Váš příběh: Porod mám spojený s ponižováním, bojím se znovu otěhotnět

S manželem jsme miminko plánovali, otěhotněla jsem hned druhý měsíc. Nevolnosti jsem neměla, bylo mi moc dobře. Jako laborantka jsem musela zůstat doma na nemocenské, nemohla jsem do laboratoře. Jsem od přírody silné postavy, ale jakmile jsem zůstala doma, moje váha šla rychle nahoru a nabrala jsem 25kg.
Váš příběh: Porod mám spojený s ponižováním, bojím se znovu otěhotnět

Během těhotenství jsem měla vysoký tlak, dostala jsem různé prášky po mnoha vyšetření. Na konci těhotenství jsem měla hrozné bolesti zad a kyčlí. Když jsem se chtěla otočit v posteli, počítala jsem do sta a s velkou bolestí jsem se pomalu otáčela. Bála jsem se, že skončím na vozíku. Každý krok byl pro mě utrpení, cítila jsem se hrozně. Celkově to těhotentví bylo horor. A i když jsem se poctivě mazala celá od hlavy až k patě, moje tělo bylo a je jako velká mapa. Celá jsem popraskala. Na bříšku mám neuvěřitelné strie, až 1cm široké.
 
A tím vším to vlastně začalo...
Chodila jsem na pravidelné ozvy. Sestřičky se mě musely každý den ptát, proč jsem tak popraskaná, proč jsem o sebe víc nedbala a dovolila si nabrat 25 kg. To byly samé narážky na moji postavu.
 
Protože jsem měla ty prášky na tlak, objednali mě na pátek už do porodnice, že mi porod vyvolají (přenášela jsem už 5dní). Pan doktor mi sám od sebe navýšil prášky (2x tolik), protože jsem byla moc tlustá. Tlak jsem měla 90/60 a to bylo prý v pořádku (?!).
 
Přijela jsem tedy v pátek, dostala jsem tabletku na vyvolání. V sobotu se nedělo nic a v neděli zase nic (asi se tam ani nepracovalo), v pondělí ráno jsem dostala další prášek na vyvolání a už to jelo. Začalo mi být hrozně špatně, točila se mi hlava a měla jsem pravidelné bolesti, po 3 minutách. Doplazila jsem se za sestřičkou. Říkám ji, že mi odešla zátka a je mi hrozně špatně. Miminko jsem necítila. Sestra mě prohlídla, prý to zdaleka není porod a mám se vrátit zpátky na pokoj (vrátit?). Ne, já se plazila po zdi. Nikdo se o mě nestaral.
 
Za hodinu šílených bolestí mě zavolali na ozvy, musela jsem jít samozřejmě po svých! Nechali mě tam další hodinu ležet. Sestřičky se mi smály, že porod to není a že to bude horší. Já už brečela, že nechci. A co ony? Slyšela jsem cinkot lžiček o hrníčky s kafíčkem! Po té hodině mi přišly kontrolovat ozvy.
 
Jenže graf byl jako pravítko. Miminko se nehýbalo. Zavolali primáře. A ten na mě: „Vy děláte, jako kdybyste už rodila!“ S neuvěřitelně hnusným tónem. No, a najednou to byla rychlovka. Rychle na sál! Akutní císař. Pořád mám v hlavě ty jeho slova: „Rychle, rychle, ať není pozdě. Musíme je zachránit!“ Já jsem se totiž taky ztrácela. Nevím, co mi píchli, ale v tu chvíli jsem jen říkala sestřičce, ať dají vědět manželovi a hlavně, ať zachrání našeho syna.
 
Potom se mnou rychle jeli na operační sál. Tam čekala spousta lidí v zelených oblecích. Anestezioložku nikdo nemohl najít. Potom teda nakonec přišla stará nevrlá paní. Já tam seděla úplně nahá a byla mi zima. Chtěla mě uspat na půl těla. Nemohla najít to místo na pátěři, kam se to píchá. Opíchala mi celá záda (to mi říkal manžel, že mám celá záda fialová). Nemohla se trefit, jednou mi vyletěla i noha. Když tak nad tím přemýšlím, mohla mi něco udělat s míchou! Ona vše okomentovala tím, že tak hrozně tlustou ženskou neviděla (přitom jsem nebyla nějak tlustá) a odešla. A to už bylo fakt za 5 minut dvanáct ani papír jsem nestihla podepsat. Jen jsem musela zavřít oči. Slyšela jsem okovy na nohy a ruce. Ucítila jsem něco štiplavého...
 
Nevím, co se stalo, už se to asi nikdy nedozvím. Od přijetí na sál do probuzení na JIP uběhly 4 hodiny. Umřela jsem jim? Oživovali mě? Bylo něco s malým? Nevím, ani to už nechci vědět. Probudili mě na JIP.
 
Narodil se nám Honzíček a je úplně zdravý, a to bylo to nejdůležitější.
 
Dovezli mi ho až třetí den, měla jsem co dělat, abych se postarala sama o sebe. Mlíčko jsem neměla ani kapku. Nešlo to, i když jsem se dost snažila. Jizva mi praskala ještě půl roku po porodu.
 
Nakonec vše dobře dopadlo. Teď už jsou Honzíkovi skoro 3 roky. A je živý až moc. :-) Já jsem se z toho asi rok dostávala, hlavně po psychické stránce. Pořád se mi vracely vzpomínky na hrozné chvíle v porodnici. Už kvůli tomu nechceme druhé dítě a nikdo mi to nevymluví. Bojím se, moc se bojím. Jsem šťastná, že máme Honzíka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře