Vaše příběhy: Všechno dobře dopadne!

Co vlastně potřebuje nastávající maminka ze všeho nejvíc? Psychologové se shodují na tom, že především pevnou víru v happyend!
Vaše příběhy: Všechno dobře dopadne!
Jenže kde se kupuje optimizmus, zvlášť když jsme od přírody úzkostnější typy, máme tendence bát se problémů předem a chtěly bychom, kdykoli se do něčeho pouštíme, nějaké záruky? Optimizmus neprodávají nikde, ten musíme vydolovat samy ze sebe, případně ho hledat v příkladech a příbězích ve svém okolí. I proto jsme přinášeli v loňském roce příběhy těhotných žen, které cestou k děťátku překonávaly různé těžkosti. Dnes se k nim vracíme, protože už svá miminka pevně drží v náručí a vzkazují i ostatním čtenářkám: „Všechno dobře dopadne!“
 
Držíme palce nejen novopečeným maminkám, ale vám všem, které začínáte chystat výbavičku, i těm, které jste už třeba veškeré snažení vzdaly...
 
Oheň ani následný úklid příchod Toničky na svět neuspíšily!
 
Marie Šimonovská (29 let), Tonička, nar. 28. 2. 2009
 
Klepněte pro větší obrázek 

Těhotenství probíhalo naprosto v pohodě. Pracovala jsem v kanceláři, stihla jsem si zajít na předporodní kurz, připravila výbavičku, stavěli jsme narychlo nové bydlení. Ještě měsíc před porodem jsme si s partnerem vyjeli na hory a užili si sněhu i hlavně jeden druhého. Štvalo mě každý den nacpané metro...
 
V den termínu (24. 2.) přišly kontrakce, vypadalo to, že se porod blíží, ale byl to planý poplach. Každý den po termínu jsem byla nervóznější... Dva dny po termínu mi v noci zvonil telefon. Volala maminka z noční služby, že u nás na chodbě hoří... S obřím pupkem jsem lezla oknem ze suterénu na zahradu, partner běžel na chodbu hasit. Neporodila jsem ani po tomto zážitku. Třetí den po termínu, jsem se cítila divně. Do porodnice jsem jela dvakrát – a pak už všechno běželo jako po drátkách...

Od puberty jsem slyšela, že své dítě nikdy mít nebudu.

Eva Cikrytová (32 let), Markétka, nar. 25. 4. 2009
 
Klepněte pro větší obrázek 

Celé těhotenství bylo navzdory předpokladům lékařů v pohodě a já si užívala ten doposud nejlepší čas svého života. Chodila jsem cvičit, starala jsem se o sebe a těšila se na miminko. Kvůli všem těm potenciálním rizikům jsem bohužel nemohla rodit doma. Našla jsem si proto alespoň porodní asistentku, abych mohla být do poslední chvíle mimo plánovaný Motol. Nakonec se ale splnilo moje nevyslovené přání a vlivem všech možných okolností jsme strávili báječný předporodní týden v penzionu ve Vrchlabí, kde se i Markétka narodila. Tedy ne v penzionu, nýbrž ve vrchlabské porodnici... Naše porodní asistentka přijela z Prahy chviličku poté, co jsem v kleče na zemi s rukama kolem Romanova pasu párkrát zatlačila a praskla plodová voda... Bylo krásné slunné dopoledne, všude klid... Přišlo mi neuvěřitelné, že jsem pořád při plném vědomí, že stíhám všechno registrovat a že mezi kontrakcemi je mi vlastně úplně fajn...
 
Máme miminko!
Vůbec jsem jim nechtěla věřit, když mi říkali, že už je vidět hlavička vlasatého mimina. Pořád jsem totiž čekala, kdy začne ta pořádná bolest... Závěr porodu proběhl na porodní stoličce, Markétka se narodila s ručičkou napřed a měla tak krátkou pupeční šňůru, že jsem si ji mohla přitáhnout místo na prsa sotva na pupík. Takže jsem pořád ještě nevěděla, jestli máme chlapečka nebo holčičku. Musela jsem si sáhnout a Markétka se zrovna počurala... Roman stál s Markétkou v náručí u mé hlavy a já byla moc šťastná, že je s tátou, a ne někde v inkubátoru. Odešli jsme s ní na pokoj, já tedy lehce v předklonu, tam se poprvé přisála a mně vylezly překvapením oči z důlku. Páni, to byla síla... Ještě ten den jsem přemýšlela o dalším miminku a nepřešlo mě to... Porod je krásný zážitek, a bolest není to pravé slovo. Byla to fuška, to ano, ale s manželem a skvělýma ženskýma po ruce se dala zvládnout a zbyl čas i na humor.
 
Stále mezi lidmi
Od prvních dní s ní chodíme ven na procházky a o víkendech jezdíme na výlety do přírody. Markétku nosí táta v šátku. Dokážeme takhle ujít i dvanáct kilometrů a jsou to jediné chvíle, kdy Markétka spí třeba dvě hodiny v kuse. Dostaneme se na místa, kam by se s kočárkem vůbec nedalo. Když jí byly skoro čtyři měsíce, jeli jsme na vodu. Táta v lodi sjížděl Ohři, máma na břehu v kempu bez sociálky, Markétka spala s námi ve stanu a večer koukala zcela fascinovaně do ohně. Čtvrtý měsíc oslavila v Chorvatsku, kde se jí zalíbilo koupání v moři. Od pátého měsíce chodíme na plavání a také na dětské cvičení. Markétka je totiž aktivní nespavec a potřebuje zábavu, jinak se nudí. A tak jsme pořád někde venku nebo ve společnosti.
 
Věnuji se jen a jen rodině a denně si užívám to štěstí...
 
Bedřiška Havránková (29 let), Romeo, nar. 15. 3. 2009

Klepněte pro větší obrázek
 
Vzpomínáte, jak jsme na jaře prožívali poslední trimestr těhotenství včetně porodu s maminkou Bedřiškou? Byl vpravdě akční. Bedřiška, původním povoláním servírka, budovala současně novou rodinu a nový dům. Ani zdaleka nešlo všechno hladce – klasické nevolnosti kořenily život mezi cihlami, maltou a dlaždičkami – ale optimistka Bedřiška si druhé těhotenství po deseti letech nenechala ničím pokazit: „Přece jen to bylo jiné, než když jsem v osmnácti čekala Leonka. Teď jsem si to užívala daleko víc. A celých skoro osm měsíců, co je Romeo na světě si vynahruzuji, co jsem před deseti lety tolik
nevnímala. Věnuju se jen a jen rodině a denně si záměrně uvědomuju to obrovské štěstí. Občas si odskočím do práce a někdy se i trochu pobavit, ale moc se těším zpátky.
 
Jedenáctiletý Leonek malého brášku zbožňuje, pes Chilli by ho nejraději stále olizoval, Jirka je prima táta, Romeo je papavé, spinkavé a spokojené miminko a já jsem šťastná. Jen ta kila dolů nejdou, jak bych chtěla. Ze třiceti přibraných jsem shodila zatím jen půlku.
 
Obdiv si zaslouží tatínek, který zvládl všechny nejistoty.
 
Markéta Kaclová (31 let), Ema, nar. 10. 6. 2009
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
V rozhovoru na jaře jsem na otázku ohledně porodu psala, zeptejte se až po něm. A je to dobře, protože realita vypadala úplně jinak než představy. Porodní bolesti jsem měla v kyčlích, a ne v ledvinách nebo v břiše, takže jsem hned nevěděla, že jde o „ty“ bolesti. Proto jsem pochopila, o co jde, až kolem půl šesté večer a po desáté už byla Ema na světě. Na sále P2 u Apolináře byli nejskvělejší lidé na světě. Novorozenecké sestry mají můj nekonečný obdiv za trpělivost, s jakou svou práci vykonávají...
 
Čekala jsem, že budu tápat, co a jak s miminkem, ale naskočilo to automaticky, jak u mne, tak u tatínka. Užili jsme si své, hlavně při vyhánění prdíků v prvních pár týdnech, pecičky, kapičky, lactobacily, moje dieta, masáže byly v permanenci. Nakonec zázračně během dvou dnů pomohla fyzioterapie Vojtovou metodou, na kterou chodíme z úplně jiných důvodů. A největší obdiv má náš tatínek, který zvládl labilní baby blues i nejistotu ohledně péče o miminko a vždycky tu je, aby udělal s Emou nějaké to letadýlko... 
 
Text: Denisa Prošková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře