Váš příběh: Už jsem to vzdala aneb Naše cesta k miminku

Vdávala jsem se ve 27 letech po tříleté známosti. Miminko jsem si přála už dlouho, a tak jsme se o něj s nastávajícím manželem začali přirozeně pokoušet už půl roku před svatbou.
Váš příběh: Už jsem to vzdala aneb Naše cesta k miminku

Po svatbě v květnu 2006 jsem otěhotněla poprvé, a to v červnu téhož roku. Byla jsem šťastná i zaskočená zároveň, neboť jsem nečekala, že to půjde tak hladce. V pubertě jsem totiž prodělala mentální anorexii, a tak se moje obava, zda nebudu mít s početím dítěte problémy, nenaplnila. Radost ale netrvala dlouho – gestační váček v děloze se nezvětšoval, diagnóza zněla „zamlklé těhotenství“. Následovala revize dělohy, smutek a zklamání, ale víra, že podruhé se to už nezopakuje. Ale opak byl pravdou. Další těhotenství v prosinci 2006 dopadlo stejně. A stalo se to v dalším roce potřetí. To už jsem začala podstupovat všechna možná vyšetření – reprodukční imunologie v Praze, štítná žláza, hematologie, hormony – vše bylo v pořádku, i manželův spermiogram. A pak se to stalo počtvrté.

To už jsem začínala tušit, že to nebude žádná náhoda, a začala jsem se bát, že příčinou bude špatná genetika. A ačkoliv tuto variantu všichni lékaři podceňovali, ukázalo se, že manžel má genetickou vadu – chromozomální transformaci 6. a 10. chromozomu. Odborníci nám vysvětlili, že problém je při splynutí vajíčka se spermií, kdy vinou tohoto onemocnění může dělení chromozomů nově vzniklého embrya proběhnout chybně, a tak embryo zakrní, protože jinak by se vyvinulo miminko postižené. Šance, že se toto stane, je asi 50:50.

Doporučili nám umělé oplodnění s genetickým rozborem embrya (PGD). Stálo to dost peněz, nicméně z prvního pokusu, kdy vzniklo pět embryí, bylo jen jedno geneticky zdravé, ale neujalo se ve mně. Na druhý pokus – opět z pěti embryí jen jedno zdravé – se těhotenství podařilo. „Dotáhla“ jsem to do 8. týdne, kdy byla u embrya potvrzena srdeční akce, ale v 9. týdnu opět odumřelo… Moje zoufalství bylo bezbřehé. Trpěla jsem tím nejen já, ale i manžel, který cítil vinu za to, že nejsem šťastná. Proběhly úvahy o rozvodu, o dárci spermatu, o životě bez dětí…

Dárce, zrada, překvapení
Po dlouhé manželské krizi a sedmém zamlklém potratu jsme chtěli zkusit dárce. Manžel ale týden před plánovaným otěhotněním touto cestou svůj souhlas odvolal. Moc jsem se tenkrát na něj zlobila a cítila to jako zradu. To se také podepsalo na mém dalším rozhodnutí – nebudu tedy dělat nic. Nebudu se už pokoušet otěhotnět ani s manželem, ani s dárcem, nechci se už trápit a bude lepší, když se teď budu zajímat jen o svou práci, našeho pejska, a uvidím, kam se náš nenaplněný vztah dostane.

Manželovi jsem řekla, že pokud se budeme milovat, nechci již otěhotnět, protože nechci opět zažívat zklamání. On souhlasil s tím, že si bude dávat pozor – to byla naše osvědčená antikoncepční metoda. Nicméně, v jedné slabé chvilce jsme se s manželem pomilovali a on svůj slib nedodržel… Když jsem se ho rozčílená zeptala, proč to udělal, řekl mi, že on pořád věří, že se nám miminko podaří zplodit (má totiž 16letého syna z prvního manželství, který byl počat bez problémů).

A co čert nechtěl, já otěhotněla. Pamatuji si, jak jsem chodila po lese s pozitivním těhotenským testem v ruce, brečela a hrozně se bála, že opět bude následovat ultrazvuk, revize a beznaděj. Stal se zázrak – máme Terezku.

A já chci vzkázat všem ženám, které právě teď prožívají své smutné období nenaplněné cesty za dítětem, ať nezoufají a věří! Určitě se vám váš sen vyplní, tak jako nám!

Mgr. Šárka Mokrášová, Havířov

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře