Milá děvčata,
není to tak dlouho, co jsem Vás oslovovala "má dvě malá embrya" a vy už se na mě culíte. Bude tomu rok, co nastal ten šok, chce se mi zarýmovat... Šok po prvním ultrazvuku to fakt byl, na dvojí nadělení jsem nebyla připravena ani já, ani můj muž, natož naše pubertální děti. Dost riskantní podnik. Zvládnu roli matky – "vícečetky"?
Přežila jsem stav nazelenalé bledule ze začátku těhotenství, kdy jsem kromě sklenky čiré vody nebyla schopna pozřít zhola nic. V té době jsem řešila, jak ti chudáci prcci v mém břiše asi strádají. Pak se to trochu zlepšilo a celkem bez potíží jsem zvládla až do 7. měsíce fungovat v práci i doma kolem plotny a vůbec. Všechno ve mně se zklidnilo, nejbližší si na tu situaci, která se původně jevila jako totálně ulítlá, zvykli. Jednoduše jsme se na Vás, broučci, i přes všechny obavy začali tak nějak opravdově a naplno těšit.
Osmý měsíc už tak veselý nebyl. Obdařena patnácti kily a značně oteklými dolními končetinami jsem se nenasoukala do jiné obuvi krom zahradnických pantoflí. Představy o podvyživených drobečcích vzaly za své. Pohled na velebřicho, v němž se odehrávala fotbalová utkání, závody v přemetech a box do mých žeber, dával tušit, že v tomto směru se nemusím obávat. Mozek se za bezesných nocí a během značně problematického otáčení z boku na bok, kdy manželské lože vrzalo, jako by se mělo každou chvíli rozložit, pro změnu zas tentokrát zaměstnával představami porodu.
Gynekolog vzhledem k příčné poloze "béčka" doporučoval císaře. Vlastně jsem si oddechla, že budu rodit konečně jednou bezbolestně. A hlavně bez rizik pro vás, mé kalupinky, že se některá z vás zasekne, přidusí, zkrátka, že se stane něco nepředvídatelného.
Nadešel den "D". V zelených zahradnických pantoflí nás rodina dokulila, dopravila, a dotlačila do porodnice. Výtah se s námi rodiči během pouti do 5. patra přesně uprostřed zasekl. Naštěstí váš technicky zdatný otec nepodlehl na rozdíl ode mne panice, že se porod odehraje v těchto stísněných prostorách, a závadu hbitě odstranil.
Byla jsem přijata na oddělení s tím, že ráno v osm nastupujeme na sál, aby byl v 38. týdnu můj stav 3 osoby v 1-né operativně ukončen. Lékařce se během natáčení chvíli zdálo, že se objevují mírné kontrakce, ale já byla v naprosté pohodě. Ta však trvala jen pár hodin. Oblohu začaly křižovat blesky a vy byly čím dál neklidnější. Jako kdyby prenatální zápas finišoval a vy se chystaly na závěrečné vykopnutí. Modlila jsem se, abychom vydržely do rána! Nejsilněji za uplynulé období jiného stavu jsem v těch momentech cítila, jak nás v myšlenkách podpírají mé kamarádky. Byla to zvláštní noc, na kterou nikdy nezapomenu. Kolem páté bylo po bouřce a já si na pár minut dovolila luxus a usnula.
Před osmou nás našel tatínek pěkně pohromadě, mohl se tedy stát svědkem Vašeho příchodu na svět. Jehla v zádech nepatřila zrovna k zážitkům, co bych si chtěla opakovaně střihnout. Následovalo dvojí táhnutí, dvojí mlasknutí. Dva rozdílné hlásky. Ani nevím, podle jakého klíče jsem ze dvou předem vybraných jmen jedno z nich přidělila áčku a druhé béčku. Každopádně, jak vlastně můžu zhodnutit až nyní, rozdílela jsem sice namátkově, leč správně. Ta jména Vám sednou jako ulitá, nedovedu si absolutně představit, že by dělba proběhla obráceně.
V 8:36 jsem vlepila pusu první příchozí, o necelou minulu poté druhé. Přes slzy jsem na Vás, holky, moc neviděla. Když mě převáželi na pooprerační, stál na chodbě táta. Už vás měl natočené, nafocené a taky se tvářil, jako kdyby zažil zázrak, a to hned dvakrát po sobě. Uklidnil mě, že až na ztočené špičky u nohou jste obě dvě zdravé. Uff!
Z představy, že je císař brnkačka, jsem byla brzo vyléčena. Pokukovala jsem po svých kolegyních na pokoji, co rodily normálně a k nimž mě dalšího rána na vozíčku převezli. Ony vstávaly v porovnání se mnou z postele jak laně a nechodily ohnuté, jak vetché stařenky nad hrobem. Koupala jsem vás v porodnici sedíc na židli. Děsně jsem se bála, abych některou neupustila.
Ještě i doma to byl pro mě boj s vlastním tělem. Projevila se v tomto směru výhodnost velké rodiny. Určitě právě jen díky našim bližním jsme nezemřely žízní, hladem, vyčerpáním a nedávno dokonce oslavily 3 měsíce.
Po celé čtvrtletí se snažím do totálního chaosu na radu své známé, matky dvacetiletých dvojčat, vnést jakýsi řád. Možná se nám to po drobných krůčcích už malinko daří. Nic jiného nám ani nezbývá. Zbytek nosičů malých uplakánků se vrátil do kolejí studujících a pracujících osob, na rozmazlování od všech členů domácnosti není zkrátka tolik prostoru. Denně žasnu, berušky moje, nad rozdílností vašeho zevnějšku i povah a vůbec mi hlava nebere, jak někomu můžete připadat stejné.
Nejveselejší jsou odpoledne, kdy mládež dorazí domů, praští batohem do kouta a jako první se vrhne k vám. Je legrační pozorovat třeba vašeho pubertálního bratra, jak neví, na kterou z vás se má dřív dívat, jak zvládnout zároveń opětovat dvojí naprosto neodolatelný úsměv.
Pozorujete s ohromným zaujetím těch pár obličejů, co se nad Vámi pravidelně střídá. Evidentně jsme pro vás ty nejzajímavější hračky. Hračky, které totálně propadly kouzlu twins...