Váš příběh: Vše začalo pohlavním stykem na zkoušku

V sobotu ráno jsme „zkusili“ pohlavní styk, jak nám doporučila paní doktorka při kontrole v porodnici 14 dní před termínem porodu – byla to legrace. A tak to nejspíš všechno začalo…
Váš příběh: Vše začalo pohlavním stykem na zkoušku

Manžel pracoval s tatínkem v garáži a já jsem se odpoledne vypravovala na sraz z gymnázia po deseti letech – první. Přijela jsem do Olomouce, zaparkovala auto, bylo asi půl šesté večer. Vystoupila jsem a cítila nějaké mokro. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost – hodně jsem trpěla na výtoky, tak jsem si myslela, že je to něco takového - a pokračovala dál do hospůdky, kde jsme měli sraz. Venku stálo pár spolužáků - kuřáků, chvíli jsem postála s nimi a pocit mokra se zhoršoval. Že by prasklá plodová voda? Zašla jsem na záchod a pak jsem s ostatními poseděla, povykládala...

Po hodince jsem se znovu zvedla na WC a to už mi ta voda tekla nohavicí, tak jsem se rozloučila a jela domů. Zodpovědně jsem si dala pod zadek v autě mikinu, aby se Manžel nezlobil, že jsem zmáčela sedadlo.

Manžela jsem vyrušila od večeře, chudák se vyplašil. Doporučila jsem mu, aby dojedl, šla jsem si dobalit tašky a vyrazili jsme do porodnice. Tam mě vyšetřili – nález nulový, pouze odteklá voda, přijali a poslali mě rozloučit se s manželem. Byli jsme nešťastní, že nemůžeme zůstat spolu, ale bylo půl deváté večer, v pokoji jen jedna postel. Museli jsme se pořádně vyspat na náročný nadcházející den. :-)

Manžel odjel, já jsem se ubytovala na nadstandardním pokoji – sama – a uložila se ke spánku. Celých dalších dlouhých 24 hodin se nic nedělo, strávila jsem je spaním a lenošením. V neděli odpoledne za mnou přijel manžel, seděli jsme spolu, povídali si. Kolem půl šesté večer jsme už počítali bolesti po pěti minutách. Konečně se začalo něco dít! Manžel odjel, vystřídala se směna, setmělo se, bolesti byly pravidelné. Dvakrát za noc jsem byla za sestřičkou s tím, že už to moc bolí, dvakrát mě vyšetřila a pokaždé zhodnotila, že to ještě není ani na špičku prstu. Začínala jsem být zoufalá – tolik bolesti a k ničemu, nic nepostupovalo. Prý, dokud se usmívám, tak ještě nerodím. :-)

Konečně o půl čtvrté ráno byl nález 3 cm, poslala mě pobrat si věci a předala mě na porodnické oddělení. Tam mě znovu vyšetřili, odvedli na porodní box, udělali klystýr a další přípravy a řekli mi, ať zavolám manželovi. Váhala jsem, chtěla jsem mu volat až později, ale porodní asistentka zavelela, ať volám hned, že budu potřebovat podporu. Manžela jsem vzbudila, bylo půl páté. O hodinku později jsme už byli spolu. Znovu se vyměnily směny, odešla paní doktorka, o které jsem doufala, že budeme společně rodit.

Bolesti se stupňovaly, nález postupoval velice pomalu. Manžel mě držel za ruku, povídali jsme si, dýchali spolu. Vyzvídala jsem na asistentce, ať mi řekne, dokdy stihneme porodit – potřebovala jsem mít cíl, ale ona nechtěla nic říct. :-)

Stále mi točili ozvy, pásy na břiše mě rozčilovaly a zavazely, stahy podporovali oxytocinem, protože byly slabé. Kolem deváté hodiny jsem už počítala každou vteřinu, prodýchávala stahy jen díky manželovi, který se mnou dýchal jako bernardýn a nechal si drtit ruku.

O půl desáté nás přišel zkontrolovat pan doktor – později jsem se dozvěděla, že je mladší než já! :-) To už byl nález asi 7 cm a já se modlila, aby to šlo rychleji. Znovu jsem se dozvěděla, že dokud se usmívám, ještě to nic není.

Stahy už byly velice silné, jeden za druhým ani ne po minutě, svíjela jsem se jako had, měla jsem problém je prodýchat, nutilo mě to na tlačení, které jsem měla ještě zakázané – prý bych si porod zpomalila. Celou dobu jsem ležela na boku, což nebylo moc příjemné.

Kolem jedenácté hodiny dovolila asistentka začít trošku tlačit. Zpočátku mi to moc nešlo, ale díky jejím přesným instrukcím jsem to rychle pochopila. Od té chvíle už byl porod sranda. :-)
Tlačila jsem při každém stahu jako o život, malej postupoval porodními cestami. Manžel mi držel při každém tlačení zvednutou nohu – chudák – v poloze na boku bych ji sama neudržela. Myslel si, že bude diskrétně stát u mojí hlavy, ale takhle to měl v přímém přenosu, i když se nedíval.

Pak mě otočili na záda, obě nohy jsem si uložila na opěrky a šlo se na věc. Přišel doktor, porodní asistentka se připravila… a stahy ustaly. V poloze na zádech se nic nedělo. Nakonec jsem Honzíka vytlačila tak trošku „proti srsti“ bez stahů (samozřejmě jsem se tím nechlubila), protože jinak by se snad ven nedostal. Asistentka dávala perfektní instrukce – ještě, ještě, ještě, ještě silněji, výdech, nádech a znovu… Cítila jsem, jak se tlačí hlavička ven, vůbec to nebolelo, byl to zvláštní pocit a najednou byla venku – viděla jsem ji.

Dostala jsem další instrukci – chvíli odpočiňte a pak tlačte mírněji, souvisle, nezesilujte.. Díky těmto radám byl Honzíček za chviličku venku celý – bylo 11:47, bez nástřihu, natržení a šití.
Sestřička si ho odnesla na ošetření, já jsem ještě porodila placentu, nakonec mi doktor udělal jeden jediný vnitřní steh.

Pak Honzíka donesli na přiložení k prsu, ale vůbec nechtěl. Snažili jsme se všichni, já, sestřička i manžel, ale nic. Sestřička ho nakonec odnesla, že ho vyhřejí, aby se vzpamatoval a za půl hodinky ho donesou.

Mě podložili vložkami a všichni odešli, nechali nás s manželem o samotě, abychom vstřebali ten silný zážitek a odpočinuli si.

Po pár minutách se mi zdálo, že nějak silně nárazově krvácím, manžel šel hledat sestřičku. A najednou vypukl chaos – manžela vyšoupli na chodbu, mně znovu zvedli nohy, mezi které se mi usadil doktor (nějaký starší, asi zkušenější) a v tu chvíli se ze mě vyvalila nějaká krevní sraženina a krve jako když chrstne kýblem. Všichni běhali sem tam, přišel i primář, bylo kolem mě asi 15 lidí, sestry mě píchaly do rukou, dávaly infuze, braly krev, doktor kontroloval, jestli nepřehlédli nějaké vnitřní zranění a já jsem jen hleděla, co všichni blbnou – vždyť jsem se cítila fajn, bylo mi dobře.

Nakonec se jim podařilo krvácení zastavit, měla jsem tři infuze, hrozili mi transfuzí, ztráta krve 850 ml. Chaos se uklidnil, všichni znovu odešli, jen sestřičky ještě chodily sem tam. Přišel manžel, celý šedivý, sedl si, držel si hlavu v dlaních a vypadal najednou hrozně unaveně a vystrašeně. Nakonec zhodnotil, že mít miminko je nádhera, ale ten strach, co si teď o mě vytrpěl…

Pak mi doktor řekl, že jsem typický případ, proč nerodit doma - prý bych na takové krvácení nejspíš zemřela. Bez téhle informace bych se klidně obešla, ale uvědomila jsem si, že to nejspíš bylo vážné a můj obdiv k celému týmu prostějovské porodnice ještě vzrostl.

Nechali nás na porodním boxu asi 4 hodiny než dokapaly kapačky, odpočívali jsme. Honzíčka nám nedonesli.

Pak mě převezli na pokoj a dětská paní doktorka nám přišla říct, že Honzík má nějaké dýchací a adaptační potíže a že je v inkubátoru…

Všichni hodnotili náš porod jako výjimečně klidný a příjemný. Měli jsme obrovské štěstí na šikovnou porodní asistentku – pro mě byl porod nádherný zážitek, hned bych si ho zopakovala. Taky jsem se z něj velice rychle otřepala, druhý den jsem nevěděla, že jsem rodila. Jen jsem měla pár natažených svalů – na krku, na rukách. Usmívala jsem se až do konce.

Na Honzíčka jsme se ze začátku chodili jen dívat na novorozenecké oddělení do inkubátoru, byl nádherný, ale mně nad ním bylo do breku – byl tak maličký, tak zranitelný, tak nádherný.
Dnes už je z něj skoro roční chlapík.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články