Už žvatláme!

„Řekl táta! Teď jsem to na vlastní uši slyšel!“ raduje se partner vzrušeně, protože právě nabyl dojmu, že zplodil génia, který v půlroce mluví! Ale kdepak…
Už žvatláme!
Kuvědomělému oslovování dojde až mnohem později. Naše miminko se na tuto událost ovšem připravuje už od narození a momentálně je ve fázi tréninku zdvojování slabik, aniž by vědělo, co znamenají. Ale vezměme to po pořádku.
 
Začínáme křikem
První křik je neuvědomělý reflex. Podle lékaře Martina Holcáta jím novorozeně reaguje na pro něj nepříjemnou změnu prostředí a dýchání. Brekot miminka drásá nervy a nezúčastněným osobám se jeví pořád stejně. Zkušené mateřské ucho ovšem po pouhých šesti týdnech registruje, že se charakter křiku mění. „Nervová soustava miminka vyzrává, různými typy pláče dává najevo netrpělivost, hlad, ale i nudu,“ konstatuje lékař. A pak přichází zlom: v několika měsících postřehneme, že si naše dítě začíná pro sebe i všelijak bublat, vrkat, broukat, výskat…
 
Přípravka
Mluvení je docela složitá záležitost a dítě se na ně pečlivě připravuje od první chvíle, co je na světě. Nejprve jen tak experimentuje s různými zvuky, což mu pomůže naučit se ovládat pohyby úst a jazyka. Platí: čím větší pohodu, lásku a klid kolem sebe má, tím mu to jde lépe. K všelijakému houkání, vrkání, zavýsknutí a brumlání potřebuje přiměřeně klidné prostředí, aby se mohlo poslouchat. Stejně důležitá je ovšem i osoba, která ho k podobným pokusům a hrám vybízí, projevuje o ně zájem, a hlavně na ně odpovídá.
 
Všechno, jak má být
Manuál na vývoj dítěte ne-existuje, ale když se budeme držet plus minus běžného průměru, probíhá to následovně:
U dvouměsíčního špunta můžeme zaslechnout nezřetelné „a“, „e“, „n“. O měsíc později si – když je dobře naladěný – začíná broukat. Když na něj nad postýlkou uděláme „ksichtík“ (pozor, nesmí ho vyděsit), pošimráme jej na bříšku, nebo se mu líbí náš hlas, vyprovokujeme ho i k prvnímu malému vědomému uchichtnutí. Ve čtyřech měsících už hlasitý nakažlivý smích spokojeného kojence není ničím výjimečným. Stejně tak oplývá bohatým rejstříkem vysokých tónů, které přechází do hlubokých. Šestnáctiměsíční mládenec nebo slečna bručí a brumlají, aby vzápětí vysokým hláskem zavýskly. Dítě si tak povídá samo k sobě a tyto momenty, kdy rodiče se zatajeným dechem poslouchají pootevřenými dveřmi jeho samomluvu, patří k nejkouzelnějším momentům.
 
Lékař Martin Holcát do toho ovšem vnese více racionálna: „Jde o pudové projevy. Dítě totiž mluvícími orgány vykonává pohyby jako při sání. Jde o jakousi hru s mluvidly, kterou dítě poznává a na jakou si začíná zvykat.“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Zlomový půlrok
V šesti měsících rozeznáváme první souhlásku: „m-m-m“, a zároveň další samovolné hláskové zvuky „a-a-a“, „u-u-u“, „o-o-o“. Kolem sedmého měsíce přicházejí na řadu slabiky „ga-ba-ma“. A slovo si opět bere lékař: „Dítě začíná postupně pohyb mluvidel a zvuku vnímat. Vytváří se, odbornou terminologií řečeno, takzvaný motorickokinestetický okruh řeči. Dítě svým žvatláním napodobuje i jiné zvuky z okolí.“
 
V devátém měsíci slabiky zdvojuje a začne vykřikovat „ma-ma“ a „ta-ta“, ale rozhodně tím neoslovuje rodiče, kteří v to nadšeně doufají. Na to si musí počkat minimálně do oslav prvních narozenin.
 
Nejdeme, skáčeme
Děti se co do řeči vyvíjejí individuálně, ale hlavně nepostupují po krůčcích, ale skáčou. Je úplně normální, že Adélka od sousedů „mele“ už od sedmého měsíce, zatímco náš stejně starý Tonda jen kouká a občas nedopatřením „zavrká“. A pak k němu přijdeme do pokojíku a přivítá nás doslova kaskádou zvuků.
 
„Zdánlivá období klidu se střídají s rychlým rozvojem aktivity. To platí hlavně o pozdější fázi, kdy dítě mluví doopravdy,“ uzavírá pan doktor Holcát. První uvědomělá slova se objevují u „rychlíků“ ve 12 měsících, u většiny dětí v 15 měsících. V 18 měsících už potomek ovládá asi padesát výrazů. To už je ale úplně jiná kapitola.
 
Jak si s miminkem společně užít jeho start do světa slov:
1. Mluvte na ně, zpívejte jim a smějte se s nimi. To všechno milují a posunuje je to mílovými kroky dopředu, i když se to navenek hned neprojevuje. Posaďte si miminko na klín čelem k sobě, houpejte ho nahoru dolů.
 
2. Ať na vás vidí. Zejména ve fázi, kdy se učí slabiky, potřebuje vidět obličej dospělého. Slabiky se tak upevňují nejen v jeho podvědomí, pocitově, ale také sluchově a vizuálně.
 
3. Proměňte se v herce. Vydávejte legrační zvuky, a když mluvíte, měňte i výšku hlasu. Dítě tím maximálně zaujmete.
 
4. Reagujte, když vydá jakýkoli zvuk. Jásejte, napodobujte nebo z něj vytvořte slovo.
 
5. Používejte jednoduché, notoricky známé zvuky. Takové, které vydávají některé věci nebo zvířata, a pak o nich dítěti vyprávějte. (Šššš, jede, jede mašinka, haf, haf, dělá pejsek, bů, bů, kravička…)
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře