Asi největší hrůzu jsem měla z balení. Den před odjezdem jsem si udělala tři seznamy. Jeden pro trojky, druhý pro Eliáše a třetí pamatoval na foťák, léky, doklady apod. Díkybohu za velké auto, kam se nám vešly tři cestovní postýlky, staronový (výletní) dvojkočárek, jedny golfky pro třetí trojče, Eliáškovo kolo, několik tašek a batohů a nás šest.
Hračkářství jsme nevezli
Kamarádka obvykle vozí další kufry hraček, ale já jsem nic nebrala. Žádný z malých kluků totiž zatím nemá TU svoji nejoblíbenější a s celou bednou jsem cestovat nechtěla. Eliáš poslední dobou všude tahá plyšáky, ale pokaždé je oblíbený jiný. Asi díky cestovní horečce si na žádného nevzpomněl.
Zpívali s Jacksonem
Tři čtvrtě cesty kluci spali díky tomu, že jsme vyrazili v době odpoledního spaní. Když se vzbudili, pouštěli jsme jejich oblíbeného Michaela Jacksona, vždycky při jeho muzice pokyvují do rytmu a moc je to baví. A manžela taky, takže jejich společný hlahol snáší za volantem bezvadně.
Davová psychóza
Chlapečci cestou snědli pár piškotů, hodně pili, ale zastávku jsme nedělali. Je výhoda, že se kluci v autě navzájem vidí. Když mají dobrou náladu, tak na sebe bafají nebo je zabaví Eliášek. Někdy na sebe dělají opičky, chechtají se. Ale jakmile začne být protivný jeden, postupně se další přidají. Myslím, že taky funguje jakási davová psychóza.
Nebylo třeba
Na každou cestu (i k doktorce) beru dvě papírové pleny pro každého, balík vlhčených ubrousků a mastičku na zadeček. Tentokrát jsme ale po cestě tašku s hygienou ani nemuseli otevřít.
Šatník na kolečkách
Největší taška patřila mrňouskům a nejvíc zabralo samozřejmě oblečení. Hlásili teplý víkend, ale stoprocentně rosničkám nevěřím. Balila jsem tedy jak trika s krátkým rukávem, tak šusťákové bundy. Nakonec hrálo roli spíš množství než druh oblečení. Za dva dny stačili všichni čtyři blátomilové zašpinit vše do posledního kousku. Převlékat jsem je mohla nepřetržitě a domů jsme vezli obr pytel špíny.
Princové na hrášku
Noc v „sítích“, jak cestovním postýlkám říkáme, nebyla nic moc. Nejsou příliš pohodlné, a přestože jsme je trochu změkčili dekami, kluci se budili mnohem víc než doma. Eliáš spal s námi na manželské posteli, takže o klidném spánku se nám nemohlo ani zdát.
První oběd v restauraci
Na procházce nám vyhládlo, takže jsme úplně prvně navštívili s dětmi restauraci. Měla jsem obavy, že kluci nevydrží sedět, ale díky tomu, že nám personál poskytl dvě dětské židličky, celkem to šlo. Přesto jejich všetečné a neuhlídatelné ručičky ve chvilce proměnily stůl v limonádové jezero. Trojčátka poobědvala instantní kaši a dojedla se svíčkovou a knedlíkem od Eliáška (jejich lačnému pohledu nešlo odolat). Pak přinesli jídlo nám a to už nebylo možné kluky udržet vsedě. Naštěstí byl v restauraci pěkně zařízený a prostorný hrací koutek, takže jsem tam děti hlídala nejdřív já, potom manžel a jedli jsme na etapy.
Auto není kolébka
Když se přiblížil náš odjezd, děti jsme vykoupali ještě na návštěvě a převlékli do posledních čistých věcí. Naivně jsem si totiž myslela, že díky únavě budou spát celou cestu a doma je jen spící přeneseme. Omyl. Střídavě se budili, Alex posledních 45 km prořval, a přesto, že jsem ho konejšila a uplácela piškoty, vzbudil Eliáše, který byl tím pádem také velice nepříjemný. Doma dostali mléko, pyžama i svoje postýlky a spali jako andílci. Obávané cestování nakonec proběhlo bez vážných kalamit, ale jet s touhle smečkou autem třeba do Chorvatska, do toho bych nešla.
Převzato z časopisu Betynka.