Šla jsem ke gynekologovi. Ten zjistil, že se mi, po mnoha letech užívání antikoncepce, netvoří ve vaječnících vajíčka. Začal mě léčit. Po půl roce se zdařilo a my jsme se nevýslovně těšili na nového človíčka.
Bylo mi velmi, ale velmi, špatně. Říkala jsem si, musí to být, vše bude zapomenuto, až se prcek narodí. Jak je to dnes běžné, dělali mi testy. Pak druhé testy. Poté odběr plodové vody. S novým rokem mi oznámili, že plod trpí vážnou vadou srdce a Downovým syndromem. Doporučili mi umělé přerušení těhotenství a my to s manželem odsouhlasili.
V té době jsem byla ve 20. týdnu těhotenství. Ještě celý týden trvalo, než se podařilo porod vyvolat. Vyvolávání porodu a samotný porod byl pro mne bolestivý a nekonečný proces, který nebyl korunován novým životem, ale pouze mrtvým plodem. Děloha neuvolnila placentu, takže následovala hned poté krátká operace, z níž se mé zmožené tělo odmítalo několik hodin probudit.
Potom všem jsem se vrátila domů. Vzala jsem svého velkého koně, českého teplokrevníka, na vodítko. Rozhodla jsem se pročistit si hlavu procházkou. Byl krásný únorový den. Smůla, kterou jsem měla přilepenou na patách, šla se mnou. A tak se stalo, že se můj kůň lekl mého psa, škubl vodítkem, vykopl a pak už byla jen tma.
Manžel mě sebral na poli. Dovedl mě do auta a odvezl do nemocnice ve Strakonicích. Odtud jsem cestovala sanitkou do Českých Budějovic. Měla jsem štěstí v neštěstí. Krční páteř postižena nebyla. Odnesla to jen obličejová část. Zlomený nos, zlomená čelist, roztržený ret až k bradě a bohužel, vymlácené zuby. Doktoři jsou kouzelníci! Čelist sdrátovali, usadili zpět zubní lůžka, vložili do nich zuby, celé to sdrátovali, čelist sešroubovali, nos jakžtakž narovnali. Říkali, jsi mladá, tělo dokáže zázraky. Dnes mohu napsat, že opravdu dokáže. Zuby se znovu chytly. Dnes s nimi koušu i jablka! Později upravili i můj obličej, aby se mě děti nelekaly. Tímto jim znova velmi děkuji!
A opět jsem se vrátila z pobytu v nemocnici domů. Byla půlka března. Manžel mě potěšil objednanou dovolenou v Paříži! Můj sen! Je to v půlce května, říkal, do té doby budeš fit. Dovolená se blížila, a ač jsem věděla, že s velikou křivou jizvou v obličeji a sdrátovanými zuby budu pro lidi příliš zajímavá, těšila jsem se. Týden před odletem jsem začala krvácet. Nebyla to menstruace. Krvácela jsem tak, jako když si pustíte vodu z kohoutku. Než mne manžel odvezl do nemocnice, seděla jsem, i přes několik vložek, v kaluži krve. Opět operace.
V děloze mi narostla jakási falešná placenta, z buněk, které tam zbyly po přerušeném těhotenství. Přes žíly v tomto útvaru odcházela krev. Vše důkladně vyčistili. Řekli dobré a poslali mě domů. Byla jsem slabá jako moucha. Přesto jsme na dovolenou odletěli.
Ty čtyři dny mě stály mnoho sebezapření. Snová dovolená v Paříži je pro mě zahalena dodnes do mlh. Omdlévala jsem, usínala jsem při prohlídce v Louvru. Bylo mi špatně v letadle. A to jsem si o tom tolik snila!
Po návratu domů jsem úspěšně složila státní zkoušky na vysoké škole a také jsem navštívila své zaměstnání, kde mi oznámili, že na moji pozici dosadili jiného člověka a nabídli mi odstupné. Následovalo pro mě psychicky velmi náročné období nezaměstnanosti a jedna špatná zkušenost s malým namyšleným podnikatelem. Štěstí jsem v roce 2007 marně hledala. Musela jsem si počkat. Rok 2008 vše změnil. Získala jsem dobrou práci. V květnu jsem otěhotněla. Následující rok v únoru jsem porodila svého prvního syna Jindřicha.
Dnes už mám syny dva. Mladšímu Jaromírovi uplynul rok. Oba kluci jsou zdraví, krásní. Jsou moje pýcha. Popravdě, vyčerpávají mě, jsou jako čertíci, ale děkuji přírodě, osudu či Bohu, že mi je dopřál a prosím, aby mi je též zachoval. Také děkuji svému manželovi, který při mně vždycky stál. A neměl to se mnou lehké! Proto vysílám poselství všem: Nikdy to nevzdávejte!
Jitka
Podělte se i vy o svůj příběh! Texty a fotografie posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz