Jaké je vaše původní povolání?
Původně jsem chtěla být doktorkou, sestřičkou. Ale poradkyně pro výběr povolání rodičům, prý kvůli velké fyzické náročnosti ve zdravotnictví, doporučila strojní průmyslovku. Trochu pozapomněla, že celé čtyři roky kreslíte výkresy u stojanu. Nakonec je vtip v tom, že mám sportovní školu a na fyzickou zátěž jsem byla zvyklá.
A pracovala jste pak v tomto oboru?
Ve strojírenství nikdy, pokud tím nemyslíte povinnou praxi ve škole. Továrna se po revoluci zavřela a strojírenství bylo v úpadku.
Jak jste se k razítkům dostala?
Náhodou a zároveň připraveností. Vždycky jsem věděla, že musím „něco tvořit". Pak se to v mém životě začalo nějak vršit: syn přestal prospívat a projevila se mu celiakie, já jsem se zároveň dostávala a ještě dostávám z dlouhodobé hormonální léčby. Navíc v Praze syn neprospíval zdravotně, ale psychicky byl v pořádku, na venkově to bylo obráceně. Syn potřeboval větší motivaci a chuť do školy, napadlo mne tedy vyrábět tiskátka, veselá razítka. A jak je mým zvykem, když mne něco zaujme, zakousnu se, zjistím co nejvíce podrobností, jak technických a cenových, a pustím se do díla.
Po stěhování na Šumavu jste prý dlouho nemohla sehnat práci…
Byly to čtyři měsíce, vlastně ne tak dlouho. Uplatnění bez znalosti německého jazyka, kontaktů a za odměnu vyšší, než je minimální mzda, je tady v pošumaví velmi málo. Ženy chodí do práce za osm tisíc čistého jen proto, že nic jiného v místě není. Na druhou stranu nevím, kdo by mi vypravil syna do školy, když se tu pracuje od 6 hodin ráno.
Jak vypadá Váš všední den?
V 6,15 mám budíček, vařím si kávu a himálajský čaj. O půl hodiny později budím syna do školy, připravuji snídani, svačinu, krmíme naše zvířátka (bengálský kocour, dva osmáci degu + nově sedm mláďátek, rybičky a křečíci). V půl osmé odcházíme do školy, pak se vracím a vyřizuji emaily, tvořím obrázky, podklady pro výrobu, komunikuji s klienty, dodavateli, po poledni si dám pauzu na oběd, přijíždí mi PPL se zbožím nebo odváží balíky. Potom se vrací syn ze školy, zvládneme část úkolů, pak ho vozím na kroužky (chodí na florbal, na leteckého modeláře a výtvarný kroužek, protože chce být architekt a stavitel). V mezičase vyzvedávám zboží, nakupuji, telefonuji. Večer dokončíme úkoly a syn začne kreslit návrhy na razítka nebo teď spolu pracujeme na novém projektu, který bude brzy na světě. Po večeři si povídáme a domlouváme věci na další den. Když jde syn spát, kompletuji razítka, kolikrát až do půlnoci, dovyřizuji a balím objednávky pro svoz na další den.
Jste na syna sama, jak to zvládáte?
Ano, na syna jsem sama. Jak nedávno výstižně řekla jedna účastnice diskuse Máte slovo s paní Jílkovou, samoživitelky si za svou situaci mohou samy. Vybraly si nesprávného muže. Já říkám, že dělat děti je krásné, ale zodpovědnost a vyzrálost řešit běžné věci neustojí každý muž. Nic není takové, jak to vidíme na začátku vztahu.
Nyní mi hodně pomáhají rodiče, kteří bydlí kousek od nás. Ale snažíme se mít určitá pravidla, organizovat si týden dopředu. Syn má u rodičů další zvířátka, takže jim chodí stavět různé i pojízdné domečky, úkryty, hračky. Rodiče lehce zneužívám při víkendovém hlídání, kdy musím být na přednášce nebo na zkoušce ve škole a na pečení či vaření bezlepkových jídel. Za pomoc jsem moc ráda. Už ji umím i přijmout. Dříve jsem se snažila vše zvládnout sama.
Zvládáte k tomu všemu ještě školu?
Velmi těžko, ale už jsem u státnic. Studuji ekonomickou fakultu na České zemědělské univerzitě a je to velmi náročné. Studovat jsem začala pro vyplnění volného času a teď je to právě naopak, volný čas věnuji studiu. Kolikrát je to tak moc informací, že si musím dát 2-3 dny pauzu, zaobírat se jinou činností, vyčistit mozek. Se synem se hecujeme, kdo bude mít lepší známku ve škole. A ukazuji mu tím, že je lepší vystudovat hned po škole než při zaměstnání. To už myslím velmi dobře chápe.
Umím si představit, jak se asi vyrábějí razítka ve velkém, ale na objednávku? Můžete to popsat?
Je to krásná práce. Zájemce si vybere motiv nebo pošle obrázek, pak i velikost razítka, typ rukojeti nebo strojku. Oproti velkovýrobě je proces náročnější na přípravu všech podkladů a výroby. Razítka totiž vyrábím sama z tekuté směsi. Musím správně nastavit osvícení a správně vyčistit a stabilizovat hmotu. Spočítala jsem, že než se vyrobí jedno razítko, je to práce na 2-3 dny a 26 úkonů. To při velkovýrobě není a dá se optimalizovat proces a postup lidí.
Kde berete inspiraci na nová razítka?
Většina nápadů na nové projekty a razítka přichází pár dní před zkouškou ve škole. To je příšerné, nemohu se vůbec soustředit na text ve skriptech, ale hlava běží a přímo chrlí nové nápady. Synovi pak říkám, že potřebuji nové motivy hradů, sluníček, draků, domečků. Takže, kdo se chce realizovat, ať klidně napíše, dám mu projekt a může se ho ujmout. :-)
A teď pro ty, které by to také chtěly zkusit: Co je na podnikání nejtěžší?
Je toho hodně: čas, úřady, peníze, příliš rychlý rozvoj, samostatnost, ženy, rady známých, stát a neschopnost politiků podpořit živnostníky.
To je opravdu hodně, můžeme začít u toho času, to řeší všechny maminky – času není nikdy dost.
Abych měla dobrý pocit, potřebuju rozdělit čas rovnoměrně mezi práci a dítě, nyní školou povinné. Přiznávám, že bych brala tak 2-3 hodinky denně navíc.
Úřady: je toho papírování hodně?
Problém je v tom, že úřady nejsou propojené. V případě, že podnikám v jiném místě, než mám původní bydliště, musím dojet na úřad z původního bydliště a informovat se tam. Po telefonu vám nic moc neřeknou a písemně někdy nevím, co se dá a nedá řešit.
Peníze, tam to asi chápu. Není jich moc a potřebujete pojistku, když je na vás závislý syn.
Ano, musíte mít alespoň nějaké pro začátek. Všechny věci od vás jiné firmy chtějí platit předem, dobírkou. Vstříc vyjdou až po delší době spolupráce.
Rychlý rozvoj si ale přeje každý podnikatel, ne?
Když máte dobrý nápad a trefíte se lidem do vkusu, najednou dostanete tolik objednávek, že už je sama nezvládnete, ale na zaplacení pomocné síly to ještě není. Pak přichází útlum a rozvržení sil v novém harmonogramu, nové nápady, noví lidé.
V tom vašem výčtu překážek figurují i ženy, jak to myslíte?
Nejvíce „prudících“ klientů jsou bohužel právě ženy. Chtějí nemožné ihned a při odmítnutí na vás pošlou kontrolu ze živnostenského úřadu nebo ČOI. Pak se omlouvají, ale vás to stejně na pár hodin zdrží. Proč si to děláme? Zkuste si představit, že na druhé straně e-shopu nebo třeba přepážky na poště je také žena s dítětem a bude se nám lépe komunikovat.
V tom výčtu figurují i rady kamarádek a známých, to asi známe všichni, ať už jsou nebo nejsou dobře míněné.
Ony jsou problémem třeba i jen kamarádky, které si s vámi chtějí pořád povídat, jenže vy pak nemáte na složenky. Ale já mluvím hlavně o známých, kterým se nápad líbí, ale proč se podle nich namáhat. Nechte se zaměstnat a neřešte nic... A přitom vám závidí nápady, chuť, energii... Nenechte se odradit. Pokud si netroufnete odejít na volnou nohu nebo si založit firmu, podnikejte na vedlejší příjem. Nebojte se. Není nic krásnějšího než spokojená maminka.
A poslední bod ze seznamu: Podporu od státu asi podnikatel ani čekat nemůže…
Mnoho maminek je doslova donuceno podnikat na IČ, protože v místě není pracovní uplatnění nebo si to žádá zaměstnavatel. V případě nemoci dítěte nebo neúspěchu vás ale stát nepodpoří. Zajímá je jen výše odvodu na sociální pojištění a v případě minimálních záloh vám nic nedá. Když dítě onemocní, můžete přeci pracovat doma! Ale nebojte, za úspěch vašeho projektu to stojí.
A přesto přese všechno, jste teď spokojenější?
Jsem optimistická realistka. Do důchodu mne čeká ještě dalších 40 let a nápadů mám mnoho. A věřím, že další maminky budou chtít spolupracovat, takže budu moci práci dále delegovat a rozvíjet další projekty.
Syn bude stále samostatnější, jaké jsou vaše plány do budoucna?
Velké, pozitivní, nápadité, ale hlavně uskutečnitelné.