Váš příběh: Jednali se mnou strašně, už nechci další dítě!

S manželem jsme miminko plánovali. Otěhotněla jsem hned druhý měsíc snažení. Nevolnosti jsem neměla, bylo mi moc dobře.
Váš příběh: Jednali se mnou strašně, už nechci další dítě!

Jako laborantka jsem ale musela zůstat doma, nemohla jsem do práce, tak jsem zůstala na nemocenské. Jsem od přírody silné postavy, ale jakmile jsem zůstala doma, moje váha šla ještě více nahoru. Nabrala jsem dohromady pětadvacet kilogramů. Během těhotenství jsem měla vysoký tlak, dostala jsem různé prášky a absolvovala spousty vyšetření. Na konci těhotenství jsem měla hrozné bolesti zad a kyčlí. Když jsem se chtěla otočit v posteli, počítala jsem do sta a s velkou bolestí jsem se pomalu otáčela. Bála jsem se, že skončím na vozíku. Každý krok byl pro mě utrpení, cítila jsem se hrozně. Celkově bylo těhotenství horor. I když jsem se poctivě mazala celá od hlavy až k patě, moje tělo bylo a je jako velká mapa, celá jsem popraskala. A tím vším to začalo...

Chodila jsem na pravidelné ozvy. Sestřičky se mě pokaždé ptaly, proč jsem tak popraskaná, proč jsem o sebe víc nedbala a nabrala pětadvacet kilo. Vyslechla jsem si spousty narážek na moji postavu…

Protože jsem měla prášky na tlak, objednali mě na vyvolání (přenášela jsem už pět dní). Pan doktor mi předtím navýšil prášky na dvojnásobné množství, protože jsem prý byla moc tlustá. Tlak jsem měla 90/60 a to bylo prý v pořádku.

Přijela jsem tedy do porodnice, bylo to v pátek, dostala jsem tabletku na vyvolání. Sobota - nic, v neděli – nic, v pondělí ráno jsem dostala další prášek na vyvolání a už to jelo. Začalo mi být hrozně špatně, točila se mi hlava a měla jsem pravidelné bolesti, které se vracely po třech minutách. Doplazila jsem se za sestřičkou. Řekla jsem jí, že mi odešla zátka a je mi hrozně špatně. Miminko jsem necítila. Sestra mě prohlédla a konstatovala, že to prý zdaleka není porod a mám se vrátit zpátky na pokoj. Odplazila jsem se tedy zpět. Nikdo se o mě nestaral.

Za hodinu šílené bolesti mě zavolali na ozvy, musela jsem jít samozřejmě po svých! Nechali mě tam hodinu ležet. Sestřičky se mi smály, že porod to ještě není a že to bude horší. Já už brečela, že nechci. A ony? Slyšela jsem cinkot lžiček o hrníčky s kafíčkem… Po hodině mi přišly konečně zkontrolovat ozvy. A samozřejmě, graf byl jako pravítko. Miminko se nehýbalo. Co teď, že? Zavolaly primáře. A ten na mě: „Vy děláte, jako kdybyste už rodila!“ Řekl to s tak hnusným tónem. No, a najednou to byla rychlovka. Rychle na sál a akutní císař.

Pořád mám v hlavě primářova slova: „Rychle, rychle, ať není pozdě. Musíme je zachránit.“ Já jsem se jim totiž také ztrácela. Nevím, co mi píchli, ale v tu chvíli jsem jen říkala sestřičce, ať dají vědět manželovi a hlavně, ať zachrání našeho syna.

Potom se mnou rychle jeli na operační sál. Tam čekalo tolik lidí v zeleném oblečení. Anestezioložku nikdo nemohl najít. Nakonec tedy přišla, stará nevrlá paní. Já tam seděla úplně nahá, byla mi zima. Chtěla mě uspat na půl těla. Nemohla najít to místo na páteři, kam se to píchá. Opíchala mi celá záda. Dlouho se nemohla trefit, jednou mi dokonce vyletěla i noha. A ona na to, že tak hrozně tlustou ženskou neviděla (přitom jsem nebyla extrémně tlustá) a odešla. A to už bylo opravdu za pět minut dvanáct. Musela jsem zavřít oči, slyšela jsem okovy na nohy a ruce. Ucítila jsem něco štiplavého...

Nevím, co se stalo, už se to asi nikdy nedozvím. Od přijetí na sál do probuzení na JIP uběhly čtyři hodiny! Odešla jsem jim? Oživovali mě? Bylo něco s malým? Nevím, ani to už nechci vědět.

Tak se nám narodil Honzíček. A je úplně zdravý a to je to nejdůležitější. Dovezli mi ho až třetí den, měla jsem, co dělat, abych se postarala sama o sebe. Mlíčko jsem neměla ani kapku. Nešlo to, i když jsem se dost snažila. Jizva mi praskala ještě půl roku po porodu. Nakonec vše ale dobře dopadlo. Teď už je Honzíčkovi dvaadvacet měsíců. A je úžasný!

Já jsem se z porodu po psychické stránce asi rok dostávala. Pořád se mi vracely vzpomínky na ty hrozné chvíle v porodnici. Kvůli tomu už nechceme druhé dítě a nikdo mi to nevymluví. Bojím se, moc se bojím. Jsem šťastná, že máme Honzíka. To je všechno.

Chtěla jsem vám to už napsat do časopisu Betynka, který pravidelně odebírám, ale vždy jsem dopis roztrhala, protože jsem u něho brečela a vše se mi vracelo. I teď mi tečou slzy jako hrachy. Já chtěla rodit normálně, mít miminko hned u sebe. A nic jsem z toho nezažila a ani nezažiju. Moc vám děkuji za tuto příležitost, že jsem vám to mohla napsat.

Díky a hezký večer vám přeje Lenka Střelcová (25 let) s Honzíkem (22 měsíců) z Konice

Podělte se i vy o svůj porodní příběh! Své příspěvky i s fotografiemi posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře