Vaše příběhy: Můj porod formou deníku

Do porodnice jsem byla ‚převelena‘ mojí paní doktorkou ve 39. týdnu. Napsala mi pro ně pěknou zprávu, jak mohu bez omezení k porodu, popřála hodně štěstí a já odkráčela, aniž bych věděla, že se ke mně naposledy někdo choval vstřícně, mile, chápavě a dal mi pocit, že je tam jen pro mě.
Vaše příběhy: Můj porod formou deníku

PRVNÍ POHLED – PSÁNO PŘED PORODEM 

První kontrola, středa 1. 2. 2012
Že bude v porodnici hodně maminek a bude tam frmol, s tím jsem samozřejmě počítala. Je jasné, že když přivezli například akutní případ krvácení v 28. týdnu, my zdravé mamky zkrátka musíme počkat. To je bez debat. Trochu mě překvapilo, že tam sestry lítaly s ultrazvukem a převážely ho tu na sál, kde zrovna paní rodila dvojčata, tu zpátky do ordinace paní doktorce, protože si potřebovala vzít další nastávající maminku. V takové velké městské porodnici bych čekala, že jedno takové zařízení bude u porodních sálů, jedno na příjmu (ambulanci). Ale jak říkám – čekání bylo asi to nejmenší, co mi vadilo, a určitě bych byla blázen, kdybych si myslela, že tam bude uvítací výbor a všichni se budou věnovat jen mně.

Co mě naprosto dostává, je servilita, s jakou se zde přistupuje k nadřízeným. Sestřička nás přišla UPOZORNIT, že již brzy přijde vizita s panem profesorem v čele. A když skutečně procházeli, sestřičky mu div nekladly pod nohy červený koberec. Já chápu, že ten pán je kapacita. Ale já v tu chvíli víc oceňovala sestru, která mně kontrolovala ozvy apod., než pana profesora, který se zeptal, kdy mám termín, a šel zase dál.

Když jsem konečně přišla na řadu, ocenila jsem, že monitor srdečních ozev se provádí pěkně vsedě, v pohodlné židli – to bylo jediné, co mně na gynekologii vadilo, že mě sestry vždycky nutily, ať si k tomu lehnu. Co mi už nepřišlo úplně fajn, bylo to, že jsme tam jak v kině seděly vedle sebe tři. Jsem zvyklá bříško hladit nebo k němu mluvit, když chodím na tyto procedury, ale před těmi dalšími mně to bylo jaksi trapné, takže jsem si radši četla. Když si přišla sestra pro odběr ranní moči a já jí podala zkumavku, byla jsem překvapena podruhé, protože ony si zkumavky neberou, pouze tam namočí papírek, takže jsem tam s tím šachovala, zaražená a připoutaná do židle, pozorovaná druhou maminkou, a jen jsem se modlila, ať to na sebe nevyliju…

Když přišla na řadu samotná prohlídka, paní doktorka byla sice milá, řekla, že si mě na úvod vyzpovídá, což mě sice potěšilo, ale hned jsem zalitovala. Následujících několik minut jsem totiž lovila z paměti rodinné choroby a úmrtí (střílela jsem těžce od boku), kdy mi měřili pánev a kolik to bylo (informace uvedena v těhotenském průkazu, který měla před sebou), kdy mi naposledy vážili miminko a kolik to bylo (opět jsem ji odkázala na průkazku) atd. Zkrátka těhotenská průkazka, můj nejdůležitější dokument z poslední doby, jako by neměla žádnou váhu, nebo se tam paní doktorce nechtělo dívat, to nevím, každopádně já ta čísla také z paměti neznala…

Zápis z tohohle vyšetření? V TP nic, napsala si to jen do PC. Nevím, kolik jsem měla tlak, kolik měřila pánev atd. Kámen úrazu nastal, když našla ve zprávě od mé gynekoložky zmínku o prodělané epilepsii. Musela jsem si vzpomenout na rok, kdy se to stalo, jaký měla nemoc průběh… a chtěla lékařskou zprávu. Argument, že lékařskou zprávu od neurologa jsem předala právě své gynekoložce a ona mi na základě toho napsala do TP, že jsem již vyléčená a bez omezení k porodu, se nesetkal s úspěchem. Takže místo ležení doma mě čekalo znovu lítání a shánění zprávy, protože ji v porodnici chtějí. Super. Zbytek vyšetření už taková tragédie nebyla, ale protože tam přivezli další rodící, paní doktorka už to samozřejmě urychlovala. Na výsledky z ultrazvuků a cukrovky se mě jen zeptala – vůbec ani nemrkla do té průkazky, jestli jí říkám pravdu…

Poslední a zásadní zklamání jsem zažila pak na ultrazvuku, kde mi smutně oznámila, že mám malý miminko, což (týden před termínem) nejdřív vedlo k mému zděšení. Nicméně pak dodala, že tím ‚malým‘ myslí 2800 gramů. No to mě donutilo se fakt zasmát se slovy, že mně to přijde absolutně v pořádku. A taky že ano – jednak je to výpočet na základě nějakého měření na monitoru (absolutně to nepovažuji za 100% informaci), jednak za týden může mít miminko klidně přes tři kila a nakonec – i kdyby mělo nakrásně 2800 gramů… na to, kudy ho musím dostat ven, mně to teda přijde jako úplně ideální váha!  

Druhá kontrola, pondělí 6. 2. 2012 (termín porodu)
Poučena tím, že si s sebou mám radši vzít svačinu a knížku, jsem brzy ráno vyrazila. Samozřejmě plná čekárna, otrávené maminky, ale sestra dělala, co mohla, a docela rychle to uteklo. Nemohlo mi uniknout, že jen během té doby, co jsem tam byla (cca dvě hodiny), dorazily tři nastávající mamky s dvojčátky v bříšku. Jednak jsem je v duchu politovala, jednak jsem si říkala, že jsou to všechno dozvuky umělých oplodnění (řekla bych, že všem třeba bylo určitě už dost přes třicet let). Tak nějak jsem doufala, že by všechno mohlo jít hladce.

První narušení atmosféry nastalo po hádce jedné z maminek se sestrou. Na společném monitoru srdečních ozev ji totiž sestra požádala, aby si na jedné straně zmáčkla břicho, protože druhé miminko stále nemohla zachytit. Maminka namítla, že ji to bolí a mačkat břicho si nebude. Sestra se s ní začala hádat, že se monitor zkrátka udělat musí, a po dotazu maminky, co by se stalo, kdyby se holt monitor nedělal, ji usadila s tím, že tam bude sedět tak dlouho, dokud nenatočí obě děti. Byla jsem z toho tak špatná, že když přišla ke mně, ať si vzbudím dítě, poslušně jsem se snažila třepat s bříškem a různě do něj šťouchat a v duchu jsem se miminkovi omlouvala (poté, jak mě kopal v noci, bylo JASNÉ, že bude chtít spinkat…). Veškerá má bojovnost, se kterou jsem do porodnice přišla, vyprchala. Pochopila jsem, že budu mít klid, když budu spolupracovat přesně tak, jak chtějí.

Za chvíli si tam sestra usadila další maminku, kterou posílal její gynekolog dřív, protože se mu nezdál tep. Sestra začala nadávat, co si ti gynekologové myslí, posílat bez objednání, že oni tam mají takový nával a ještě sem posílají matky před termínem… no slovní sprcha jak hrom. Chudák maminka seděla, ani nedutala, rozjetá sestra pokračovala: „No k jiným doktorům se taky objednáváte, tak jak to, že sem přijdete bez objednání.“ No proč asi?! Když ji něčím vystrašil její doktor, je jasné, že běžela hned do porodnice, KAM JI SÁM POSLAL. Sestra ještě chvíli mluvila o tom, jak jim ti gynekologové narušují práci a že kdyby to tak dělal každý, tak už by se čekalo celý den atd. Když pak zjistila, že paní má taky dvojčata, takže ji zas čeká anabáze s hledáním srdíček, málem ji trefil šlak. Byla jsem strašně ráda, že jsem objednaná a že mám jen jedno dítě (to jsme to dopracovali!).

Poté mě čekalo vyšetření, na které jsem si poctivě přinesla rozpis všech našich rodinných chorob, co po mně paní doktorka minule chtěla. Když uviděla celý ten papír, zděsila se, že je to strašně podrobné, a vrátila mi ho zpátky (takže příště řeknu, že jsme všichni zdraví jako řípy, a kašlu na to…). Následovalo vyšetření, během kterého mi jen řekla, že už je to lepší (nevím co, ale říkala jsem si, že je to pořád lepší informace, než že je něco horší), a pak ultrazvuk, který celý konzultovala s jiným doktorem, mě se jen zeptali, jestli krvácím nebo teče plodová voda. Řekla jsem, že ne, a pak mi jen sestra napsala jiný termín. Vybrala jsem si brzkou ranní hodinu a úplně mě potěšilo, že mě sestra pochválila, že nejsem „jak ty jiný matky, co jsou líný vstát a je jim milejší tu pak čtyři hodiny čekat“. Až jsem stála venku, došlo mi, že jsem měla dnes termín porodu, že vůbec nic nevím, jak se daří miminku, jak je velké, kdy budu rodit, a že to bylo celé špatně. Pak jsem si vzpomněla, že mi jednou někdo řekl, že „když neříkají nic, jsou to vlastně dobré zprávy a vše je v pořádku, při špatném stavu by totiž jednali“. No, budu doufat, že to je skutečně tak… 

Třetí kontrola, 8. 2. 2012 (2 dny po termínu)
Takže jsem si ‚vyzkoušela‘ další sestru, ta pro jistotu už ani neříkala, že máme děti budit, ale když šla kolem, zatřásla nám břichem. Už nemám ani moc sílu protestovat. Podle paní doktorky mám čas ještě pár dní, jinak třináctého nástup s taškou na vyvolání a prý nemám jako vůbec počítat, že bych ještě toho třináctého rodila. To je skvělé. Takže od té chvíle mám děsivý pocit toho, jak mě od pondělního rána dalších 24 hodin trápí vyvoláváním, o kterém jsem si na internetu načetla samé ošklivé věci.

Po osmitýdenním předporodním kurzu, po němž jsem získala pocit totální jistoty a těšila se na porod, jsem nyní ve fázi, kdy mám pocit, že totálně selhávám, že mi někde někdo bude skákat po břiše, načínat mě prstem atd. Nehledě na to, že tím padá můj plán si vzít někoho k porodu, protože nemůžu po příteli nebo kamarádce chtít, aby se mnou tvrdli 24 hodin v porodnici a čekali, kdy to přijde. Porodní plán trhám, protože nemám ani už náladu si něco ‚vymýšlet‘, stejně mě tam nikdo moc neposlouchá a je tam opravdu takový frmol, že nechci zažít, aby pak na mě ještě štěkala sestřička, která třeba bude můj anděl strážný, až mi bude nejhůř. Celých devět měsíců jsem se na tyhle chvíle těšila a teď jsem jen zděšená a bojím se, co bude. To, že mám ústřel zad, to už nezajímá nikoho, ale padá tím rada paní doktorky, že mám jít na dlouhou procházku (jednak je asi minus patnáct, a hlavně za sebou tahám pravou nohu…). Ultrazvuk mi ani nedělali… budu jen tiše doufat, že to bude prostě co nejrychlejší. 

Čtvrtá kontrola, 10. 2. 2012 (4 dny po termínu)
Nic nového, žádný ultrazvuk, pouze mi po prohlídce bylo znovu oznámeno, že v pondělí jdu na vyvolání, ale znovu jsem byla upozorněna, ať počítám s porodem v úterý – takže teď se ‚těším‘ na nějaké 24hodinové trpění s kontrakcemi a praskání plodové vody. Pan doktor mně doporučil procházky, na což jsem mu řekla, že jaksi nezvednu pravou nohu a nemůžu chodit (do ordinace jsem se mu vbelhala). Doporučil mi paralen.

Jsem z toho psychicky nějaká nabouraná, těšila jsem se tak hrozně moc a teď to jde všechno do kytek – doprovod k porodu, vana, přirozený počátek kontrakcí… Nechápu, proč se musí vyvolávat porod teprve týden po termínu (jsem teď stále 40. týden), ale už nemám moc sil se s někým někde dohadovat a nechci to pak odnášet jako „ta matka, co si myslela, že je chytřejší než personál“, protože možná budu potřebovat, aby na mě někdo v to pondělí byl milý a dal mi třeba napít a občas se mnou něco během dne prohodil… Iluze jsem už ztratila, teď začínám ustupovat ze svých přání před realitou. Ať si tam se mnou dělají, co chtějí, hlavně když na mě nikdo nebude protivnej. Nebylo by možná na škodu, kdyby sestřičky kromě odborných znalostí na takovýchto pracovištích ovládaly třeba i nějaké elementární základy psychologie. Když nás tam mladá holka péruje, jak sedíme na monitoru, sama (předpokládám) bezdětná, mám chuť jí říct, ať si to zkusí, si tam sednout, nechat si třepat s břichem atd.

Mimochodem, během té hodiny, co jsem tam byla, jsem zaznamenala DALŠÍ maminku s dvojčátky! A co vidím jako takové nešťastné řešení Obilňáku, je fakt, že na ambulanci přijímají jak rodičky na kontroly, tak ty, co jim tam přijely rodit. Takže během čekání v té malé čekárně jsem už zažila pár zmatených tatínků, hekajících mamin, opřených o zeď, které se následně po vyšetření zase vpotácejí zpět do čekárny a stojí tam v košili a čekají, až si je sestra odvede (což často pár minut zabere). Vím, že je jim to v tu chvíli asi jedno, ale je to takové nešikovné, jak se tam zas mezi námi a našimi partnery (totálně zděšenými z cizí, hekající a prakticky polonahé paní) proplétají. Nevím, proč příjem těch rodících žen není někde bokem anebo proč není ambulance s porodními sály propojena jiným způsobem, aby se nemusely zase vracet ven… 

Pátá kontrola, 12. 2. 2012 (6 dní po termínu)
Tak dnes to bylo výživné. Já a dvě maminky. Všechny objednané cca kolem poledne (v neděli…). Takže po půlhodinovém čekání se konečně na ambulanci zjevila sestra, všechny tři nás připoutala na monitory a zase odešla… po dvaceti minutách jsem začala dostávat křeče do břicha. Po půl hodině křeče do nohy. Po tři čtvrtě hodině se mi začalo chtít na záchod. Poté jsme začaly s maminkami řešit, jak se odtamtud osvobodíme. Seděly jsme tam hodinu, papír s grafem z monitoru už se doplazil až na mou hlavu z poličky nade mnou. Telefon na ambulanci nikdo nebral (což byl spásný nápad jedné maminky), naštěstí jsem měla v čekárně doprovod a v kapse mobil, takže se mi podařilo zjistit, že máme prý počkat, protože jsou všichni u císařského řezu. Kdyby tam jedna z nás začala rodit, není mi jasné, co by se dělo. A chápu, že u císaře musí být doktor a sestra, ale ať mi nikdo nevykládá, že tam není JEDNA sestra navíc, kterou by poslali nás třeba odepnout nebo nám alespoň sdělit, že musíme vydržet. 

Po hodině nás vysvobodili. Na WC nebyl ani papír toaletní, ani papír na utření rukou. Když konečně dorazila paní doktorka, snažila jsem se zjistit, proč musím druhý den na vyvolání, když mi vlastně nic není, ani dítěti nic není a je to teprve sedm dní po termínu. Řekla, že zkrátka nemám nachystané porodní cesty a že s tím mi pomůžou. Učinila jsem ještě jeden chabý pokus obrany s tím, že jsem chtěla přirozený porod a zda tomu nedáme třeba ještě pár dní, a bylo mi sděleno, že je to risk a že se to stejně u mě asi za pár dnů nenachystá. Tak jo, vzdávám se a zítra nastupuju s taškou, vyzbrojená informací, že sice v devět začneme, ale je to teprve příprava, takže budu opravdu rodit až ten druhý den. Tak tedy – vzhůru do boje!  

DRUHÝ POHLED – PSÁNO PO PORODU  13. 2. 2012 (7 dní po termínu, den porodu)
Tak ačkoli jsem měla dorazit na vyvolávání, kontrakce se v noci dostavily samy. Byla jsem ráda, že jsem nakonec byla objednaná na indukci, protože podle paní doktorky „se ještě nic neděje a mám spoustu času“, ale přijali mě.

Kolem osmé hodiny, po vyplnění nezbytné dokumentace (vybrané jméno, moje údaje atd.), mě porodní asistentka zavedla na porodní pokoj. Kontrakce přicházely pravidelně, cca po pěti minutách, daly se rozdýchat, ačkoli nic příjemného to nebylo. Po vyšetření teprve přišla ta správná panika – zřejmě jsem nebyla otevřená ani na dva centimetry… Kolem půl deváté jsem dostala klystýr, a ačkoli to taky nebylo to nejpříjemnější, pocit úlevy, který následoval, za to stál, a navíc jsem se vyhnula jakémukoli pozdějšímu ‚úniku‘ během tlačení miminka. Kolem deváté dorazila moje podpora, moje nejlepší kamarádka (DOPORUČUJI otrlou kamarádku k porodu, absolutně si tam teď zpětně neumím představit maminku, která mě ráno vezla, nebo nedej bože partnera, po kterém jsem účast docela vyžadovala!). Pomáhaly mi teplé sprchy a docela se mi odtamtud nechtělo. Vanu, kterou jsem měla původně v porodním plánu, jsem zavrhla… měla jsem dost práce sama se sebou, sestra mi musela dát čípky, pak prášek atd. a neumím si představit, že bych na to pořád lezla z vany. Kolem desáté se kontrakce rozbíhají naplno, přestávám komunikovat a jen tiše doufám, že už se začnu otvírat, nicméně nějaké 2 cm, co zjistí porodní asistentka, opravdu nestačí. Přichází zvracení, bolesti, zvažuji epidurál, který jsem odsoudila již před několika měsíci…

Po prasknutí vaku blan (a odtečení plodové vody) opět zvracím, tentokrát už se nestíhám ani někam zvedat a jít (děkuji bohu, že byl partner rozumnější než já a odmítl účast). Je mi hrozně, bolest sílí, dostávám se do fáze, kdy mám pocit, že TOHLE zkrátka nedám a zákonitě musím umřít. Jediné, co zvládám vyslovovat, je, že už nemůžu…

Epidurál je pro mě totálním vysvobozením, po poledni přichází úleva a sestřička mě nechá půlhodinky odpočinout, je to krása! Žilně mi přidávají oxytocin a kolem jedné hodiny zvýší jeho dávku a jdeme na závěrečnou fázi – tlačení! Střídavě tlačím, střídavě dýchám z kyslíkové masky. Vím, že musím zabrat, že musím spolupracovat – ostatní smysly jakoby otupí… jen z dálky vnímám, že mi sestra mačká shora břicho, jsem jí za to vděčná, vím, že mi pomáhá a urychluje. Jen vzdáleně vnímám nástřih a vím, že ještě pár minut a bude venku… a skutečně ano – ve 13.40 se mi podaří vytlačit toho človíčka – je celý modrý, nehýbá se, takže mi ho hned berou a musejí si ho vzít do péče pediatři… ani si neumím představit, co bych dělala, kdybych rodila doma! Jsem tak strašně šťastná, že se to podařilo… večer mám malého už u sebe a jsem vděčná všem, co mi pomáhali, starali se o mě. A že můj porodní plán vypadal jinak? Teď už na tom nezáleží… vše dobře dopadlo a já mohu jen doporučit tým z Obilňáku, protože po celou dobu pobytu (pět dní) se všechny sestry chovaly báječně, pomáhaly s koupáním, kojením, prostě co která maminka potřebovala…

A když má pak člověk úplně jiné starosti, přijde mu směšné, na co si prve stěžoval. A tak přeju všem nastávajícím maminkám dobrý porod a hlavně – NEEXISTUJE plán, mustr, podle kterého máte rodit. Rozhoduje situace a to, jak se cítíte a co bude nejbezpečnější pro vaše miminko. A na tom záleží. Nevím, zda bylo dobře, že jsem se zúčastnila kurzu, četla všechny příručky atd. Ale vše dobře dopadlo. Naštěstí. Především tedy s miminkem. Mě pět dní po porodu, po propuštění z porodnice, odváží rychlá i s miminkem – ten ‚ústřel zad‘ byla prasklá pánev, se kterou mě nechali rodit… Obilňák je výborné místo pro miminka, vy maminky, pokud si nebudete na něco stěžovat opravdu důrazně a nahlas, máte zkrátka smůlu jako já, když budete neprůbojné…

Veronika Rymešová 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře