Když jsme s přítelem zjistili, že čekáme druhé miminko, byli jsme nadšení. Od první chvíle jsme se moc těšili a začali jsme pomalu připravovat naši roční holčičku na příchod dalšího miminka do rodiny.
Těhotenství jsem s roční dcerou nestihla ani moc vnímat, v poradně bylo vždy vše v pořádku, výsledky testů také. V 32. tt jsem byla poslána na "velký" ultrazvuk do zdejší nemocnice. Celá nadšená, že se mnou jede i přítel s dcerou a že i oni uvidí našeho malého chlapečka, jsem tedy vyrazila. Paní doktorka si ještě dělala srandu, že se na nás malej z bříška krásně směje. Najednou se zarazila, přestala mluvit a stále jezdila ultrazvukem na jednom místě. Když jsem se zeptala, co se děje, nemluvila na mě, jen řekla sestře, ať zavolá primáře. Pak nám sdělili, že dítě má nejspíš rozštěp, a že nás tedy pošlou na vyšetření do Ústí nad Labem a tam budeme vědět víc.
Vylezla jsem z ordinace celá ubrečená. Přítel na sobě nedal nic znát a ještě mě utěšoval. Nemohu ani popsat první pocity po zjištění, ale vím, že jsem věděla, že ať se děje cokoli, "pryč" našeho Pepíčka nedám. Možná mě uklidňovalo i to, že jsem viděla chlapečka naší známé, který se také narodil s rozštěpem, a věděla jsem, že je to krásný chlapeček, který se od ostatních miminek lišil jen tím, že měl nostrilky v nosánku. Druhý den už se vše uklidnilo. Řekli jsme si s přítelem, že ještě není nic jisté, a tak nemá cenu se tím trápit. I když jsme na to oba mysleli každou minutu, nemluvili jsme o tom.
Na vyšetření v Ústí nám řekli, že má Pepíček na 90 % jednostranný rozštěp rtu. Odjížděli jsme domů s pocitem, že nakonec bude mít Pepíček jen jizvičku na rtu. Po příjezdu domů se roztočil kolotoč zařizování. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla rodit tady v Chomutově a pro následný převoz na operaci do Motola. Nechtěla jsem ležet 14 dní před termínem v porodnici. Kontaktovali jsme pana doktora Borského a rozjeli se za ním na konzultaci. Pan doktor byl od první chvíle velmi ochotný. Přiblížil nám, jak bude postupovat při operaci, co Pepíčka čeká atd.
Po konzultaci jsme byli už úplně klidní a odpočítávali jsme dny do termínu porodu. Ten jsme měli 5. ledna 2010. Pepíček chtěl ale na svět o něco dřív, a tak jsme po štědrovečerní večeři uložili dceru a ve 23.00 jsme odjížděli směr porodnice. Pepíček se narodil 25. 12. 2009 ve 4:48, byl to cvalík, měl 3 600 g a 53 cm. Ovšem připravil si pro nás překvapení… Nakonec měl rozštěp oboustranný celkový, což znamená - ret, čelist, měkké i tvrdé patro. V tu chvíli mi to bylo jedno, přišel mi nádhernej, úžasnej a dokonalej. Brečeli jsme, určitě však ne lítostí, ale štěstím.
Pátý den po porodu jsme odjížděli na operaci do Motola. Personál na motolské novorozenecké JIP byl úžasný. Když plakajícího Pepíčka odváželi na sál, brečela jsem, nechtěla jsem ho pustit. Bála jsem se, že se mi nevrátí, že ho už neuvidím. Při vzpomínkách na ty chvíle brečím i teď. Bohužel jsem tyto chvíle prožívala bez přítele, toho neuvolnili z práce. Ale věděla jsem, že je s námi, i když byl 100 km od nás. Operace trvala skoro tři hodiny. Nekonečný čas… Když nám řekli, že operace proběhla bez komplikací a Pepíček je v pořádku, byla jsem neskutečně šťastná. Nemohla jsem u Pepíčka zůstat, a tak jsem se za ním vrátila až druhý den.
Na pocit, když jsem přišla k jeho postýlce, nezapomenu. Byl tak krásný. Najednou mi i chyběla ta jeho králičí pusinka. Nutno říct, že pan doktor odvádí úžasnou práci. Zbytek pobytu probíhal v klidu, Pepíček se naučil papkat z dudlíku, já jsem se naučila pečovat o nostrilky, a tak si nás přítel vyzvedl a vyrazili jsme konečně domů.
Půl roku uteklo jako voda. Pepíček je úžasné miminko, učenlivé, má už pět zoubků. Chodíme cvičit Vojtovu metodu a i tu zvládá krásně. Kdyby nebylo nostrilek v nosánku, ani by to nikdo nepoznal. Na podzim nás čeká druhá operace patra. Už se těším, protože to bude zase o kus dál na té naší cestě…
My jsme měli hned jasno, že Pepíček je náš a chceme ho se vším, co si do života "přinese", ale vím, že někteří se toho bojí. Počáteční šok je opravdu velký, pokud ale mohu za sebe říct pár slov pro rodiče, kteří se rozhodují, tak věřte, že pokud se rozhodnete, že miminku dáte šanci na život, nebudete litovat. Není to nic jednoduchého, ale zvládnout se to dá. Myslím si, že v dnešní době rozštěp není žádná tragédie. Sice si prožijete pár chvil, kdy vám bude ouzko, budete mít nepředstavitelný strach o své dítě, ale chvil, kdy vám bude dělat radost a dokazovat vám svoji lásku - těch bude určitě víc.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se o dětičky s rozštěpem starají. A hlavně panu MUDr. Jiřímu Borskému za jeho úžasné ruce, které vykouzlí usměv každému rozštěpáčkovi.
Jana Holáková
www.zanovymusmevem.cz