Po 14 měsících jsem zjistila, že jsem zase těhotná. Byla to krátká doba a počítala jsem se vším. Ale pan doktor mi řekl, že to zvládneme. Chodila jsem na častější kontroly. Dojížděla jsem na hematologii. Od 15. týdne těhotenství jsem si začala píchat injekce na ředění krve. Na genetice jsme zjistili, že čekáme holčičku.
Všechno probíhalo výborně. Od 36. tt jsem byla předána do péče nemocnice. Termín jsem měla 15. září ve čtvrtek. Ten den jsem nastoupila na vyvolávačku. Rodila jsem nakonec přirozeně. Prý proto, že to pro mě bylo dle lékařů menší riziko než císař. Teď už si tím jistá nejsem…
V pátek ráno jsem dostala vyvolávačku, dopoledne mi začaly kontrakce, odpoledne mi primář píchl vodu a kontrakce nikde. Tak jsem dostala kapačku a rozjelo se to. Před pátou jsem se už nemohla ani hnout a měla nutkání tlačit. Přišla paní doktorka a řekla, že už můžu tlačit. V 17:28 byla naše Natálka na světě s mírami 3200g a 50cm. Dala mi pořádně zabrat.
Dr. mě zašila a kontrolovala ultrazvukem. Po chvíli volali primáře. Ten přišel v civilu. Podle paní doktorky mi zřejmě praskla děloha a podle primáře prý „drží“. A tím to začalo.
Celý pobyt v nemocnici mi bylo zle, bolelo mě břicho, neměla jsem chuť k jídlu. Natálka nechtěla pít mlíčko, asi vycítila, že se něco děje. Po propuštění domů jsem nezvládla nic. O Natálku se starala rodina a já seděla na křesle a doslova „hnila“. Došla jsem do sprchy, na záchod a zpět. O víkendu mě přepadl kašel, tak jsem si skočila na pohotovost. Odtud mě hnali do nemocnice na internu, že mám zvýšený tep. Tam nic nezjistili a poslali mě na gynekologické oddělení. Tam mě doktorka vyšetřila a při ultrazvuku tam našla tekutinu. Následovala okamžitá hospitalizace. Pamatuji si až chvíli před operací druhý den. To bylo pondělí ráno. Byla jsem v umělém spánku na ARU. Nedávali mi žádnou šanci na probuzení. Měla jsem těžký zánět pobřišnice s otravou krve a problémy s dýcháním. Ve čtvrtek jsem se probudila, ale neměla jsem vyhráno. V neděli znovu do umělého spánku a v pondělí na další operaci. Ležela jsem na ARU a nemohla nic. Pak jsem šla na JIP. Pomalu začala jíst, chodit. Další oddělení chirurgie a nakonec gynekologie.
Po 25 dnech jsem šla domů za svými zlatíčky. Po půl roce jsem šla na operaci kýly a zase si tam poležela. Pak jsem tam šla opět se zánětem. Takže znovu hospitalizace a čištění. Po 14 dnech se znovu objevila tekutina v břiše. Ale tu mi jen vytáhli stříkačkou. Zatím mám naštěstí klid.
Při životě mě držela myšlenka na mé dvě malé děti, které ze srdce miluji.
Chtěla bych poděkovat lékařům Jindřichohradecké nemocnice, kteří mi zachránili život. Mé rodině a známým za velkou oporu a pomoc s dětmi.
A rada pro budoucí maminky? Nikdy se nenechte odbýt a raději běžte zbytečně než pozdě. Já přišla už po dvanácté. Ale nakonec se šťastným koncem. A teď si užívám každý den, co tu můžu být!
Jarmila Malá