Zadek sem, zadek tam, v každé větě padne aspoň jeden bobek – a vy už nevíte, jak svého záchodového humoristu vymanit ze zajetí lákavého tématu. Není třeba se znepokojovat, jde o přirozenou potřebu dětí, kterou my rodiče musíme prostě přežít.
Co rozhodně nedělat?
✱ Nepředstírat překvapení. Dítě pozná, že nejednáte autenticky, což mezi vás staví bariéru.
✱ Nepobuřovat se, nezveličovat, nenadávat. Ruku na srdce, milí rodičové, jak se cítíte vy, když použijete sprosté slovo? Uleví se vám, že?
✱ Nevyhrožovat plesknutím po puse. Buď potom facku nezrealizujete, což z vás dělá lháře, anebo zrealizujete, čímž to s trestem za v podstatě nevinné brebentění opravdu přepísknete.
✱ Nehroutit se, že vaše dítě duševně pustne. Opravdu se s ním neděje nic nekalého, co by nepatřilo do jeho vývoje. Prostě teď potřebuje ventilovat jiné výrazy, než na jaké jste byli v rodině zvyklí.
Sdílejte jeho pozornost
Zřejmě teď pro vaše dítě představuje zadeček a vše kolem něj velké téma. Spíše než tlumit jeho zájem zkuste vyjít vstříc jeho potřebám. Když si večer přejete dobrou noc, zkuste mu dát pusinku na čelíčko: „Tak, čelíčko, dobrou noc a sladké sny,“ pusinku dejte na ruce: „Ručičky, dobrou noc, hezky si odpočiňte,“ dejte pusinku na prdelku: „Dobrou noc, vyspinkej se dorůžova,“ pusinku na bříško atd. Nenechávejte zadeček ani na konec, ani s ním nezačínejte, abyste jeho význam příliš nevyzdvihli.
Básnička o prdelce
Ještě nikdy se žádnému rodiči nestalo, že by něco zkazil empatickým a laskavým humorem. Zkuste váš stručný komentář záchodového monologu doplnit výzvou: Co kdybys zkusil o prdelce vymyslet nějakou básničku? Zachichotá se, možná se i zarazí. Začněte: Pod zády mám zadeček… A schválně, co malý poeta doplní. Nebojte se, nemusíte se cítit „nepatřičně“ a mimo normu. Tím, že fekální humor zaobalíte do veršíků, docílíte toho, že atraktivní slova se postupně opotřebují.
Sourozenci ve výhodě
V období holdování záchodovému humoru jsou na tom zřejmě líp sourozenci (a jejich rodiče) než jedináčci. Například koupají-li se společně ve vaně, komentáře zadečků, pindíků apod. si odbudou mezi sebou a nemají takovou potřebu šokovat s nimi rodiče. Každodenně vnímají nahotu svoji i svého brášky nebo ségry, a proto se také potřeba fekálního humoru vyplaví intenzivněji, ale taky rychleji.
Trochu jiný úhel pohledu
V batolecím období se můžeme rozplynout, když se našemu šikulkovi povede vykouzlit bobeček na nočník. Rozjuchaně hlásíme na všechny strany, že se TO už daří. Splachujeme společně šištičky do záchoda, chválíme, někteří tleskáme, jiní za úspěšnou akci rozdáváme sladké pozornosti. Pak najednou šlus. Náš zájem vyhasne. A když se naopak zájem probudí v dítěti předškolního věku, jsme celí rozpačití. Od nadšení přecházíme k okřikování „tohle se neříká“. Když my jsme mohli pět bobkovací ódy, proč se tolik divíme, když je pějí děti? :-)
Převzato z časopisu Betynka.