Vaše příběhy: Vincentův jedinečný porod doma

Vyrostla jsem v zemi, kde je normální jíst polévku z prasečí krve, bít ženy o Velikonocích, pít alkohol na sjezdovce, kouřit v restauraci, ale porody doma jsou stále tabu. Zeptáte-li se mě, jestli bych rodila doma v Čechách, řeknu rázné NE. Ale já jsem naštěstí rodila v Anglii. A jak?
Vaše příběhy: Vincentův jedinečný porod doma

Kdyby mi někdo ještě přede dvěma lety řekl, že budu rodit doma, vysmála bych se mu hysterickým smíchem, že se asi zbláznil. Nepatřím k lidem, kteří žijí alternativním způsobem, ale zároveň nezapadám ani mezi značkové sběratele a reklamní konzumenty. Možná i proto, že jsem v reklamním světě pracovala jedenáct let. Co mě tedy přimělo k porodu doma?

Po zkušenosti s prvním porodem, který proběhl bez problémů a komplikací, se tato volba zdála být nejlepším výběrem a tak nějak jsem cítila, že by bylo příjemné nerozptylovat se přesunem z domova do nemocnice, kde budu muset čekat v čekárně, pak jít na vyšetřovnu a nakonec do porodního pokoje. Jenže to, jestli mi dovolí porodit doma, nezáleželo jen na mně.  

Ve Velké Británii je systém porodnictví hodně odlišný od toho českého a porody doma jsou absolutně legální a brané za stejně bezpečné jako ty v porodnici. Každý případ je brán zvlášť a midwife (porodní asistentka) společně s vámi rozhoduje o tom, zda je pro vás porod doma vhodný nebo ne. Samozřejmostí je to, že vaše těhotenství musí probíhat bez nejmenší komplikace a miminko se musí narodit v termínu. Váš partner musí stoprocentně souhlasit s porodem doma, a být tak jeho nevyhnutelnou součástí. A dalším kritériem jsou vaše prostory doma. Proto asi měsíc před termínem přijde midwife vše zkontrolovat a vysvětlit vám, kde se bude porod odehrávat. Stejné to bylo i u nás. Zkontrolovala teplotu místností, místo a vzdálenost parkování, jak daleko je umyvadlo, kde bude resuscitační jednotka, prostě úplné sestavení porodních prostor pro den D. Dostali jsme seznam věcí, které musejí být nachystané, a co popřípadě můžeme dokoupit na zjednodušení porodu. Po takové kontrole jsem si byla naprosto jistá, že opravdu nic neriskuji a že to na sto procent chci zkusit. Navíc se mi pořád nabízela volba kdykoli se v průběhu porodu rozhodnout jet do nemocnice. Po pravdě řečeno naše jediné obavy byly o naši dceru, rozhodně jsme ji nechtěli mít přítomnou a ani jinak ji stresovat, proto se verze nemocnice nabízela i v případě, kdyby se necítila nejlépe nebo prostě situace nebyla vhodná. 

Hodně mě překvapilo, že i ti nejbližší přátelé byli z mého plánu vyděšeni. Výkřiky typu „co tě to napadlo, rodit doma“ nebo „ty ses zbláznila“ mi poslední měsíc přistávaly na talíři každodenně. A já jsem si uvědomila, že je neuvěřitelné, jak vás dokážou ovlivnit média a země, ve které vyrůstáte. Odmalička jsem ze všech stran slyšela, jak jsou porody doma nebezpečné a riskantní a jak matka riskuje nejen svoje zdraví, ale co víc – i zdraví dítěte. Že nástřih je ta nejlepší věc, protože pak se rána zahojí lépe, než když se roztrhne, oholení a klystýr jsou považovány za absolutní nezbytnost atd. Mýty, které člověk přijme za pravdu, a vůbec ho nenapadne uvažovat o jiné možnosti. A proto, když jsem zjistila, že jsem těhotná poprvé, byla jsem si stoprocentně jistá, že budu rodit v nemocnici. Pravděpodobně s epidurálem a do porodního plánu jsem si napsala jako řádná Češka, že chci raději nástřih, než abych se natrhla. Ale o tom mohu napsat někdy jindy. 

Zpátky k nám domů. Jaké to bylo podruhé? Intenzivní, rychlé, krásné. Rodila jsem vestoje! Díky úžasné midwife Anne, která mě hned po příchodu a vyšetření donutila vstát z postele se slovy „holka, vstávej, potřebujeme gravitaci“. Poprvé jsem si také pořádně vyzkoušela gas and air (entonox, rajský plyn), který byl pro mě senzační úlevou a občas se mi s ním podařilo prodýchat kontrakce bez medvědího řevu. Při prvním zatlačení mi praskla plodová voda, která nám řádně ohodila zeď, což byla asi jediná újma, kterou jsme utrpěli. Za sedm minut poté jsem už držela našeho syna Vincenta v náručí. Druhá midwife ani nestačila přijet. Ocenila jsem velké soukromí, které nám Anne umožnila hned po narození. Šňůru stříhal můj partner Leo až tak po patnácti minutách po porodu, které jsme měli v soukromí ve třech. A až za další hodinu o samotě a po prvním kojení jsme poprosili, aby Vincenta zvážili, oblékli a vyšetřili. U většiny asistoval Leo a jeho maminka. Já jsem si mezitím mohla dát sprchu, obléknout se a dát se dohromady. Jak krásné bylo překvapení, že celý můj spodek zůstal bez jakékoli újmy! Žádný otok, žádné natržení, prostě téměř jak před porodem.  

Všechno trvalo asi tak pět až šest hodin, z toho midwife s námi byla 2,5 hodiny. Zpětně si nesmírně vážím její práce. Anne byla opravdu nejen rázná, přímá a korpulentní dáma, ale také velice zručná a dokázala mě povzbudit ve chvíli, kdy člověk přestává být člověkem. Musela mít i dobrou kondičku, protože donést to obrovské množství věcí, které s sebou musí přivézt, a pak ještě ta obrovská zodpovědnost chytat miminko ve vzduchu, když rodíte vestoje. Klobouk dolů. 

Dalším bonusem bylo i to, že dcera Liliana celou událost prospala a ráno na ni čekalo krásné překvapení. Byla moc roztomilá, nadšená a něžná, když viděla Vincenta poprvé a hned se s ním pomazlila. První ráno jsme byli všichni čtyři v pyžamu v posteli, to by se opravdu v nemocnici stát nemohlo! 

Nemám dostatečné vzdělání na problematiku ohledně porodů doma, ale jedno vím jistě. Moc bych si přála, aby se každá žena mohla svobodně rozhodnout, kde chce porodit svoje miminko, a pokud se rozhodne pro porod doma, aby mohla mít stejnou péči a podporu, které se dostalo mně tady v Británii.  http://www.pepperpot.cz/

Lenka Pavlicová

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře