S přiblížením se termínu porodu jsem však začínala být čím dál tím nervóznější a odpočítávala jsem hodiny a přála si, ať už nastane den "D" a mám to za sebou. Malé se ale v bříšku líbilo a tak se rozhodla jít na svět až ve 41. týdnu těhotenství.
Bylo pondělí, 21. 3. 2011, jako obvykle jsem dorazila do Přerovské porodnice na kontrolu, kde mi pan doktor ve 41. tt řekl, že na porod to nevypadá, domluvíme se na vyvolání. To jsem odmítla, jelikož jsem zastáncem přirozeného porodu a říkala jsem si, pokud neporodím do 42tt přirozeně, tak pak ano.
A je to tu! Bylo úterý, 22. 3. 2011, když mi ve 3 hodiny ráno odtekla část plodové vody. Vzbudila jsem přítele, že mi asi praskla voda. Ten vyletěl z postele, že jedeme. Uklidnila jsem ho, že je ještě chvíli čas, osprchovala jsem se, sbalila tašku a jeli jsme. V porodnici mě přijímali ve 4 hodiny ráno a pan doktor mi řekl, že na porod to ještě nevypadá, že mohu porodit až druhý den, což mi v tu chvíli připadalo nemožné...
Bohužel měl pravdu. Ale jelikož mi odtekla plodová voda, raději si mě tam již nechali a chodila jsem co 2 hodiny na ozvy a kontroly. Druhý den ve 4 hodiny ráno mi začaly strašné porodní bolesti, které se opakovali nejdříve po 10 minutách, pak po 8, 5, až mi připadalo, že je mám pořád. Jenže problém byl v tom, že jsem se neotvírala. Nemohla jsem spát, jíst, pít, nic, jen čekat a "hekat" bolestma...
Když už jsem samou bolestí a vyčerpáním asi ve 20 hodin toho dne s pláčem sdělila porodním asistentkám, že snad bolestí umřu, přišla mladá paní doktorka, prohlédla mě, propíchla zbytek plodové vody, aby hlavička miminka tlačila na čípek a já se začala otevírat k porodu. Mezitím mi píchli epidurál, ačkoli jsem ho nechtěla, ale usoudili jinak, zřejmě dle mého stavu. Na chvíli mi to pomohlo od silných bolestí, za což jsem byla v tu chvíli ráda. Pak už to šlo "poměrně" rychle.
Nejdřív 2 cm, pak 8 cm, nakonec 10 cm a já začala mít kromě silných stahů velké nutkání tlačit. Podrobnosti psát nebudu, začal porod, kde jsem z posledních sil tlačila a těšila se na miminko i na to, že už ta hrůza bude za mnou, jenže malé se moc nechtělo ven, museli mi nakonec pomoci zvonem a malou vytáhnout. Konečně po 21 hodinách jsem to měla za sebou.
Naše Vanesska se narodila 23. 3. 2011 v 0:56h, vážila 3520g a měřila 53cm. Byla celá fialová, já měla strach, že jsem porodila mrtvé dítě. Pak začala plakat a já si oddechla. Fialová byla proto, že měla obtočený pupečník kolem krčku. :-(
Chtěla bych tímto vzkázat všem, co se chystají rodit v porodnici v Přerově, že doufám, že "chytnou" lepší personál, než jsem měla já (hrůza děs, absolutní nezájem o mě ). Velké díky ale patří primářce Řepovské, která mě odrodila i pár sestrám.
Co mě odradilo? Přístup některých porodních asistentek a také sester z novorozeneckého oddělení. Už jsem se nemohla dočkat klidu domova a hlavně dělat si vše po svém a řídit se svým mateřským instinktem.
Co bylo dobré? Že mohl být partner u mě, utěšovat mě, držet za ruku... Je to velká opora u porodu! Za to mu patří velké DĚKUJI a i za to, s jako láskou se o nás dvě stará.
Na ZÁVĚR: Vždy záleží na tom, na jaký personál při porodu narazíte, pokud je to zakomplexovaná "stará panna" jako v mém případě, bude to boj.
Všem nastávajícím maminkám přeji hodně sil a pevné nervy, budou potřeba.
Vaše čtenářka a novopečená maminka,
Lucie Bartůňková