Váš příběh: Miluji svého muže a děkuji, že byl se mnou!

V roce 2004 jsme se potkali s mým manželem, po roce mě požádal o ruku a 5. 8. 2006 jsme se vzali.
Váš příběh: Miluji svého muže a děkuji, že byl se mnou!

Manžel sice není typ citlivého, chápajícího muže, který ženě dává často najevo, jak ji miluje, ale vím, že nás má rád a je šťastný, že máme krásnou a hlavně zdravou rodinu.

Půl roku po svatbě jsme se rozhodli, že bychom se pokusili o miminko. Manžel byl řidičem kamiónu a byl přes týden pryč. A já jsem menstruovala dost nepravidelně. Takže jsme počítali, že otěhotnět bude trvat déle. Spíš jsme to nechávali náhodě. Až se to povede, tak to bude. Ale stejně jsem se každý měsíc modlila, aby se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky. Vždy jsem ale se zklamáním házela těhotenské testy s jednou čárkou do koše.

Od června 2007 manžel přestal jezdit a našel si práci poblíž domova. A hned měsíc na to jsem otěhotněla. Tehdy jsem opět vyhodila těhotenský test do koše. Něco mi ale říkalo, ať se podívám ještě jednou. Když jsem ho vytáhla, říkala jsem si, jestli se mi to nezdá a nezdálo. Byla tam sice slaboučká až skoro neviditelná, ale byla tam druhá čárka. Za dva dny jsem test zopakovala a bylo to jasnější. Doktorka mi těhotenství potvrdila a my se těšili na přírůstek.
Celé těhotenství probíhalo v pořádku. Žádné ranní nevolnosti, a kdyby mi nezačalo růst bříško, asi bych si ani neuvědomovala, že jsem těhotná. Termín porodu jsem měla stanovený na 15. 3. 2008.

Ve středu 20. 2. jsem začala mít mírné bolesti. Vše jsem měla vzorně načtené. Poslíčci se mohou objevit mnohem dřív, než začne samotný porod, tak jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. Druhý den byly bolesti silnější. Šla jsem zrovna do poradny na kontrolu, ale vyšetření ani kardiograf blížící se porod nepotvrdil. V noci jsem toho moc nenaspala. Jako prvorodička jsem nevěděla, co se děje. Vždyť mám ještě čas, říkala jsem si. Moje mamka všechny děti přenášela, tak jsem počítala, že u mě to nebude jinak. V pátek večer už jsem z nejistoty, co se děje a ze sílících bolestí skoro brečela. Ale protože kontrakce byly nepravidelné, šli jsme spát.

K ránu se bolesti zpravidelňovaly a my vyrazili radši do porodnice. V 9 hodin jsme tam přijeli, vyšetřili mě (byla jsem otevřená na 7cm), udělali klystýr a dali na pokoj. Manžel dostal od sestřičky ovládání od televize, usadil se na pokoji a koukal na televizi.  A já se vedle svíjela bolestí. Ale stejně bych asi nesnesla, aby mě pořád obletoval, byl nesvůj a snažil se mi pomoci. To by mě asi rozhodilo.

Doktor se divil, že mám pořád úsměv na tváři. Asi ve 13 hodin řekl, že mi protrhne plodovou vodu a poté s úsměvem dodal: „Teď už se asi smát nebudete.“ A měl pravdu. Kontrakce byly hrůza a asi po jedné minutě. Ve 14 hodin jsme šli na sál a ve 14:29 byla Natálka na světě. Ale nakonec byl pro mě nejhorší nástřih hráze a její šití. Manžel do poslední chvíle váhal, jestli půjde k porodu. Nakonec to za něj rozhodla porodní asistentka. Oblíkla ho do jednorázového pláště a prostě šel. Byl rád, že u toho byl a já taky. Řekl, že si uvědomil, co porod obnáší a že se o nás bál a to od něho slyšet s jeho povahou bylo moc krásné. Trochu ho to změnilo. Sice se z něho nestal otec, který v noci stává k dítěti, nikdy nepřebaloval, koupal asi dvakrát. Ale když je potřeba, tak si malou vezme ven a já mám trochu klid.

První rok moc dobrý nebyl. Díky novorozenecké žloutence byla dcerka dost spavá, moc nejedla a navzdory tomu, že jsem v porodnici byla jak mlékárna a mlíko jsem musela odstříkávat, tak se mi pomalu ztrácelo. Když se z toho dostala, mlíčko už se nám nepodařilo dostatečně natáhnout a my skončili na Nutrilonu. Když byli Natálce tři měsíce, měly jsme nehodu. Na schodech se mi zvrtla noha a ze třetího schodu jsme spadly dolů. Hrozně jsem to obrečela. Malá naštěstí vyvázla „jen“ se zlomenou ručičkou, ta ji ale špatně srůstala a týden po nehodě nás poslali do Hradce Králové, kde jí bez narkózy museli ručičku znovu zlomit a srovnat. Po měsíci měla ručičku konečně v pořádku. Do toho byla během prvního roku stále nemocná, například šestkrát měla antibiotika. Ale jen, co jsme oslavili 1. rok, tak jak když utne a od té doby ještě nestonala.

Když byli Natálce dva roky, konečně jsme se po pěti letech mohli přestěhovat od našich rodičů, kde jsme žili v jednom malém pokojíku, do vlastního. Vysadila jsem antikoncepci a po třech měsících jsem byla opět těhotná. Těhotenství bylo opět bez problémů. Termín jsme měli 11. 5. 2011.

V pondělí 9. 5. mně začaly nepravidelné bolesti a do středy se pomalu zesilovaly. Kdyby byly pravidelné, přísahala bych, že už rodím. Volala jsem do porodnice, jestli nemám radši přijet, ale řekli mi s klidem, že dokud jsou bolesti nepravidelné, nemusím jezdit. Naštěstí mi v 22:30 praskla voda a my museli jet. To bylo vysvobození. Náhle byly kontrakce pravidelné po 5 minutách. Ve 23:30 jsme dorazili do porodnice, vyšetřili mě (byla jsem otevřená na 4cm), udělali opět klystýr a poslali na pokoj. Počítali jsme, že to bude trvat do rána. Šla jsem na záchod a už jsem se z něho bolestí nezvedla. Kdyby tam nebyl manžel, tak bych asi porodila přímo do toalety. Cítila jsem, jak se hlavička posouvá dolů. Nemohla jsem to ovlivnit a měla jsem strach, že se potrhám, když jsem byla před chvílí otevřená jen tak málo. Jenže klystýr dělá hodně a díky němu jsem byla otevřená raz dva. No a ve čtvrtek v 0:45 se nám narodilo naše druhé štěstíčko Vítek. S takovou rychlostí nikdo nepočítal.

Tentokrát, kdybych si nevšimla, že mě pan doktor šije, tak ani nevím, že mi dělali nástřih. A to jsem z toho měla po předchozí zkušenosti velký strach. Po porodu jsem i řekla, že bych šla rodit teď hned klidně ještě jednou. Manžel u toho samozřejmě nemohl chybět. Tentokrát neváhal.

Budeme mít 5. výročí od svatby a tímto bych mu chtěla také moc poděkovat, že byl se mnou v tyhle dva nejdůležitější dny v našem životě a říct mu, že ho moc miluju! A také bych ráda poděkovala paní N. Novákové, ke které jsem chodila po dobu obou těhotenství na předporodní kurz a moc mi pomohla s přípravou na porod. A samozřejmě personálu litomyšlské porodnice. Až budu rodit potřetí, mám jasno, kde chci rodit!

Lucie Stránská

Podělte se i vy o svůj porodní příběh! Své příspěvky i s fotografiemi posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře