Vaše příběhy: Porod v Jindřichově Hradci a v Ústí nad Labem

Vybíráte porodnici? Zkušenosti maminek vám možná pomohou.
Vaše příběhy: Porod v Jindřichově Hradci a v Ústí nad Labem
Klešťový porod umějí v Jindřichově Hradci luxusně.
 
Milá Betynko... Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem pracovala jako porodní asistenka. Celé těhotenství jsem se tak nějak vnitřně obávala veškerých možných komplikací, o kterých jsem ze své praxe a škol věděla. Naštěstí vše probíhalo tak, jak má, a narodil se nám v termínu krásný a čilý chlapeček.... Porodů jsem viděla i odvedla mnoho, ale přesto, nebo možná právě proto ve mně nějaké ty obavy byly... ačkoli jsem měla vše domluvené a naplánované. Když přišel den D, už tak moc do smíchu mi nebylo. U porodu jsem měla manžela a jsem za to ráda – ačkoli on říká, že si připadal jako páté kolo u vozu, nebylo to tak. Jakýkoli dotek mi byl nepříjemný, ale díky za jeho povzbuzování a psychickou podporu. To, že porod bolí, jsem věděla a čekala to.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Došlo na kleště
Když už přišla řada na tlačení, hodně se mi ulevilo. Jenže ne na dlouho. Můj pan doktor nám musel pomoci. „Kleště – jen to ne!“ řekla jsem si a rozplakala se. Bála jsem se jich, ale věděla jsem, že tenhle doktor je umí fakt luxusně a nikdo jiný, koho znám je nezvládne lépe. Jen je to takový strašák – hrůzné slovo a spousta mýtů kolem nich, a to většinou negativních. Hned na další bolest byl Kubík venku. Bolelo to hodně, byla to fakt síla. Ale stojí to za to, odměna je nádherná, nenahraditelná a na celý život. První křik, první dotek... díváte se na manžela – drsňáka, jak má slzy v očích a jak je šťastnej, a brečíte s ním... Chtěla bych touto cestou ještě jednou poděkovat panu doktorovi Dejmalovi a porodním asistentkám Petrušce Tetivové a Jitce Machové z jindřichohradecké porodnice za jejich péči a pomoc. Teď už na vlastní kůži vím, co to porod je. Všem maminkám přeji hodně sil, odvahy a trpělivosti... a čas na čtení Betynky plné zajímavých článků. Dík, Betynko, že jsi!
Karolína Novobílská
 
Porodila jsem, ani nevím jak! V Ústí n/Labem.
 
Ten den mě trochu pobolívaly záda, ale přisuzovala jsem to popoběhnutí k autobusu. Nenapadlo mě, že by to mohly být ve 37. týdnu předporodní „bolesti“. Před spaním jsem si (ani nevím proč) vzala vložku. Ještě že tak! V 0:30 hod mě brobudilo cosi mokrého. Šla jsem tedy na záchod, jenže „to“ stále teklo a teklo. Plodová voda!
 
Kočičárna
Začala jsem si balit věci do porodnice, připravila manželovi kávu a sušenku. A pak jsem ho šla teprv vzbudit. V porodnici jsme byli v 1:50 hod. Neměla jsem žádné kontrakce a ani jsem se neotvírala. S mužem jsme se dohodli, že zatím nikomu nic říkat nebudeme a rozloučili se.
 
Porodní asistentka mě odvedla na „kočičárnu“ (tak se říká v ústecké porodnici pokoji, kde maminky čekají na porod – na zdi jsou všude obrázky s kočičkami) s tím, že se mám pokusit usnout a nabrat síly na porod, a zase odešla. Ale copak jde v tuto chvíli usnout? Byl to divný pocit. Sestra se na mě chodila každou chvilku dívat a kontrolovat tlukot srdíčka miminka. Vše bylo v pořádku, jen ty kontrakce nikde. V 6:30 přišla nová porodní asistentka. Představila se, popřála hezké ráno a mezi tím mě vyšetřovala. Když prstama zkoušela, na kolik jsem otevřená – něco se stalo. Nevím, co to bylo, ale bylo to jiné než dosud. V tu chvíli mi začaly kontrakce. Řekla mi, ať zavolám manžela, že porod tu bude za chvilku. Bolesti nebyly vůbec velké, a tak jsem si sprchu užívala docela dlouho. Když jsem dorazila na sál, v porodní kóji už čekal manžel. Když přišla zase kontrakce (slabý tlak do rozkroku), začala jsem ji prodýchávat na balonu, jak jsem se naučila na těhotenském cvičení. Brzy jsem však přesídlila na lůžko. Začalo mi tvrdnout břicho, a porodní asistentka hlasitým hlasem zavelela: „Zatlačte!“Trochu jsem zatlačila a ozvalo se: „Sakra, ženská, zatlačte, vždyť rodíte!“ Já že už rodím? A kde jsou ty ohromné bolesti v první době porodní? Přicházela další kontrakce a já začala tlačit pořádně. Jednou, dvakrát... a byla jsem maminkou! Honzík měřil 46 cm a vážil 2700 g.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Tajemství zvané kojení
Po porodu mi ho jen ukázali a hned odnesli na váhu. Žádné položení na bříško, žádné přiložení k prsu. Prostě nic. Když jsem rodila placentu, dali Honzíka do inkubátoru tak, abych na něj alespoň viděla. Na pokoj mi Honzíka přivezli po necelé hodině a po další jsem se ptala, kdy mohu přikládat. Strohým hlasem mi bylo řečeno, že musím počkat. Za dalších 20 minut přišla sestra, že jdeme kojit. Honzík se ne a ne přisát a sestra neměla trpělivost. Po čtyřech pokusech řekla, že to mám zkusit za chvíli znova a odešla. Honzík se nechytil ani za hodinu, ani za dvě, ani druhý den, ani třetí den... to už ho ale dokrmovali stříkačkou. Začínala jsem propadat panice. Moc jsem si přála kojit. Třetí den přišla sestra z jiného oddělení. Zjistila, že Honzík zvedá jazýček na patro, a tak mu to sání nejde. Kloboučky jsme zkoušeli už dávno, ale ona řekla, ať si přiložím k bradavce savičku z flašky. Je delší, a Honzík tedy jazyk nezvedne. Nezvedl, ale vytáhl si jen trošku mlíčka, a únavou usnul. To, že je malý a že nemá ještě sílu, jsem slyšela od prvního dne. Každá sestra mi radila něco jiného. Byla jsem naprosto bezmocná. Sestry rovnou chodily se stříkačkou. Jen jedna jediná sestřička (vím jen, že se jmenuje Iveta a má 3 děti) byla vstřícná a snažila se mi pomoci. Její slova mi tenkrát psychicky moc pomohla a za to jí patří OBROVSKÝ DÍK.
Kateřina E. a Honzík

Názory autorů nevyjadřují názory redakce.
 
Milé čtenářky, zajímají nás Vaše zážitky z porodu a hodnocení porodnice. Pošlete nám svůj příběh i s fotkou na e-mail: betynka@burda.cz
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře