Uklouznout na dobrou cestu

Během naší návštěvy vládne u Plhákových v Berouně přívětivá atmosféra a zároveň shon všedního dne: děti nemají hotové úkoly, kocour je rozmrzelý a tatínek přichází unavený z práce.
Uklouznout na dobrou cestu
Vše zachraňuje úsměv maminky Kristýny, jež nás navzdory rušnému odpoledni nechává nahlédnout do svého soukromí. Kristýna (34), která pochází z ateistické rodiny, si v dospívání prošla obdobím hledání. Cítila potřebu patřit do společenství lidí, které by ji přijalo takovou, jaká je, a zároveň jí poskytlo jistotu a zázemí. V 18 letech ji naprostá náhoda přivedla do Českobratrské církve evangelické. „Na gymnáziu nám učitelka biologie tak dlouho recitovala Seifertovu báseň o tařici skalní, až jsem se ji vydala hledat,“ vypráví s humornou  nadsázkou. Když na skalnatém svahu v Braníku rostlinu konečně našla, uklouzla a sjela až k tamnímu dřevěnému kostelu, ze kterého jí vyběhli lidé na pomoc. Odřená kolena se brzy zahojila, ale Kristýna na toto (ne)šikovné uklouznutí nikdy nezapomene, protože ji přivedlo na dobrou životní cestu.   
 
Klepněte pro větší obrázek 
Krisýna a Ivoš Plhákovi
 
Našla druhý domov
Nejprve začala do Braníka chodit jen na mládežnická setkání, během kterých poznala, že křesťané nejsou moralisté, kteří se jen modlí. Od první chvíle se jí dostalo upřímného porozumění a mohla tu být svá. „Uvědomila jsem si, že podle evangelíků není člověk bezchybný, ale omylný,“ vzpomíná na první dojmy. Také se jí líbilo, že se věřící věnují mnoha aktivitám a nabízejí četné alternativy, jak trávit volný čas. „Kdybyste tak viděli nuselské evangelíky, jak hráli  Woodyho Allena,“ říká s nadšením. Její cesta k hluboké víře však byla pozvolná: do kostela začala chodit asi až po roce a pokřtít se nechala teprve ve svých jednadvaceti.
 
Ve společenství evangelíků, o kterém říká, že se stalo jejím druhým domovem, potkala kromě blízkých přátel i budoucího manžela Ivoše (40). „Věřící lidé přistupují k partnerskému vztahu vážněji a zodpovědněji, nežijí spolu jen na zkoušku. My jsme se brali už po roční známosti.“ Když Kristýna přišla do jiného stavu, začali s Ivošem řešit bydlení. Od svatby totiž žili v malé garsonce v Praze. Naštěstí se naskytla výhodná výměna, a tak se v zimě 1998 přestěhovali do Berouna. Začátky v novém městě nebyly lehké, ale naštěstí se mezi věřícími našlo hodně lidí, kteří mladému páru ochotně pomohli. A vůbec nezáleželo na tom, zda je někdo katolík nebo evangelík. „Neměli jsme peníze na nový nábytek, tak nám katolíci nějaký přivezli a slouží nám dodnes,“ vypráví Kristýna. Ani 2+1 není pro rodinu, která se postupně rozrostla na pět členů, plně dostačující, ale o prostornějším bydlení zatím neuvažují. Mají totiž obavy z hypotéky. Rodina žije zejména z příjmů Ivoše, který pracuje jako ladič pian. Výnosnější zaměstnání kvůli silné oční vadě bohužel nesežene. Oba se shodují na tom, že raději než hypotéku zaplatí dětem kroužky či pojedou na dovolenou.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Být na světě pro druhé
Když byla Kristýna na mateřské dovolené s dvěma dětmi, myslela si, že by v budoucnosti mohla pracovat v dětském domově, k čemuž směřovala už za studií na Evangelické akademii. „Když jsem ale viděla, jak systém funguje, uvědomila jsem si, že se na tom nechci podílet,“ posmutní. „Poznali jsme, že stát je špatný otec. A ani při nejlepší snaze nemůže dětský domov nahradit rodinu.“ Tak se s Ivošem dohodli, že to nejlepší, co mohou udělat, je poskytnout jednomu opuštěnému dítěti lásku a zázemí. Vzali si do pěstounské péče tehdy tříletou Jarmilku, která potřebuje intenzivnější péči, a proto Kristýna zůstala v domácnosti. „Když jsme si ji přivedli, byla ještě na plínkách a nemluvila, občas bouchala hlavou do zdi a výborně imitovala výkřiky sluchově postižených dětí, se kterými byla ve skupině.“  
 
Učí děti odpouštění
Při výchově dětí se živá křesťanská víra projevuje tím, že je Kristýna učí odpouštění. S tím souvisí i to, že s Ivošem nepatří mezi rodiče, kteří by nedokázali připustit svou chybu. Dále poukazuje na to, že maminky z věřících rodin zůstávají s dětmi doma i po mateřské dovolené. „Děsí mě pohled na sídlištní děti s klíči na krku,“ svěřuje se a dodává, že pro její rodinu jsou důležité společně strávené chvíle. Ve všední den žijí sice hekticky, ale přesto velmi spokojeně: děti mají své kroužky, musejí udělat úkoly do školy, občas si pozvou kamarády... Společných chvil si užívají zejména o víkendu.
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře