Váš příběh: Julinku nám poslal její bratříček

Stále se nemůžu vynadívat na naši krásnou 11 měsíční holčičku, stále nemůžu uvěřit tomu, že nás konečně potkalo štěstí.
Váš příběh: Julinku nám poslal její bratříček

Bylo to 4. 2. 2011, když jsme opět jeli na ozvy a kontrolu do porodnice. Tehdy nás vezl náš rodinný přítel a jela s námi i moje maminka. Na to, že jsem měla týden do porodu, jsem se cítila skvěle. Cesta utíkala rychle za poslechu příjemné hudby a já se těšila, jak se vrátím domů, hodím nožky nahoru a pustím si svůj oblíbený film Město Andělů.

Sestra mi zase nasadila ty protivné pásy kolem bříška a při tom se na mě hezky usmívala. Zatímco jsme si s budoucím tatínkem povídali, přístroj na měření ozev miminka začal bláznit, ukazoval pořád vysoké hodnoty. Doktorce se to moc nelíbilo a tak mi udělala ultrazvuk a vyšetření. Zeptala se mě, jestli prý necítím kontrakce, s úsměvem na rtech jsem jí odpověděla, že ne a že je mi báječně. Na to mi řekla, že si mě už v porodnici nechají, jsem otevřená na 1 cm a ještě dnes porodím.

Bohužel jsem s sebou neměla vůbec nic a na porod jsem se fakt necítila. Zavolala jsme z chodby přítele a řekla mu, že dnes už budu rodit, byl hodně překvapený a trochu v šoku, ale rychle se vzpamatoval. Zatímco jel domů pro tašku s věcmi, tak mě si vzaly sestřičky na příjem, dostala jsem noční košili, do které bych se vlezla třikrát a k tomu jsem měla své vysoké kozačky, byla jsem fakt kočka.

Vyplnila jsme spoustu papíru a diskutovala při tom se sestřičkami a hodně jsme se nasmály. Pak mě porodní asistentka odvedla na porodní pokoj, dostala jsem čaj, piškoty a jogurt, také vyvolávačku a nesměla jsme hodinu chodit, jen ležet. Mezitím dorazil přítel s taškou, dostal krásný zelený obleček, slušelo mu to.

Potom se na mě přišla podívat doktorka a oznámila nám, že do půlnoci porodím, že to jde rychle. Asi po půl hodině už jsme pendlovala mezi záchodem a sprchou. V 18 hodin jsem se už „plazila bolestí po zdi“, tak jsem požádala sestřičku o něco na bolest. Píchla mi něco do kapačky a už si jen pamatuji příjemné uvolnění, jen kontrakce jsme pořád cítila. Za pár minut už porodní asistentka křičela, že mám tlačit, že vidí černou hlavičku.

Malá se narodila na tři zatlačení, jen jsme neslyšela žádný pláč a bylo to tím, že měla třikrát omotanou pupeční šňůru kolem krku. Paní doktorka tedy zachránila mé dceři život, když si nás v porodnici nechala, jsem jí za to vděčná.

Jakmile přestřihly pupečník, tak malá už ječela na celou porodnice. Když mi ji podávali celou „oslizlou“ a promodralou, byl to ten nejkrásnější pocit, který mě celou pohltil. Julinka byla drobeček - 2720g a 48cm,ale za to bylo raritou celé porodnice v Olomouci a miláčkem sestřiček. Měla totiž tolik vlásků, že by jí je kdekdo záviděl. Vlásky jí nevypadaly, vlasatá je pořád.

Při zašívání malou držel novopečený tatínek a mně se naskytl sladký pohled na muže, co drží v náručí bezbranné dítě a pláče. Nádhera.

Porod pro mě byl tím nejkrásnější zážitkem v životě a ta bolest stála za to. Můj porod byl bezproblémový, ale myslím, že jsme si to zasloužili. Toho, co jsme vytrpěli, než jsme došli ke svému štěstí, bylo mnoho a někdy jsem už byla úplně na dně. V roce 2007 nám zemřel syn, byla mu nalezena těžká vada srdce neslučitelná s životem. Porodila jsme ho 15. 12. 2007. Štěpánek nám poslal z nebe nejkrásnější dar, sestřičku Julinku. Děkujeme

Eva Šebestová

Podělte se i vy o svůj porodní příběh! Své příspěvky i s fotografiemi posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře