Těhotenství a porod mého prvního syna probíhal standardním způsobem – rodila jsem sice 16 nekonečně dlouhých a bolestivých hodin, ale zato v teplé útulné porodnici, s manželem po boku a hlavně se zástupem zkušených porodních asistentek a doktorů.
Po 3 letech po prvním porodu jsem se dozvěděla radostnou zprávu a to, že jsem opět těhotná! Druhé těhotenství už nebylo tak růžové. Za prvé se musíte starat o druhého potomka a hlavně jsem měla daleko víc problémů. Měsíc jsem musela ležet, protože mi hrozil předčasný porod, bylo mi pořád špatně, byla jsem daleko víc unavená a k tomu všemu se přidala těhotenská cukrovka. Výhoda byla, že jsem za celé těhotenství přibrala jen 2,5 kg, která byla ihned po porodu pryč. Jelikož jsem měla termín porodu 28. prosince, ani jsem si neužila Vánoce a hlavně se pořád stresovala, kam odvezeme mezi svátky narychlo syna, až budeme muset je do porodnice. Prostě samé stresy.
Den před termínem porodu jsem šla ráno do porodnice na běžnou prohlídku, kde mi lékařka sdělila, že to na porod zatím nevypadá, a že když se do druhého dne nebude nic dít, budou mi muset porod vyvolat, z důvodu mé cukrovky. Ten den jsem byla jak na trní, věděla jsem, že se moje chvíle blíží a už není cesty zpět. Jelikož jsme měli babičky na chalupách, obvolávala jsem celý den kamarádky a vymýšlela, ke komu odvezeme v případě potřeby syna, který při naší smůle onemocněl.
Jak jsem celý den něco řešila, nevšímala jsem si lehkých kontrakcí, které mi odpoledne nenápadně a nepravidelně naznačovaly, že se něco děje. V osm hodin jsem šla ukládat syna, a protože měl velkou rýmu, nechala jsem ho spát u sebe v posteli, abych ho měla v noci při ruce. Samozřejmě jsem usnula s ním. V jedenáct hodin mě vzbudily silné kontrakce. Začala jsem si kontrolovat čas a v jednu hodinu zjistila, že jsou pravidelné po osmi minutách. Nechala jsem manžela spát a zavolala do porodnice, jestli mám jako druhorodička vyrazit. Sestra mi sdělila, ať si dám horkou sprchu a buď se porod rozjede, nebo se uklidní. Vlezla jsem si do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Kontrakce ale naopak zesílily a já ucítila mezi nohama silný tlak. RODÍM, uvědomila jsem si.
S hlavičkou skoro už venku, jsem se dobelhala do ložnice, lehla si na postel a řvala na manžela, ať volá záchranku, že mi leze miminko ven. Než manžel vytočil 155, byl už tlak natolik silný, že jsem řvala a tlačila. Jediná myšlenka, která se mi honila hlavou, byla bezmocnost – já teď rodím a není tu žádný odborník. Ale prostě jsem tlačila. Manžel mi, dle pokynů záchranářů, roztáhl nohy a snažil se chytit hlavičku. Upozorňuji, že můj tříletý syn ležel stále vedle mě v posteli a zatím spal.
Na druhé zatlačení byla hlavička venku a manžel, opět velmi obratně chytil miminko za ramínka a vytáhl ho ven. Malá Adélka byla venku. V tuto chvíli se probudil můj syn, sedl si na posteli a v polospánku nás pozoroval. Bohužel malá nedýchala. Byla fialová a jen bezvládně ležela. Opět dle pokynů slečny od záchranky, jsme malou položili hlavičkou dolů, což nám dělalo dost velké problémy, neboť neskutečně klouzala, a zatím co jí manžel poklepával na zádíčka, já jí prstem čistila pusinku. Stále nic. Manžel jí začal dvěma prsty masírovat hrudníček a dávat jí dýchání z úst do úst. Po krátké době nám začala kníkat. Sláva!
U vchodu zazvonili záchranáři a manžel jim běžel s krvavýma rukama otevřít. Do bytu se přihnalo osm chlapů v červeném a hned malou začali ošetřovat. V tu chvíli to na syna negativně zapůsobilo a schoval se pod peřinu, kde plakal. Když mě a malou ošetřili, domluvili jsme se na přibližné hodině porodu (s jistotou jsme to s manželem opravdu nevěděli), odvezli nás do porodnice. Manžel byl tak rozklepaný, že se synem koukal do pěti hodin do rána na pohádky.
V porodnici jsem ještě porodila placentu, ošetřili mi lehká poranění a odvezli na pokoj. Malá byla den v inkubátoru, jelikož máme v ložnici 19st byla velmi prochladlá. Hned druhý den ráno mi ji přivezli na pokoj. Byla v naprostém pořádku a papala tak dobře, že nás již třetí den propustili domů.
Syn na zážitek brzy zapomněl a manžel má k malé velmi silné citové pouto. Dnes je Adélce 6 měsíců a s tatínkem a bráškou jsou silná trojka.
Vaše čtenářka Kristina Šindelářová
Podělte se i vy o svůj porodní příběh! Své příspěvky - text a fotografie posílejte na e-mail: lucie.fumfalkova@mojebetynka.cz