Váš příběh: Vadí mi maminky, které se potřebují srovnávat

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak popsat vše, co se mi honí hlavou ode dne, kdy jsem porodila svoji nyní sedmiměsíční holčičku.
Váš příběh: Vadí mi maminky, které se potřebují srovnávat

Celé mé těhotenství probíhalo asi jako každé jiné, vše bylo v pořádku, sem tam nějaká menší odchylka, ale mě to nechávalo v klidu. Vždycky jsem brala těhotenství jako těhotenství a ne jako nemoc. Vlastně se tak trochu na těhotné „nemocné“, co dávají najevo, že nic nemohou, dívám nechápavě, ale zase chápu, že jsme každá jiná.

Další a důležitá etapa byl porod. Jelikož jsem přenášela, jela jsem na vyvolání přesně na den. Vše jsem brala s humorem možná i proto jsem měla skvělý porod (samozřejmě bolesti byly). Velké bolesti mi začaly v 11 hodin a ve 13 hodin byla Nikolka na světě a to jsem nechodila na žádné kurzy, tak nějak nebyl čas. Myslím si, že být v pohodě a řídit se instinktem je víc než chodit a utrácet za kurzy, ale samozřejmě chápu strachující se maminky. Já jsem holt taková ta: „nějak bylo, nějak bude“. Ještě ten den, co jsem porodila, mi přišla návštěva. Cítila jsem se skvěle.

Další etapou všeho byl příchod s naší malou domů. Trošičku mi to přišlo hektické - zvykaní si na miminko, naučit nějaké to usínání, nalitá prsa, bolavé bradavky. Bylo to zvláštní krásné období, ve kterém mi nejvíce pomohla moje mamka. Jsem ráda, že ji máme. Děkuju!!! Můj přítel mi byl také velikou oporou a vlastně jsem se i divila, že mě strpí, jelikož, jak jsem celé těhu měla v pohodě, tak v šestinedělí se mnou cloumaly hormony. Prostě šílené období. Malá byla ale zlatíčko, postupem času jsme vypilovaly techniku kojení, bradavky přestaly bolet a hurá já byla zpátky. Dokonce jsem poznávala pláč Nikolky, co kdy potřebuje. Začala jsem si připadat jako opravdová maminka, co má vše pod kontrolou.

Čas tak nějak utekl rychle a nastal čas příkrmů a s ním také další rozporuplné názory. Podle mě je nejhorší, pokud se baví normální maminka s maminkou, která má vše načtené a ví, co kdy přesně dávat apod. Ujistila jsem se, že si určité věci musím nechat pro sebe a hlavně vytipovala, komu a co říct a co neříct. Nechtěl jsem pořád slýchat větu: „To nesmíš!“

Mojí malé Nikolkce je nyní, jak jsem psala, sedm měsíců, baští krásně a do toho stále kojím. Za celou dobu nebyla nemocná, snad jen malá rýma, jinak naprosto usměvavé spokojené miminko. Váží 9,5kg, měří 72cm, což je krásné, ale opět jsem u toho… Když někomu tyto míry řeknu, tak se diví. Ach jo! Maminky, vždyť je skvělé mít zdravé a spokojené děti! Vlastně mi strašně vadí, proč je tolik maminek, které hned všechno řeší a potřebují se srovnávat. Jiné děti ve věku Nikolky už lezou, my ještě ne, ale vím, že nás to čeká a je mi jedno, že to nebude zítra.

Tím vším jsem chtěla říct, ať se všechny maminky řídí svými instinkty! Vždyť jsou maminky, tak vědí, co jejich miláčkové chtějí. Díky časopisu jako je Betynka si vždy vše připomenu, jaké jsou radosti i strasti mateřství a eventuelně zavzpomínám. Děkuji. Vzpomínám moc ráda a velmi si vážím každého dne se svou malou Nikolkou.

Klára Píčová
Rychnov nad Kněžnou

Podělte se i vy o svůj porodní příběh! Své příspěvky i s fotografiemi posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře