Velká škola mazlení

Přejete si, aby vám z tříkilového uzlíčku vyrostla sebevědomá slečna, nebo mladý muž? Takoví, kteří budou vždy vědět, kdy legrace začíná a kdy končí? V tom případě se s nimi mazlete, jak nejvíc můžete.
Velká škola mazlení
Ať se člověk kouká na jakýkoliv současný americký film, zaznamenává celé orgie objímání. Objímají se malí i velcí, mladí i staří, tlustí i tencí a dobře vědí proč. Americká společnost vybudovaná na výkonu, produkuje na jednu stranu ekonomickou prosperitu, na druhou armády neurotiků. Čím víc klade společnost důraz na soutěživost, tím víc stoupá hladina strachu, že neuspějeme. Jedno objetí, jeden dotek zmírní úzkost účinněji než sto slovních ujištění, jací jsme pašáci. A když toto platí u dospělých, u dětí trojnásobně. Možná desetinásobně. Mazlení není dost nikdy.

Začněte okamžitě
Hned v úvodu si zapamatujte dvě divná slova. „Kálotropismus“ a „taktilní řeč“. Vyjadřují následující. Lidské mládě je na samém začátku bezkonkurenčně nejbezbrannější z celé říše savců. Svět kolem sebe přijímá instinktivně, v podstatě na základě jediných dvou kritérií. „Vzbuzuje to ve mně libost, anebo nelibost?“ A právě tomuto způsobu vnímání se říká kálotropismus. Pokud maminka bere mrňavého tvorečka do náruče nejen v době kojení a pokud i tatínek překoná obavy, že mu „ ulomí prstíčky“, a pochová si mimino, kdykoliv jde kolem postýlky, dítě se jim už brzy královsky odmění. Termín „taktilní řeč“ totiž není nic jiného než staré dobré mazlení. Chování, tisknutí, tulení, objímání, poplácávání, lechtání, pusinkování. Taktilní řeč je tou nejzákladnější, nejpřirozenější a absolutně nenahraditelnou komunikací rodičů s kojencem. Když se s ním „muchlujete“ opravdu poctivě, „kálotropismus“ začne ustupovat. Už ve dvou měsících začne na rodiče reagovat zcela vědomě. Sleduje jejich obličej očima. Rozezná jejich hlasy a otáčí za nimi hlavu. Krásně se směje a sevře jim podaný prst. A pozor! I tatínkův.

Pusťte táty k postýlkám
Ještě poměrně nedávno koloval mezi lidem obecným i některými pediatry podporovaný názor, že má pro dítě do tří let větší význam přítomnost matky, že táta přichází na řadu, až když se dítě promění z „ležíše“ do „chodíše“ a dá se s ním konečně i „blbnout.“ Omyl! Poslední odborné průzkumy prokázaly, že dítě potřebuje pozornost otce už od chvilky, kdy byla přestřižena pupeční šňůra. Tak jako žena v černočerné tmě pozná, že po ní šátrá nikoliv ženská, ale mužská ruka, pozná to i mimino. Hned zkraje se tak setká s odlišnými rysy ženského a mužského chování, což je, jak víme, devíza k nezaplacení. Jasně, žvatlající, běhající potomek je pro muže, a upřímně i leckteré ženy, zábavnější než „malá uřvaná můmijka“. Ale právě jejím chováním si rodiče zadělávají na celoživotní hluboké propojení.

Klepněte pro větší obrázekOcásek
„Sotva Adámek ráno proloupne oči, připne se na mě na celý den jako klíště. Když si odskočím na záchod, aspoň stojí celou dobu za dveřmi a plácá do nich ručičkou. Kontroluje, abych se mu třeba nespláchla.“ Tak popisuje se smíchem maminka, třicetiletá Simona Louňová z Vráže u Berouna, další vývojovou fázi potomka. Adamovi je rok a dva měsíce a chová se zcela adekvátně svému věku. V momentě, kdy se mrně dostane do stádia sezení, stání a začátku chození, stane se jakýmsi ocáskem matky nebo toho, kdo jej hlídá. „Závisláctví“ na fyzické přítomnosti dospělých mu dodává pocit jistoty a bezpečí. Aby ne: právě teď se před ním rozevřel svět plný absolutně neznámých věcí. Proto ty děsné řevy, když si zoufale nutně potřebujete něco dodělat, ovšem dítě by vám překáželo, a tak ho strčíte do ohrádky nebo postýlky v pokoji. Pokud není zbytí a ohrádku nemůžete přenést třeba k sobě do kuchyně, rozhodně nezavírejte dveře. A pravidelně „ocásek“ ujišťujte: „Já jsem tady. Maminka se nikam neztratila.“ Mimochodem už desetiměsíční dítě velmi dobře rozumí „taktilním“ dotekovým vzkazům jako: Mám tě ráda… Tatínek tě nikomu nedá…. Pofoukáme bříško a už nebude bolet… Ššš hezky se uklidni a půjdeme spinkat. Tak už chápete, proč se pediatři tolik vztekají, že jsou adopční procedury v České republice zbytečně na dlouhé lokte, a tím vůči miminkům v kojeneckých ústavech velmi bezcitné? A že je na tom mrně ze sociálně slabší rodiny, které se možná motá v poděděných dupačkách s utrženou kšandičkou po nezametené podlaze, ale každou chvíli se s ním někdo pomuchluje, stokrát lépe než v super uklizeném dětském domově?

Nemazlivka
Rodiče čtyřletých dvojčat Adélky a Anežky Fialových z Prahy 6, které jsem „odchytila“ na dětském hřišti, mají pro změnu zase jiný poznatek. Anežka si každou chvilku přiběhne pro pohlazení. S oblibou pusinkuje tatínka, mazlení se několikrát denně dožaduje sama od sebe. Adélka je prý z úplně jiného těsta. „Je odtažitá,“ říká její matka Lívie. „Sama od sebe by nepřišla nikdy, a když ji chceme s manželem pochovat, vyškubne se a utíká jinam. Stejně reaguje i na babičky.Vychováváme je obě stejně, jsou si podobné, ale jako by každá přilétla z jiné planety.“ Chyba není na ničí straně. Některé dítě je v citových projevech prostě zdrženlivější. Respektujte to. Halasná babička, která doširoka rozevře svou náruč: „Pojď mi dát pořádnou pusinku, miláčku,“ má na dítě stejný účinek asi jako na jeho rodiče dopis z berňáku. Většina netykavek jsou totiž introverti. Vystačí si sami se sebou. Uspokojí je fakt, že jste někde poblíž doma. Nechat je tedy být, nebo nenechat? Nenechat. Ale s mírou. I když se to nezdá, netykavka zájem nebo nezájem rodičů pečlivě monitoruje. Zvlášť, když má srovnání se sourozencem. Na nemazlivku se ovšem rozhodně nevrhejte. Stačí, když ji několikrát denně lehce pohladíte. I když ucukává hlavou, jakože „Nech mě bejt“, lásku vnímá velmi citlivě a je takhle nejspokojenější.

Sejdeme se v posteli
Sobota, jeden z mála dní, kdy si rodič může přispat. „Můmijka“, kterou jsme tak pečlivě chovali, vyrostla do „četníčka.“ Z četníčka do předškoláka, který celkem v klidu zvládl odtržení od maminky, když šel do školky. Jenže teď je pět hodin ráno. Opyžamkovaná postavička s oblíbeným medvědem v podpaždí se cpe do manželské postele. Neomylně vklouzne mezi mámu a tátu a… Spokojeně usne? Někdy. Častěji dost razantně prohlásí: „Brumla (to je ten medvěd) je vyhajanej a chce si povídat.“ Vyhnat ho do vlastního pelechu, nebo ne? Je to strašné, je to k nevydržení, ale ne! Rodičovská postel, ve které se rodiče s dětmi scházejí, kočkují, hrají si, je totiž tou jedinou pravou lodí, která je sveze do lepších zítřků!

NAŠE DOTEKOVÉ HRÁTKY
1. U ročních batolat jsou dotekové hrátky důležité k tomu, aby se naučila, že každá „akce“ má svůj začátek i konec. Milují kočkování spojené s vyhazováním do vzduchu typu: „Éro letí“. Rozesmívá je šimrání a lechtání „vařila myšička kašičku“. Nošení na ramenou na výletě, když batole rozbolí nohy, má i další význam. Rodič v něm buduje jasný pocit jistoty: „Když mám problém, táta nebo máma mne vždycky zachrání!“
 
2. Dvouletí mrňousové zbožňují hry, při kterých se po někom „válí“. Oblíbená je třeba „Na klíště“ - pevně se chytnou dospělému kolem krku a ten se je jako marně snaží setřást. Mezi klasiku patří „Koníček“ nebo „Velbloud“, kdy ho vozí na zádech.
 
3. Od tří let věku dítěte by se dotekové hry měly prolínat s rozvojem řeči a motorickými dovednostmi. Rodiče například kreslí prstem dítěti po zádech a ono po nich opakuje: „Píše ti křeček, udělal několik teček, kouše, škrábe...“

Klepněte pro větší obrázekA CO TY VĚTŠÍ?
U dětí do deseti let je silná touha po mazlení a ujišťování o rodičovské lásce přirozená.
 
Ve čtrnácti, patnácti se občas tváří jako mistři světa a že mají rodiče naháku. Když je pak nikdo nevidí, přijdou si pro pohlazení a pusu a občas i zalézt pod peřinu. Nejsou náhodou „úchylní“? Ne. Jen tím nenápadně vysílají signál, že pod maskou „jsem už velkej“, pořád ještě skrývají dětskou nejistotu a nezralost. Nepovažujte to za jejich slabost. Chovají se pořád ještě v mezích adekvátně věku.
 
Jak vlastně dopadají nedomazlené a nedohlazené děti v dospělosti? Třeba jako slečny, které nejsou schopné normálního vztahu bez krajnostních hysterických poloh. Buď ryc („udusím tě láskou“), nebo pic („vytrestám tě, že budeš koukat“). Když takové ženy skončí u odborníka, podle psychiatra Jeronýma Klimeše většinou začínají větou: „Pane doktore, já nevím, proč mám strašnou smůlu na chlapy.“

Odstrašujícím příkladem ženy s urychlenou dospělostí je Britney Spears. V pubertě popová star, dnes zbavená svéprávnosti.
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články