Váš příběh: Nevzdávejme to, život je přeci krásný!

Byla bych ráda, aby si moje řádky přečetli i běžní lidé. Aby věděli, jak tahle choroba může zpočátku způsobit neprůchodnost situace, ale na druhé straně optimismus a úsměv na rtu. Chtěla bych se s vámi podělit o mé strasti, dojmy, zkušenosti po mé cévní mozkové příhodě.
Váš příběh: Nevzdávejme to, život je přeci krásný!

Většina pacientů, se kterými jsem přišla do styku během těch téměř čtyř let, po něž se s touhle zákeřnou chorobou potýkám, mi vyprávěli nebo se aspoň snažili vyprávět o svých počátcích a průběhu onemocnění po cévní mozkové příhodě. Každý měl začátek odlišný. Někomu se objevila příhoda přes noc, aniž by o ní věděl, jinému přes den ochabovali postupně svaly na jedné polovině těla a dalším se ukázala brněním ruky, ramene, nohy. Nedají se všeobecně sdělit pochody, které se dějí v těle před mrtvičkou. Nicméně se podělím o svůj příběh, třeba některé pasáže zaujmou a vyvolají radost, že v tom opravdu nejste sami.

Bylo mi skoro 25 let, když se mi stala. Studovala jsem vysokou školu v Českých Budějovicích, byla jsem právě v pátém ročníku, tři měsíce do státnic. Před sebou jsem měla vidinu kariery, pobyt v zahraničí, zkrátka slibnou budoucnost. Měla jsem fajnové rodiče, kteří mě podporovali, měla přítele, měla jsem v podstatě všechno, co jsem si v té době mohla přát. Ale… Panovaly u mě stresy ze studia, kupily se na mě potíže se zvládáním studijní látky a přípravou diplomové práce, takže jsem nepřikládala význam průjmu a bolení nohy a pravé půlky zadečku. Dávala jsem střevní chřipku za vinu strastem ze studia. Začalo mi to být divné tehdy, kdy jsem seděla dost často na záchodě už desátý den, tak jsem si pro sebe povídala, že tenhle stav asi nebude normální. Nikdo z naší rodiny nedělal ve zdravotnictví, takže jsem neměla moc informací.

Mé přechodné bydliště byly České Budějovice. Sedla jsem na vlak a jela do Tábora, kde jsem měla obvodní lékařku. Protože jsem přijela odpoledne, už tam nebyla a ten večer jsem strávila u rodičů, doma. Čím dál víc mě bolela pravá noha, bolest putovala po noze a končilo to na pravé hýždi. Ale říkala jsem si, že to zvládnu a zítra u doktorky to zmíním. Lékařka mi napsala žádanku do nemocnice na kolonoskopii, kam jsem se poté došla objednat. Bolest nohy ustoupila, tak jsem ji neřešila. Bylo mi sděleno, že daný týden mě nemůžou vzít, měli plno, objednání bylo na příští týden. Poté jsem si řekla, že nemá cenu vracet se do Budějic, stejně by bylo po vyučování, až bych se tam dohrabošila. Bylo dopoledne a já šla tedy domů, k rodičům, kteří byli v tu dobu v práci a vraceli se kolem páté hodiny. Přišla jsem domu pěkně zdrblá, sedla jsem si do obýváku a volala ještě starostlivé mamce, jak jsem dopadla.

Zadržovala jsem slzy, ale když jsem položila telefon, flákla jsem s ním a slzy tekly proudem, nedokázala jsem je zastavit, byla jsem úplně na dně. Začalo se mi chtít opět na záchod. Máme větší baráček, jedno podlaží, vždycky jsem byla zvyklá chodit nahoru do patra na záchod a ten den nebyl výjimkou. Celá ubrečená jsem sedla na mísu, že se vyprázdním, ale náhle se mi udělalo nevolno a já se pozvracela na koberec. Ve vteřině jsem se sesula před záchod a ztratila svaly na pravé půlce těla. Chvíli jsem se mordovala s hledáním balanců, když jsem se pokoušela vstát. Nešlo to. Zázrakem jsem po dlouhé době sešla schody zpátky dolů a nevěděla jsem, co se se mnou děje. Lehla jsem si do obýváku na gauč, zjistila, že mám kousek od sebe telefon, ale bylo pro mě nemyslitelné vyťukat 155. Zmáčkla jsem nějaké číslo, ale stejně neslyšela nic, co by připomínalo zvonění na druhé straně aparátu a nedokázala jsem již ze sebe vydolovat nějaký zvuk. Upustila ho, zachumlala do deky a čekala odevzdaně na rodiče.

Občas jsem upadla do bezvědomí, takže se mi čas čekání nezdál zas až tak dlouhý. Konečně přišel taťka, ale myslel si, že odpočívám, já ani nebyla schopná se ozvat, nešlo to. Za chvíli za ním přišla mamka, která se nade mnou nakláněla a zjistila hnedka, že jsem pozvracená a že není něco v pořádku, měla jsem i hodně spadlý pravý koutek. Zavolala záchranku. Bydlíme kousek od nemocnice, tak u mě byli za chvilku. Přišli s nosítky, naložili mě. Když mě převezli do nemocnice, slítly se nade mnou sestry jak hejno supů na svou oběť. Naši nevěděli, jak dlouhou dobu jsem doma bezvládně ležela, nemohla jsem mluvit a chtělo se mi poněkolikráte zvracet. Píchli mi něco, ani nevím co, a pak mě převezli na ARO.

Další koloběh znám jen z vyprávění. Paní doktorka, která měla zrovna službu, byla tak ochotná, že zavolala do Prahy na Homolku, pověděli jí, že mají volnou postel. Převezli mě sanitkou na Homolku. Vybavuju si nemocniční pokoj jen pro mě, vedle za sklem jsem viděla hubeňoučkého pána, když mě převáželi na vozíku další dny do sprchy. Vybavuju si milé sestry, jednu hodně nepříjemnou, jak to v početném kolektivu většinou bývá, milé a ochotné lékařky, dlouhou chodbu, čepici na hlavě, když mi nějaký pan doktor dělal EKG. Rodiče, sestru, přítele, kteří za mnou každý den na střídačku jezdili. Poznala jsem je, ale nedokázala jsem je pojmenovat, nedokázala jsem sdělit nic. Jen ležet, jíst, kadit, čůrat do lavoru, s rehabilitační pracovnicí cvičit nebo se spíš snažit, byť nebylo nic vidět, s logopedkou „mluvit“. To je všechno, všecičko, co můj mozek stačil pobrat za těch deset dní, co jsem tam ležela.

Když mě propouštěli, lékařka povídala, že to je základní, co pro mě mohli udělat a že mě předávají do rukou táborské nemocnice. Na základě vyšetření neodhalili nic, co mi cévní příhodu mohlo způsobit.

První tři týdny jsem trávila na neurologickém oddělení. Rodiče mě měli blízko, tak vždy, když přišli z práce, šli za mnou. O víkendu u mě byli skoro celý den, prostřídávali se se sestrou a přítelem. Pracovali se mnou hned od počátku, když byl mozek ještě hodně zakrněný, tak jsem měla potíže vůbec sledovat, co se kolem mě děje. Vůle ve mně ještě spala. Učila jsem se poznávat barvy, písmenka, rozpoznávat věci, předměty, všechno znova jako malá holčička. Chtěli, abych se pohybovala v chodítku, ale neměla jsem o nic zájem.

Další tři týdny jsem pobývala na rehabilitaci. Tam se mnou začali víc cvičit, rozpohybovali mě. Poznala jsem bravurní fyzioterapeutku, která na mě byla jako pes, ale já poznala na jejích očích, že to se mnou myslí dobře a něco mě v tu chvíli osvítilo a nakoplo. Před příhodou jsem byla zapálená do studia a při příhodě jsem byla a jsem zapálená do cvičení. Řekla jsem si, že v tomhle stavu odmítám setrvat a začala jsem na sobě makat. Kvůli sobě, ale také hlavně kvůli rodičům, na kterých jsem chtěla být minimálně závislá, ať už finančně, tak i psychicky. Z rehabilitace mě propustili do domácího léčení a do nemocnice jsem docházela ambulantně. Pamatuju si, jak jsem si při cvičení s rukou pomáhala hlavně nohou a asi kvůli tomu se mi vyvinula spasticita i na noze.

Všechno bylo pro mě najednou neznámé, prostředí doma, venku, musela sem si na všechno znovu zvykat a poznávat. Nechápala jsem, proč mozek stávkuje, proč pravá ruka a noha neposlouchá, zprvu jsem řešila samé proč. Ale nikdy jsem si v duchu nevyslovila otázku: „Proč právě já?“ Rodiče, ségra, přítel se doma u mě střídali, ale postupně mě nechávali samotnou, když jsem se polehoučku „zlepšovala“. Z počátku jsem si myslela, že se z tohohle stavu za chvilku vylížu, ale dost rychle jsem poznala, jak jsem se v tomhle spletla, jaký to bude běh na dlouhou trať. Měla jsem dva roky na rozmyšlenou, zda se chci vrátit na „vejšku“, ale já věděla, že se tam už nevrátím, protože zdraví máme jen jedno a bylo a je potřeba o něj pečovat.

Hned v dubnu, dva měsíce po příhodě, jsem nastoupila na lázeňskou léčbu do Jánských Lázní. První rok jsem tam odjela s doprovodem, na zhruba měsíc s přítelem a na zbylou dobu přijela mamka. Byla jsem moc ráda, že jsou tam se mnou, protože bych nezvládala pochopit, co se ode mě žádá, orientační smysl kolaboval. Jsem vděčná příteli, že se o mě ze začátku staral a celé mojí rodině. Kamarádi se občas ozývali, ale jak jsem nemohla mezi ně, postupně se ode mě odtahovali. Mně to bylo v té době jedno. Jak jsem si navykla na přítele, tak jsem je nepotřebovala, on byl se mnou všude a pomalu každý den, když nebyl v práci. Naučil mě, jak mám fungovat, kdybych ho tehdy neměla, myslím, že ten postup zlepšování by nebyl úplně lehký.

Další sled rehabilitací, další rok v Jánských Lázních a cvičení doma ani nemá smysl rozmazávat, každý den to bylo pomalu nastejno. Jen občas výlety, návštěvy příbuzných. Získala jsem tu nejlepší kamarádku, Ivanku, se kterou jsem se téměř každý měsíc scházela, a probíraly jsme, co se za tu dobu, co jsme se neviděly, odehrálo. Pracovala jsem jako žena v domácnosti, nejdřív jsem se za to styděla, ale teďka vážně nevím proč, je to činnost jako každá jiná. Jen není od zaměstnavatele nijak ohodnocena a od bližních postupně ztrácela na hodnotě… Připadala jsem si jak žena na mateřské dovolené, bez dítěte…  Dělalo mi problém krájet, míchat, umývat nádobí, všechny činnosti, nad kterými běžný člověk nepřemýšlí a dělá je automaticky. V současnosti taky musím nad nimi přemýšlet, i když ne tak vehementně jako před rokem, dvěma.

Teď si vychutnávám opět návrat ke svým koníčkům, k některým. Začala jsem zase číst, fotografovat. Amatérsky, ale moc mě to baví. Vidím, jak na svět pohlížím trochu jinýma očima než před příhodou. Užívám si třeba balení dárků, stříhání, motání klubíček. Dneska jsem třeba shrabovala listí na zahrádce, bylo tak krásně, svítilo sluníčko. Užívala jsem si to, zapojovala jsem pravou ručku, ale jak už bylo chladno, neprokrvovala se, proto byla jak led. Pak jsem přišla domu a trénovala žehlení prádla. A jak se ručka o teplé prádlo zahřála! Jaké maličkosti mi dokážou zvednout náladu… „Normální“ občané nevyvíjejí činnosti, které si mohou koupit nebo zaplatit firmu, aby jim potřebné udělala. Nemají čas, protože neustále někam chvátají, lační po informacích, po vzdělání, po kariéře, ale nejsou si vědomi stresu, který při tom zažívají. Jdou s dobou, která mě osobně přijde poněkud cizí. Vždycky mě zajímal poklidný život, při studiích jsem na něj pozapomněla, ale po cévní příhodě jsem se, mám pocit, k němu opět vrátila. Proto i vy se pokoušejte věnovat svým zálibám, třeba to ze začátku nepůjde, ale jděte do toho a nebojte se!

V pohybu jsem nacházela stále větší zalíbení, ptali se mě lidé, zda mě ještě baví každý den cvičit. Odpovídala jsem, že mě to baví čím dál tím víc. Jednak asi všichni víme, že jakmile přestaneme se cvičením, spasticita se bude zhoršovat, už mnohokrát jsem to stačila poznat, když jsem byla třeba nemocná nebo pár dní bez pohybu. Stejné je to i s mozkem. Vím, že je problém, když si něco nejde nasoukat do hlavy. Kolikrát jsem začínala třeba s angličtinou, krátkodobá paměť je u mě prevít! Nová slovíčka se mi nedaří nasoukat do hlavy ani teď, ale nevzdávejme to! Stejnou potíž mám s vybavováním slov, ne vždy se zadaří vysoukat z mozku to správné. Přebreptávám se, někdy mozek dokáže reagovat pomaleji, hlavně při kontaktu s cizími lidmi, ve stresových situacích. Ale já osobně nevidím důvod se uvádět do rozpaků. Pokud se to ostatním nelíbí, aťsi trhnou nohou. Zpočátku jsem se sebou vůbec neměla trpělivost, ale jak mozek začal víc fungovat, nadávala jsem si, proč způsobuju sobě i okolnímu světu negativní emoce. Řekla jsem si, tak dost Pavlínko! Musíš najít úplně jiný systém, způsob, jak se chovat k okolí, ale především k sobě samé. Tenhle způsob jsem našla i v józe a ve zklidnění sebe sama. Cvičím ji přes rok a dává mi hodně vnitřní síly, důvěru v sebe sama, prohlubuje trpělivost, mimo jiné i dech a pomalé cviky vám pomohou kontrolovat zapnutí příslušných svalů v těle.

Co mě ještě tíží, ale neberu to jako prohru života? Spasticita pravé ručky, přesněji zápěstí a prstů, každý si dělá, co se mu zlíbí, aniž bych to mohla nějakým způsobem ovlivnit. Pravé chodidlo je na tom úplně stejně, prsty se svírají směrem k zemi. Když se občas dívám na své tělo shůry, tak hrudník zprava je vpadlý, pravá plíce je ochablá, hůř se mi dýchá (nejenom kvůli astmatu a alergiím), pravý koutek je mírně spadlý, oko nemrká tak jako levé, zhoršil se zrak. Vlastně, když nad tím přemýšlím, ještě jsem nevyzkoušela všechny rozdíly na obou půlkách těla za ty téměř čtyři roky, to se musí napravit. Myslím, že je toho víc, ale nic závratného si z toho nedělám.

Když se ráno probudím, můžu dýchat, můžu se hýbat, jsem šťastná. Raduju se z maličkostí. Jsem na sebe pyšná, že jsem to dotáhla tahle daleko. Není to pyšnost, jen tím chci říct, aby každý z vás se pokusil udělat výčet, kam až postoupil se svým tělem, s drobnými částečkami po příhodě a věřil, že když na sobě bude pilně pracovat, uvidí, jak se to krůček po krůčku bude zlepšovat. Pokud je někdo na tom se zdravím podobně jako já, zasažena je převážně pravá ruka, dávám jednu z rad. Chce ji pořád zkoušet, denně, stokrát dělat stejný pohyb, po tisící to půjde líp. Obrnit se trpělivostí, zkoušet, zkoušet a zkoušet. Pracovat s ní víc, dělat hlavní činnosti, oblékaní, česání, úchopy, malování, lepení, plení na zahrádce, co vás napadne, nejenom si pomáhat. Bylo mi kolikrát řečeno, abych si druhou, zdravou ruku obvázala šátkem za záda, abych byla nucena pracovat jen nemocnou. Třeba na půl hodiny, hodinu, dokud není unavená a pak zvyšovat dávky. Zatím jsem se k tomu neodhodlala, ale dojde k tomu, někdy, až nebude po krátké činnosti unavená.

Snad jste v mých řádcích našli něco ze sebe. Přeju všem z celého svého velkého srdce, abyste neztráceli hlavu, nepokládali svůj život jen proto, že vás postihla cévní mozková příhoda. Většina z nás to nenavrátí zpátky, ale věřte, že budeme žít náš výjimečný život trošku jinak než běžná populace, ale bude stát sakra za to. Hodně vnitřní síly, odhodlání, trpělivosti do příjemných podzimní dnů.

Závěrem bych chtěla ještě jednou poděkovat mým rodičům, sestře, bývalému příteli za jejich péči a laskavost v době, kdy jsem ji nejvíc potřebovala, lékařům a většině personálu v Táboře a v naší stověžaté matičce Praze.

Pavla Heřmanová

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře