Petra Vondrová je původní profesí učitelka kreslení a svůj život si představovala úplně jinak. Jenže se provdala za muže, který pracuje jako technický specialista firmy Nokia, která ho překládá do různých zemí. Myslím, že nemusíte mít manžela rozlítaného po světě, abyste některé situace, které popisuje, důvěrně nepoznávaly.
Jak to všechno začalo?
Po svatbě, přibližně před osmi lety, jsem opustila svoje místo v Čechách a žila s manželem v zahraničí, protože pracoval na různých místech ve světě. Rozhodla jsem se respektovat jeho práci a cestovat a žít s ním, protože mi to připadalo jako naprosto úžasná šance, která se nezopakuje. Když jsem poprvé otěhotněla s dnes šestiletou Nellou, dohodli jsme se, že tím projdeme spolu, abychom žili jako „úplná rodina“, dokud to jen půjde. Pro vztah to bylo určitě dobré rozhodnutí. Navíc jsem původní profesí učitelka kreslení, a co si budeme nalhávat – moje příjmy byly a asi i budou jen milým doplňkem rodinné kasy, takže větší prostor ke kariéře dostal muž. Dva roky po Nellince se mi narodila Stella, a práci jsem už vůbec neřešila. Starala jsem se o děti a psala své knížky zaměřené na výtvarné hrátky s dětmi. Postupně manžela firma překládala do Švýcarska, Itálie, na Filipíny, do Kolumbie, do Řecka. A my jsme se stěhovali s ním.
Život v cizině má rub a líc. Obohatí vás, zbaví malých českých mindráčků, dozvíte se toho hodně i o sobě. Na druhou stranu vám velmi omezí kontakt s rodiči, blízkými, kamarády, částečně i s profesí. Tím, že jsme nikdy nevěděli, jak dlouho někde budeme, podvědomě jsme se citově příliš nefixovali, což není jednoduché pro dospělého, natož pro děti. Bylo nám jasné, že konec nomádského života přijde s nástupem naší starší holčičky do první třídy.
Jako pedagog jsem se rozhodla dát Nellku do české školy, aby měla základy jazyka a čtení ve své mateřštině, považuji to za důležité. S ohledem na dětskou psychiku chci, aby naše děti měly pocit zázemí v jedné konkrétní zemi. Aby věděly, že někam opravdu patří, ne stále měnit místa, získaly možnost si najít nějakého stálého kamaráda.
Jak často jezdí manžel domů?
Podle možností, kde právě pobývá. Někdy za týden, někdy není doma dva nebo i tři týdny.
Jak vypadá v době manželovy nepřítomnosti všední den s dcerami řekněme od ranního probuzení po moment, kdy je ukládáte ke spánku?
Hekticky! Brzy ráno vstáváme, a protože bydlíme za Prahou, musíme se dostat do Prahy – rozvezu děti do školky a do školy a pak se řítím do školy já. Začala jsem totiž znovu učit. Odpoledne mě čeká znovu „sbírací“ kolečko – některý den je převážím na kroužky, jiný den je potřeba něco zařídit nebo koupit. Domů se vracíme až k večeru. Pak nastává kolotoč úkolů, vaření večeře a milion jiných nezbytných věcí na další den. K našemu rituálu patří každodenní čtení obou holčiček, takže nespavostí opravdu netrpím. Když se dostanu do postele, jsem úplně hotová a okamžitě usínám.
Bydlíte na vesnici, kde ovšem nikoho neznáte a začínáte budování sociálních vazeb od nuly. Jak to děláte? Začala jste v místě bydliště chodit třeba cvičit, snažíte se skamarádit se sousedy...
Zatím tu moc lidí neznám. Každý většinou brzy ráno odjíždí, přes den pracuje, večer přijíždí a ven chodí minimálně, takže se ani nepotkáváme. Nijak mě to neskličuje, mám trénink z ciziny, kde jsem tohle zažila nesčetněkrát. Všechno chce čas a naštěstí jednu spřízněnou duši tady na novém místě už mám.
Co vám připadá na tomto odděleném manželství nejsložitější a co naopak nejvýhodnější?
Nejsložitější to je, když se něco stane a člověk potřebuje pomoc a ví, že ji – ať chce nebo ne – musí hledat vždycky jen na konci své paže. Nemoc dětí nebo moje, nutná schůzka v pozdních hodinách. Hromada napadaného sněhu, který za normálních okolností odhazuje muž, porouchané věci v domě, které také jinde řeší chlap. Nutná dlouhá cesta pryč... Výhodné naopak je, jestli se to tak smí vůbec říct, že volné chviličky, kterých má každá máma minimum, zůstávají jen mně. Nemusím partnersky komunikovat a věnuji se těm svým knížkám. Muži, pokud žena chce, aby partnerství klapalo, spotřebují hodně času. A volno s holkami přizpůsobujeme spíš takovým věcem, kterých by se tatínek možná účastnil i nerad.
Říkáte, že když se něco semele, obracíte se pro pomoc na sebe. Ale přece jen jsou situace, kdy je ten někdo další opravdu potřeba.
Když jsem třeba sama nemocná, volám mamince, někdy tchyni. Ale je to složité, obě ještě pracují a bydlí daleko. Co se týká pomoci v domě, okolo auta apod., sem tam požádám o pomoc švagra.
Máte promyšlené, jak dlouho budete s mužem takto odděleně fungovat, anebo tomu necháváte volný průběh?
Nechávám tomu absolutně volný průběh. Život s mým mužem mě naučil nijak zvlášť dopředu neplánovat, protože nikdy nevím, jestli si znovu nebudu balit kufry a nebudu se zase někam stěhovat. Ted jsem tady a uvidíme. Chtěla bych v Čechách zůstat minimálně ještě do doby, než mladší dcera také nastoupí do školy a absolvuje aspoň druhou třídu. Ale co já vím.
Člověk má potřebu dobré i zlé sdílet. Když vyvstane v manželově nepřítomnosti nějaký problém, informujete ho o něm hned? Anebo mu o něm řeknete, až když ho vyřešíte?
Záleží na tom, o jaký problém jde. Pokud je něco akutního a je potřeba, aby i on reagoval, kontaktuji ho. Když vím, že mi s problémem, který vyvstal, stejně nemůže pomoci a akorát bych ho vynervovala, řeším to sama.
Nebojíte se, že si zvyknete nemít manžela „věčně za zády“, a pak to pro vás bude šok, až se vrátí nastálo?
Myslím si, že ne. Život mě naučil být víceméně samostatná a spoléhat sama na sebe. Když už jsme spolu, tak se snažíme čas společně dobře strávit a nevěnovat pozornost nepodstatným věcem a hádkám.
Máte strach z nevěry?
Ne. Neumím si vlastně ani představit, jak bych ji při všech těch běžných starostech i radostech stíhala. A Petra nekontroluji, ani se neptám.
V rodinách, kde je přítomnost tatínka vzácností, vznikají dvě varianty: A) Děti se silně přimknou k mamince. Na tatínka se těší, ale vlastně jejich mikrosvět jako cizorodý element narušuje. B) Tatínek je pro děti právě kvůli své vzácnosti mnohem větší hrdina než maminka. Je ten, s kým je legrace, kdo si s nimi hraje. Hlavně ale nevidí jejich běžné zlobení, takže mají před otcem čistý štít… Maminka je za tu „hlídačku“, která po nich chce, aby si myly uši, jedly zeleninu a uklízely si v pokojíku, psaly úkoly...
Tak u nás se situace více blíží k variantě první. Tatínek byl i v zahraničí celé dny mimo domov a tak mají holky pocit větší jistoty, když jsem někde nablízku. Jsou rády, když se tatínek objeví, ale je pravda, že někdy jejich rituály a řád naruší. Holky ale mají náhradní mužský model ve svém dědovi, který se jim snaží v rámci svých možností a sil tatínka nahrazovat.