roky si mladá herečka prošla mnoha životními zkouškami. Od vypořádání se s bulimií přes bolestný rozvod… až došla k nové lásce a rodině. Když jsem ji zpovídala teď po letech, nic z její krásné pozitivní energie nezmizelo. Naopak, vyzařovala z ní ještě mnohem silněji a já jsem byla doslova okouzlená. Vlastino, jaké je to třetí těhotenství? Teď už se naštěstí cítím dobře. V prvním trimestru mi sice nebylo tak špatně, abych zvracela, ale nic mi nechutnalo. Tedy kromě Pho bo polévky, kterou jsem jedla denně. Ve druhém trimestru se mi to zase obrátilo, mohla jsem jíst všechno a jedla hodně, takže jsem trpěla na pálení žáhy.
Strašně jsem si přála jen ležet, jíst, spát a probudit se až na jaře. No a od sedmého měsíce už mě to baví. Mám takový ten natěšený pocit, že se to blíží.
Video: Vlastina Kounická Svátková: Diety už nedržím, padaly mi z toho vlasy
Vraťme se k vašemu těhotenství. Je v něčem jiné než ty dvě předchozí? Jiné je asi v tom, že jsem starší. Prvního syna jsem měla velmi brzy, bylo mi čtyřiadvacet a nic jsem neřešila. Nestresovala jsem se vůbec ničím a šla jsem do toho jako do nějaké výzvy.
Chtěla jsem rodit přirozeně, bez epidurálu, urychlování a nástřihů. Myslím, že jsem byla velmi odvážná. Dnes jsem zodpovědnější, a protože vím, co mě čeká a co všechno se může během porodu stát, víc se bojím. Na druhou stranu jsem se ale zklidnila. Nikam se nehoním a těhotenstvím si tak nějak plynu.
A říkáte si, jak ty tři děti zvládnete? Pokaždé, když jdu v noci na záchod, což je asi tak pětkrát. V tu chvíli si říkám, jak ty tři kluky zvládnu, snaží se mě ovládnout různé neopodstatněné strachy. Ale naštěstí ráno jsou všechny obavy pryč.
Přijímám to s tím, že asi to má nějaký důvod, že se od nich mám možná něco naučit a vychovat z nich gentlemany, kterých je dnes málo.
Vlastino, prozradíte, jestli je v něčem těžké vychovávat samé kluky? Abych pravdu řekla, myslím si, že je to jednodušší než vychovávat holky. Já nejsem typ maminky, kterou by bavilo řešit sukýnky, růžovou barvu a vztekání se, že v tomhle do školky nepůjde.
Na to bych neměla trpělivost, a proto mi vyhovuje ta jednoduchost a přímost kluků. Oni na rovinu řeknou, že tohle tričko je blbý, a jde se dál. My holky jsme už od dětství komplikované a hrajeme takové ty hry, kdežto na klucích je hned vidět, že se něco děje, a člověk to z nich nemusí mámit oklikou. A to mi vyhovuje, protože to značně zjednodušuje život.
Jste obsazovanou herečkou, točíte i zahraniční filmy, jako byla bondovka Casino Royale. Nebojíte se, že třetí dítě vám utne kariéru? Neměla jsem primární sen stát se herečkou, prostě se mi to tak nějak událo. Bylo to v době, kdy už jsem měla prvního syna, byla jsem mladá, hodně flexibilní, takže mi syna vždycky někdo přivezl na plac na kojení a pak jsem zase šla točit.
Herectví beru jako cestu, která mě měla naučit mít sebevědomí, protože jsem předtím neměla vůbec žádné. Ale to, jaká bude moje cesta dál, to se uvidí. Za těch deset let se mi docela radikálně přeházely priority a hodnoty. Chcete s herectvím skončit? To ne. Ale už nebudu brát všechno jen proto, aby se na mě nezapomnělo a abych byla vidět. Budu si vybírat a když přijde něco, co mě bude bavit a bude mi to dávat smysl, budu to dělat.
Teď jsem ve fázi, že až se malý narodí, chci si ho užít, protože je možná moje poslední dítě. Nemám už potřebu ho odložit chůvě a intenzivně točit. Chci ho mít u sebe.
Chvíli jsem pak dělala kosmetickou redaktorku, takže jsem pochopila, jak to všechno funguje, co je účinné a co je jen marketing. Díky tomu jsem vyzkoušela všechno možné a našla to, co mi vyhovuje. Od té doby neexperimentuji. Co vám tedy vyhovuje? Upřednostňuji přírodní kosmetiku. Čím čistější a jednodušší produkty, tím lépe, protože moje pleť je za ta léta líčení na natáčeních zcitlivělá a nevyzpytatelná.
Teď v těhotenství jsem ji navíc měla hormony úplně zblázněnou. Mám ráda například Weledu, zejména jejich měsíčkovou řadu pro miminka. Těhotenství už se vám chýlí ke konci, máte už jasno v tom, jak chcete rodit? Rodit budu opět v Hořovicích, to je jediné, co vím. Cokoli si u porodu naplánujete, může být nakonec úplně jinak. Nechávám to osudu a vtipkuju, že mě možná manžel bude muset odrodit cestou někde na benzínce. A on se vždycky chudák vyděsí… Jednu věc ale vlastně mám.
Dala jsem manželovi za úkol, aby mě nenechal nastřihnout! Jakmile uvidí nůžky, musí se pokusit zasáhnout. Nenechala jsem se nastřihnout ani při jednom porodu a ráda bych i do třetice vyšla s čistým štítem. Abyste porod na benzínce nepřivolala. Samozřejmě bych ráda porodila někde v klidu sama a prožila to v intimitě a ne aby mě pořád někdo měřil a monitoroval, ale nebudu riskovat. První syn se narodil přiškrcený pupeční šňůrou a celý modrý, takže vím, co se může stát.
Přesto si říkám a tajně vysílám přání, že by na mě v té porodnici mohla paní doktorka zapomenout a já bych porodila sama třeba ve sprše. A až přijdou, budu vesele říkat „Hele, už je venku. Zvládla jsem to.“
Máte zkušenost s rozvodem, který pro vás nebyl jednoduchý. Jak se s ním vyrovnávali kluci? Rozvod zasáhne každé dítě, protože děti si za každou cenu přejí, aby rodiče zůstali spolu. Když jsem od manžela odcházela, mladšímu synovi byl rok, a tak vlastně žádnou fungující rodinu nezažil. Neměl na tu dobu žádné vzpomínky, a tak byl zvyklý, že jsme jen takhle spolu.
Se starším synem to ale bylo velmi těžké. Zvláště proto, že jsem mu nechtěla říkat věci, které ještě nejsou pro jeho dětskou duši. Museli jsme postupovat krůček po krůčku, pomalu, aby vstřebal to, že už se to nevrátí, že to zůstane takhle. Nedokážu si to představit. Zvládla jste ten proces sama, nebo jste se obrátila na odborníka? Jak jsem říkala, bylo to pro staršího syna těžké, ale asi by se to dalo zvládnout bez odborníka. Jenže já jako matka jsem cítila, že bych mohla něco zanedbat. A tak jsem s Adámkem byla na několika sezeních v psychologické poradně.
Chtěla jsem si potvrdit, že to, co děláme a jak to děláme, je správně. Ujistit se, že mu neubližuju víc, než je v té dané situaci nutné.
Byl od začátku nefunkční, což jsem nechtěla vidět a stále mu dávala další šance. Myslím si, že to pro mě byla taková poslední lekce, jak mít samu sebe ráda a naučit se říkat dost. Jakmile jsem se s tímhle partnerem rozešla, rozhodla jsem se, že budu už definitivně sama a že už nikoho nechci.
Měla jsem pocit, že není důvod, proč s někým být, že ten život zvládnu sama. A v ten moment, kdy jsem se vědomě a z celého srdce rozhodla pro samotu, potkala jsem svého muže. Asi to tak v životě bývá, že když nikoho nehledáte, nejste emočně závislá na nějakém partnerovi, tak jste konečně připravená na opravdový vztah. Teprve tehdy totiž na někoho nehážete svoje minulá zranění. S manželem, filmovým producentem Jiřím Kounickým, jste se dali dohromady docela kuriózním způsobem… My jsme si byli představeni na akci, kam jsme ani jeden nechtěli jít. Já jsem se mu normálně představila a on mě hned sepsul za přízvuk. Nejevil o mě zájem, nechtěl mě sbalit.
Nedotíral, necítila jsem z jeho strany žádný tlak, a to pro mě byla opravdová úleva. Mohla jsem být sama sebou a díky tomu se mi s ním dobře povídalo. Jako by to byl můj dávný kamarád, se kterým jsem se jen dlouho neviděla. Večer jsme se pak normálně rozešli a nic se nedělo.
Po nějaké době se mi ozval a pozval mě na badminton, což mi přišlo jako originální pozvání na rande. Nakonec vyšlo najevo, že pozval mě, protože zkrátka neměl s kým jiným jít hrát. A pak se mi už neozval. Asi jste nehrála dobře… Já hrála jak o život! Koupila jsem si na to dokonce nové boty, protože jsem měla všechny špinavé z běhání v lese, a lítala jsem z jedné strany na druhou jak blázen. Natáhla jsem si u toho zápěstí a on tam jen tak stál a pinkal, protože badminton hrál závodně.
Později se hrozně divil, že jsem to považovala za rande, protože on to tak nemyslel. Měli jsme pár výměn názorů, a tak jsme se na chvíli nechali být. Začas mi napsal a pozval mě na večeři. A od toho momentu jsme spolu pořád. Nezazlíváte mu to první rande nerande? Ne. Musel se vědomě rozhodnout, že to zvládne, protože jít do vztahu s rozvedenou maminkou dvou dětí není jednoduché. A dokáže to jen opravdu silný muž, který se pro to vědomě rozhodne, aby pak nemusel nic vyčítat nebo utíkat od problémů pryč.
[---] Svatbu jste pak měli brzy nato. Neměla jste strach jít do toho podruhé takhle po hlavě? Samozřejmě, že už jsem nechtěla riskovat a být stejný blázen. Byla jsem velmi opatrná a paradoxně jsem tím všechno naopak zrychlila. Ale bylo to proto, že jsem cítila, že už nepotřebuju hledat něco jiného. Byla jsem si jistá, že lepšího muže už nenajdu. Kdy jste partnera představila synům? To popravdě nevím, vyplynulo to tak nějak přirozeně. Můj muž má z předešlého vztahu dceru, které bude osm, a tak jsme dali dohromady nejprve děti. Kluci mají většinou problém s novým mužem v maminčině životě… My máme naštěstí velmi otevřený vztah, a protože já dělám věci intuitivně a kolikrát i blbě, tak jsou u mě zvyklí na ledacos. Mladší syn je naštěstí takový sluníčkový, šťastný a nic ho nerozháže, takže ten to moc neřešil.
Naopak starší syn je velmi citlivý a někdy mi přijde, že je až moc dospělý. Musím mu sem tam připomínat, aby byl malé dítě a nesnažil se suplovat rodiče. A právě on mi párkrát řekl nějakou poznámku.
Video: Vlastina Svátková z První republiky nám ukázala unikátní snubní a zásnubní prsten
Třeba, že jsem se měla podívat na pohádku Ledové království, že tam je pro mě ponaučení, že se nemám vdávat tak brzo (Vlastina si prvního manžela, režiséra Dana Svátka, brala po dvouměsíční známosti, pozn. red.).
Nakonec to ale naštěstí do sebe všechno zapadlo a stala se z nás fungující rodina. Myslím, že jakmile děti vidí, že je maminka v klidu, v pohodě a šťastná, jsou spokojené i ony. Přijmout nového muže je jedna věc, ale co miminko? Jak to kluci berou? Mladší syn řekl, že by chtěl raději psa, a starší měl chvilku problém a dělal scény. Nakonec jsme zjistili, že je to ze strachu. Bál se, že už na něj vůbec nebudu mít čas, abychom se pomazlili.
Měl strach, že když bude nejstarší, bude odstrčený a jen se bude muset o miminko starat. Postupem času to ale zpracoval a teď je to on, kdo mě hladí a kontroluje, jestli se malý v bříšku hýbe a jestli já nepotřebuji s něčím pomoct.
Je kouzelné vidět, jak se na miminko těší, přestože ví, co ho čeká, protože už jednoho mladšího bráchu má.
Mluvila jste o tom, že jste vyvdala dceru. Jaké je pro vás být macechou?
Je to úplně jiné, protože Rozálka je velmi hodná, tichá a je opakem mých kluků. Takže já koukám jako blázen a vysvětluji manželovi, ať si nemyslí, že ten náš chlapeček bude stejný.
Mám štěstí, že všechno do sebe zapadlo, rozumím si s ní nejen já, ale také kluci a nikdo z dětí si nepřipadá odstrčený. To je velmi důležité ve chvíli, kdy se skládají dvě rodiny dohromady. Dneska mi dokonce můj mladší syn říkal, že jeho nejlepší kamarád je Rozálka.
Vlastino, před nějakou dobou jste se rozhodla zveřejnit svou zkušenost s bulimií. Bylo pro vás to rozhodnutí důležité? Trvalo dlouho, než jsem České televizi na Třináctou komnatu kývla. Nebyla jsem připravená, bála jsem se, že toho zneužije bulvár. Ale nakonec jsem se nechala přesvědčit. Doufala jsem, že moje výpověď alespoň někomu pomůže.
A opravdu po odvysílání mi psaly některé ženy, že mají slzy v očích a děkují mi. A to mi dodalo pocit, že to moje rozhodnutí nebylo špatné. Dala jsem pár ženám naději, že se z toho lze vyléčit a mohou zase být šťastné a spokojené. Kdy jste nad nemocí zvítězila? Zachránilo mě mateřství. Když jsem otěhotněla a čekala prvního syna, přibrala jsem šestnáct kilo a samozřejmě nikdo nehodnotil, jak vypadám, protože v těhotenství přibrat je přirozené. Mé tělo se měnilo, stalo se ženským, oblým, narostly mi zadek a prsa a mně se to začalo líbit.
Poprvé v životě jsem byla opravdovou ženou: zralou, silnou a mé tělo dokázalo přivést na svět dítě. Tak moc jsem si svého těla vážila a byla na něj hrdá! Mateřství změnilo mé hodnoty a pohled na to, co je důležité.
O to víc jsem si začala uvědomovat ten silný tlak na nás ženy, abychom byly hubené a dokonalé a okamžitě po porodu byly na původní váze. To je hrozně frustrující! Občas sleduju na Instagramu fotky maminek, které se fotí s bříškem a chválí se, že skoro nic nepřibraly, a hned po porodu se fotí, jak jsou už skoro na své váze: „Uf uf uf, ještě mám tři kila nahoře!“
Jako by to byla tragédie, být normální ženou. Jako by to bylo neodpustitelné, mít strie a celulitidu. Naším vzorem se stává někdo, koho v časopise vyretušovali, kdo prošel na sociální síti filtrem, někdo, kdo má čas od rána do večera posilovat a jíst minimálně, i když kojí. I já mám celulitidu.
A v těhotenství jsem necvičila. Potřebovala jsem strašně moc odpočívat a nikam se nehonit. A tak jsem si to dovolila, i když jsem přibrala a má celulitida se zvětšila.
Taky jsem si díky tomu obřímu zadku všimla, že mám strie. Řekla jsem to svému muži, aby se nelekl, a on si zaťukal na čelo a řekl: „Ale já s tebou nejsem proto, jak vypadáš zvenčí. Zamiloval jsem se do tebe kvůli tomu, jaká jsi uvnitř.“ A to je přesně to, co my ženy potřebujeme slyšet...
Proto jste se nedávno stala patronkou nadace Anabell, která pomáhá lidem s poruchami příjmu potravy? Myslím, že je důležité říci, že devadesát procent žen má strie, celulitidu a že je to normální. Spolupráce s nadací Anabell si velice vážím. Společně vymýšlíme projekty a jedním z nich je nafocení fotek známých hereček a zpěvaček, které budou bez retuše.
Chci ukázat, že i tyto ženy, ke kterým vzhlížíme, mají své nedostatky, se kterými se třeba trápí. Ale že na tom není nic špatného, jde jen o to se s nedostatky smířit a mít se ráda. Prozradíte, které známé ženy se do takového projektu zapojí? Zatím mohu prozradit Hanku Vagnerovou, Mariku Šoposkou a Janu Plodkovou, které na spolupráci kývly. Ostatní jsou ve fázi přemlouvání. Ale jsou to ženy, které nejsou jen povrchně krásné, mají krásnou i duši. Vlastino, co plánujete po porodu? Vůbec nic. Přestala jsem být plánovací typ, ono něco plánovat s dětmi ani nejde, protože je všechno vždycky hned jinak. Rozhoduji se podle nálady, počasí a podobně, což je pro mé okolí hrozně náročné.
Navíc naše rodina je ve fázi, kdy nemá žádné takové praktické věci, nemáme pořádně kde bydlet, protože do našeho pidi bytu se nevejdeme, stejně tak nemáme v čem jezdit, protože tři sedačky do auta nenacpeme, a naše práce je vlastně taky nejistá. Když to shrnu, nevím, kde budeme a čím budeme a tahle situace má jen dvě řešení.
Buď se z toho zhroutím, nebo se tomu budu smát. A já si vybrala tu druhou možnost. Díky tomu, že nic neplánuji, cítím obrovský pocit štěstí a natěšení z toho, co přijde. Věřím, že přijde přesně to, co má, a to mě udržuje v takovém zvláštním klidovém a blaženém stavu.