Vánoce nejsou jen štěstí a blahobyt

Když jsme s kamarádem před pěti lety vymýšleli projekt Český Ježíšek, šlo nám především o zajímavou hru, která trošku zabrání pronikání Santy do našich rodin, trochu oživí české tradice a vzbudí o ně zájem, přinese něco málo poučení a hodně zábavy dětem a jejich rodinám v předvánočním čase. Tedy prostě nová hra pro celé rodiny, plná radosti a jiskřivého smíchu dětí.
Vánoce nejsou jen štěstí a blahobyt
Letos jsme jako součást této hry vyrobili sadu dopisů Ježíškovi a zaručili dětem, že na jejich dopisy Ježíšek určitě odpoví. Vyzvaly jsme je, ať napíšou Ježíškovi nejen o dárky, ale ať se mu svěří se svými problémy, starostmi, potížemi. A tehdy to začalo! Vedle očekávaných problémů, jako je neshoda se spolužáky, touha po nějakém dárku nebo činnosti jsme byli zavaleni spoustou dopisů svěřovacích. Děti prostě píší Ježíškovi o všem možném. Píší o svých úspěších ve sportu i ve škole, o zážitcích, o touhách a životních cílech, svěřují se s tajnými sny, s touhami po klidu v rodině či zdraví. Nelze vyjmenovat všechna témata, kterých se dopisy dětí dotýkají. Trochu nás ta vlna svěřování, upřímnosti a otevřenosti překvapila. Vždyť jde o děti počítačové generace, o děti, o kterých se obecně tvrdí, že jejich zájem se převážně soustřeďuje na počítačové hry a že citlivost dětí k problémům druhých lidí klesá. Nuž tedy, není tomu tak.
 
Chybí možnost komunikace?
Příkladem za stovky dalších je desetiletý Leonid, který ve svém dopise o dárky Ježíška nežádá, ale v celém dopise popisuje, že je na světě plno dětí chudých a nemocných a prosí: „Ježíšku, jestli můžeš, zařiď, ať zmizí nemoci hlavně dětí“. Ten nával dopisů však svědčí ještě o jiném, totiž o tom, že děti mají touhu svěřovat se, avšak nemají mnohdy komu. Nějak vymizely autority typu moudrých dědečků či chápavých tet, kterým je možno říci, že je mrzí, jak se rodiče hádají, jak mne trápí nesoulad se spolužáky či neúspěchy ve škole. A asi chybí možnost komunikace, prostor pro ni v dnešním za úspěchy a penězi se řítícím světě, a to i v rodinách. Tyto osmi až dvanáctileté děti píší o tom, jak mají rády rodiče a lidi kolem sebe a jak jsou nešťastné, když jeden z rodičů chybí nebo když jsou v rodině nepříjemnosti.

Jsem tlustá, mám leukemii
Ovšem z další části dopisů nám až naskakovala husí kůže. Jsou to dopisy o nemocech, složitostech jejich léčby a o chudobě. Jestliže desetiletá Evička celý dopis píše, jak má ve škole samé jedničky, snaží se sportovat a pomáhá mamince, vše vyznívá jako pohled šťastného dítěte až do chvíle poslední věty: „Milý Ježíšku, děti se mi ve škole smějí, že jsem tlustá, jenže já za to nemůžu. Tloustnu tím, že beru plno léků, protože mám leukemii.“ Podobně statečný postoj, i když se smutným vyzněním, čiší z dopisu Patrika, Leonky a desítek dalších. Epilepsie, leukemie, tělesná postižení, poruchy zraku a sluchu, to vše se v nich střídá.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Ježíšek nebude, jsem z chudého hnízda
Dobrá, nemoc skočí i na dítě a je to mimo možnosti lidského ovlivnění. Ta poslední část dopisů už ale příčiny v systému lidské společnosti má. Jsou to dopisy o chudobě, o tíživé situaci sociální, o nemožnosti dostat se ven z kolotoče zajišťování těch základních potřeb. Jedenáctiletý Jirka píše: „Ježíšku, jsem nyní šťastný, protože bydlím u tety, kde mám jídlo a někdy i nějakou dobrůtku. Dřív, když jsem bydlel u mamky a taťky, neměl jsem ani to jídlo, a dobrůtky vůbec nikdy, a nikdy jsi mi nic pod stromeček nepřinesl.“ To je opravdu smutné. Jirka nežije totiž v rozvojové zemi, ale v Čechách 21. století. Tam také žije Armin, a bydlí v jednom pokoji se sestrou a rodiči, ve vedlejším pokoji žijí děda s babičkou, a to je celý byt. Mareček zase se svými třemi sourozenci od Ježíška neočekávají žádné dárky, protože tatínek nemá práci. Na Jakoubka, který žije jen s maminkou, se děti vytahují a nadávají mu, že je chudý. Jitušce umřel tatínek, ale zároveň se narodil bratříček, a ona píše: „Maminka mi řekla, že toho Ježíšek moc nepřinese, protože jsem se narodila do chudého hnízda.“ To jen namátkou pár vybraných příkladů z několika stovek podobných dopisů. Ano, stovek, představte si, že tolik dětí se svěřilo Ježíškovi se svou chudobou. Kolik je těch, které se nesvěřily?

Naučme se komunikovat
A zase je zde onen problém komunikace, i když tentokrát na jiné úrovni. I přes světovou krizi máme jaksi představu, že žijeme v relativním dostatku, ne-li blahobytu, v relativním klidu, ne-li štěstí. Tak tedy, není tomu tak, dopisy dětí Ježíškovi nám řekly něco jiného. Průměrné platy, objemy nákupů v marketech či počet obytných místností na obyvatele o ničem nevypovídají. Nevypovídají o tisících rodin, které žijí v podmínkách předminulého století, o touze dětí mít aspoň rohlík, o klukovi, který si dal dva krajíce chleba k sobě, aby měl pocit, že je mezi nimi něco dobrého. To není levicová či křesťanská či jiná ideová rétorika. To je prostě smutná skutečnost opravdu velké části naší společnosti, kterou nyní známe díky dětem, které se svěřily Ježíškovi. My jsme některým z nich poslaly dárečky od Ježíška, nemůžeme však všem. Těm by se mělo pomáhat právě na té jiné komunikační úrovni. Přejeme jim tedy, ať aspoň na Vánoce mají pocit dostatku a štěstí.
 
Text: fb
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře