Váš příběh: Dříve psala smlouvy, teď rodí kozy a pláče, když má klepnout králíka

Radmila Tomášková před dvěma lety přišla o místo podnikové právničky v Praze. Nebyl to pro ni konec světa, naopak příležitost splnit si sen. Odstěhovala se na chatu na sever Čech, kde teď žije s milovanými koňmi, krávami a kozami. S sebou vzala i syna.
Váš příběh: Dříve psala smlouvy, teď rodí kozy a pláče, když má klepnout králíka

Farma v malé obci Radeč u České Lípy zaujala i porotu letošního ročníku Rozjezdů. V Libereckém kraji se umístila na druhém místě a to nejen z důvodu, že paní Tomášková přinesla do soutěže vlastní sýr. Vyrábí i tvaroh, má podle svých slov „mazlící“ kravičku, nabízí lidem ustájení jejich krav nebo prasat, aby si mohli sami udělat zabijačku nebo vyrábět vlastní tvaroh, a tak třeba naučit děti vážit si jídla. Právnička Radmila Tomášková je šťastná farmářka.

Zvířata máte určitě ráda, farma ale není kočka nebo křeček…  Kdy jste si pořídila první kozu, krávu, kterým zvířetem to začalo?
Na začátku byl kůň, prvního jsme si pořídili jen, co jsem začala trochu víc vydělávat. Klukovi bylo devět, kůň byl obrovský, z drezurní stáje, venku se všeho bál, syn na něm nebyl ani vidět. Vyšli jsme si do lesa, já skočila za keř a mávala větvemi, aby si zvyknul. Pak přibyla kobylka, ta pro změnu běhala dostihy, občas ji to na louce draplo a vyletěla, jako by měla za zadkem tygra, zrychlovala a zrychlovala, já ruce vytahané jako orangutan a nudle, ale štěstím bez sebe.

Kluka jsem vlastně na koních vychovala, nikdy jsme nebyli bohatí, tátu jsme ztratili, když byl Milan v peřince, pro koně jsme se museli uskromnit jinde. Jak ale říkával můj dědeček, byl rajťák, to on mě ke koním přivedl: Radunko, všechny krásné zážitky i starosti s koňmi se nikam neztratí, zůstanou třeba zapomenuté někde uvnitř, a v nouzi pak vyjedou na pomoc jako Blaničtí rytíři. A je to tak, vyjeli v pravý čas.

Když jsme se natrvalo přemístili na venkov, koupili jsme jalovičku plemene jersey, říkáme jí Džerynka a je to naše sluníčko, hodná, přátelská a k tomu kraví krasavice vyhlášená široko daleko. Dává mimořádně kvalitní mléko, jerseyky jsou vyšlechtěné právě pro mléčnou produkci a hlavně pro jeho další zpracování, sýry a tvaroh od Džerynky jsou prostě jedna báseň.

Ke koze jsme přišli docela náhodou. Jeli jsme pro husy do chovu, na dveřích chlívku viselo odrostlejší kůzle, nudilo se. Vlastně bez přemýšlení říkám synovi, kluku, že bychom přibrali kozu? Přibrali jsme. Je to naše Lízinka, nechali jsme si její dcerunku Lidušku a zase náhodou přibyla třetí, Bětuška. Kozy jsou senzační, ožraly nám sice, co mohly, živý plot a vůbec keře mají jenom vršky jako v Africe, jinak jsou kozy mazané a chytré, že by člověk nevěřil. 

Původně jste byla podniková právnička, od té je k farmářce velký skok, nechybějí vám kostýmky a podpatky?
Celé pětiletky jsem pracovala jako podnikový právník, pracovním oděvem tedy byly šaty, kostýmky a lodičky. Teď je sice každodenně nevyužiju, jinak je ale sedlačení tradiční, poctivý a důstojný způsob obživy. A nakonec, cožpak by snad o nás někdy za kariéry podnikové právničky v Betynce napsali? Nenapsali, ale bez legrace, ztráta zaměstnání není v mém věku a za situace, kdy právníků je minimálně dostatek, nijak povzbuzující skutečnost. A právě takové akce, jako je třeba podpora začínajících OSVČ od T-Mobile, jsou mimořádně povzbuzující a zájem médií o naše snažení je jako pohlazení po duši.

Žijete na vesnici, tam je život jakéhokoli podnikatele pod lupou, poradíte, jak se s tou lupou vypořádat?
Vesnička, kde žijeme, je úplně maličká, donedávna sem jezdili skoro samí lufťáci jako my. K tomu naštěstí máme chaloupku na samém okraji vsi. Říkám naštěstí, protože hospodářství s sebou přináší mečení a bučení, jenom náš houser Herkules a jeho husa Krásná Helena kejhají, že nemůže nikdo pochybovat o tom, že husy doopravdy zachránily Řím, neradi bychom sousedy jiným způsobem života obtěžovali.  

Co jste se všechno musela naučit, když jste se přestěhovala na vesnici a začala pracovat se zvířaty?
Všechno, vlastně, všechno se ještě budeme muset naučit. Nic jsem neuměla, poprvé rodily kozy, jalovice, o jednu jsme přišli, uhynulo v ní tele. Nepoznala jsem včas příznaky. Teď hlídáme před porodem prasničku Bášu, v listopadu budou rodit dvě jerseyky. Je sice dobré nastudovat vše po internetu, dokud si to ale naživo nezkusíte, neumíte. Vždyť v právu platí to samé, dokud si nějaký typ smlouvy sám nesestavíte, není to to pravé.

Klepněte pro větší obrázek

Jak vypadá váš všední den?
Lítáme jako hadr na holi s tím, že pracovní den je každý den v týdnu, je to ale práce, bez zaměstnání bych se zbláznila.

Vesnice také znamená mnohem řidší společenský život, nepřipadáte si někdy sama? Jak s tím bojujete?
K žádnému boji se samotou zatím nedošlo, jednak je tolik práce, že na takové myšlenky není čas, a co je hlavní, život všechno tohle přinesl, proč se bránit a bědovat. V Praze jsem vyrazila do zaměstnání na osmou, domů jsem se dostala zase na osmou, do divadla jsem sice chodila ráda, dnes ale není až takový problém někam dojet. Je pravda, že jsem za tyhle téměř dva roky na vsi moc za kulturou nevyrážela, v Praze nebo v jiném městě vyřídím to nejnutnější a honem zpátky. Přijde mi, že se samotou je tomu právě naopak, v zemědělství jsem se potkala s přejícími lidmi. Protože nemáme žádné praktické zkušenosti, pomohou nejen radou, ale přijedou třeba v noci k porodu.

Syn byl už velký, ale stejně: nemrzelo ho stěhování z velkého města?
Když se kluka jako malého špunta někdo obligátně zeptal, čím bys chtěl, Milánku, v dospělosti být, nikdy neodpověděl jinak než: Chci mít mlíkárnu a masokombinát. V sedlačení je tahoun právě kluk, já ho přivedla ke koním, on mě ke kravám, máte ale pravdu, je mladý, není všechno jenom o dřině, jezdí do Prahy za kamarády, měl štěstí na fajn spolužáky od základky po vysokou, z té je hodně spolužáků ze statků, mají společné zájmy, často je tu máme na návštěvě.

Kdyby vám teď někdo nabídl práci právničky, vrátila byste se k bývalému zaměstnání?
Nenabídne. Francois Villon napsal v patnáctém století popěvek s refrénem "stará bába, to je mince, která neplatí". Refrén zní sice drsně, ale hanlivý není ani trochu, přijde mi dokonce méně drsný než kategorizace "riziková skupina". Nejsem riziková, akorát nejsem žádná mladice, chci pracovat, tak pracuji v jiném oboru než dosud. Naše první kobylka Reálka také zestárla, nevede už stádečko, na její pozici nastoupila mladá a silná Elinka, nicméně žije si spokojeně. Proč bych se měla trýznit vzpomínkami na minulé časy, bylo to hezké, ale přišly časy nové, je jenom na mně udělat si je zrovna tak hezké, ne-li hezčí.

Pohladit kravičku nebo kozičku k vám na farmu určitě chodí řada rodin...
Přesně, zvláště o prázdninách bychom tady mohli klidně otevřít soukromou zoologickou zahradu. Jerseyky i gallowayky jsou nezvyklé kravičky, jerseyky vypadají trochu jako jelínci, gallowayky jsou zase chlupatice do bizona, obojí malého vzrůstu, nebudí strach. Tedy kromě jerseyky Jacklyn, ta narostla pořádně, je amerického původu, tam je všechno velké, tak si vyšlechtili i obří jerseyky. Co kravský jedinec, úplně jiná povaha, Džerynka je mírná, přítulná, ráda se pošmajchluje, to Jacklyn, to je hotová carevna Kateřina Veliká. Už když jsme ji přivezli, vylezla z přepravníku, žádný stres, rozhlídla se po novém působišti, hned se potrkala s býčkem, tedy potrkala, zabrala a náš Jelito odjel jako sáně. Jelito proto, že nám po narození pěkně zavařil, nechtěl pít, lili jsme do něho dva dny mlezivo po hodinách, jinak by nepřežil. Dalo by se vykládat hodiny. Děti našich známých mají všechny ke zvířatům hezký vztah, samozřejmě nejvíc táhnou koníci, to ale nemůžeme sloužit, ti naši na svezení nejsou, jsou pro dítě moc bujní a hlavně nejsou zvyklí děti nosit. Dítě bez jezdecké průpravy by se v sedle nechovalo, jak kůň zná, a zvíře by se mohlo splašit raz dva.

Co říkáte na dnešní vztah dětí ke zvířatům? Poradila byste rodičům městských dětí, jak z nich vychovat milovníky přírody?
Děti mají o zvířatech a jejich chování představy z filmů, případně knížek. Koně a zvířata ale nemyslí jako člověk, zvířata jsem viděla spolupracovat s člověkem jen v cirkuse. Zkrátka a dobře, jak říkával můj dědeček, čím je zvíře větší, tím víc musí poslouchat, nedá se nic dělat, jinak to může být nebezpečné. S tím souvisí i vztah k jídlu, v obchodech se nakupuje maso, aniž si kdo uvědomí, že předtím bylo zvíře, nebo se zamyslí nad tím, jak to zvíře žilo. Ten můj vztah ke zvířatům se taky vyvíjí. Ještě před pár lety jsme neuměli klepnout ani králíka, vzali jsme ho do přepravky k hospodáři vedle ve vsi, jednou jsem měla oblíbenou králičici, když jsme ji dovezli, draly se mi do očí slzy, paní ale na mě přísně, nesmíte litovat, to zvíře pak nemůže umřít. A je to tak, postarat se o hospodářské zvíře co nejlíp a nejslušněji a za to si pak vzít užitek. Ani trochu si netroufám radit, každý musí podle svého, někdo má doma ve městě plno zvířátek, jiný by nesnesl ani křečka, nejsme všichni stejní, přeroubovat na milovníka přírody nebo zvířat nejde.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články