Naivně jsem si myslela, že aspoň jeden z kluků bude moct nosit boty po Eliáškovi. Hlavně ty první, které byly opravdu jako nové. Bohužel nikomu neseděly. Filip s Alexem mají nohu delší a Jonáš zase silnější. Začala jsem tedy botky shánět a zjistila, že v našem maloměstě nakoupit v listopadu zimní boty je nemožné. Už nebyly na skladě. V Praze jsem čekala výběr větší, ale spletla jsem se. Důležité také bylo, abychom se vešli s kočárem do obchodu, protože jezdit na nákupy s každým zvlášť jsem zavrhla rovnou.
Třikrát totéž?
Jako velký problém se ukázal kluků vysoký nárt, se kterým jsem neměla zkušenosti. Eliáš měl nožku přímo konfekční. Na zkoušení jsme moc modelů tedy neměli, ale hned druhé boty všem seděly. Sláva! Bohužel, k mání byly jen jedny. Paní prodavačka nám však další dvoje objednala a do dvou dnů přišly zdarma zásilkovou službou. Botičky sloužily pěkně, jen zpětně vidím nevýhodu v tom, že jsme koupili úplně stejné. Doma jsem je musela jmenovitě označit fixem, a než jsme při obouvání našli tři stejné páry, zabralo to dost času.
Nohy rostou tryskem
Nákup jarních botek jsem nenechala náhodě. Chtěla jsem koupit ESSI, na které jsem od Eliáše zvyklá. Dopředu jsem si v Neratovicích, kde je v obuvi velice ochotná paní vedoucí, zjistila, kdy budou botky k mání, a skoro na objednání jsme si je jeli koupit. Tam jsme také zakoupili v pořadí již třetí bačkůrky. Tempo, jakým rostou klukům nohy – hlavně Filipovi, mě děsí. Už teď má nohu o dvě čísla větší, než měl Eliáš v jeho věku.
Kovbojka se sandály
Připadá mi, že od posledního – březnového nákupu bot uteklo pár dní a já už na konci května musela řešit další. Tentokrát sandálky. Vybrala jsem si model s plnou špičkou, protože kluci už drandí venku na motorkách a já se bojím ukopnutých palečků. V obchodě v Neratovicích byli zaskočeni. Prý se ještě nestalo, aby v květnu neměli tento druh sandálků. Boty budou prý za týden, možná za dva. Stejný problém byl i v Brandýse, kde už jsem nákup dětských bot definitivně vzdala. V obchodě se zdravotnickými potřebami byli zrovna po příjmu zboží. Ale neměli ani číslo bot, které jsme potřebovali, ani klučičí barvy. Růžové bačkůrky už jsem skousla, ale boty s kytičkami bych klukům opravdu nenazula.
Hlásili sluníčko a naše situace už byla hrozná. Celé páteční odpoledne jsem strávila běháním po místních obchodech, aby měl boty aspoň Elíno. Nepochodili jsme. Zasedla jsem tedy k PC a v 16 hodin odpoledne našla v Holešovicích obuv vybavenou samými dobrými značkami. Otevírací doba do 19 hodin. Ideální. Po telefonu jsem si zamluvila potřebná čísla bot, naskákali jsme do auta a až na reptání staršího synka jsme v klidu nakoupili. Dětem botky sedí, do září myslím vydržíme, a mohla jsem si dokonce vybrat pro každého jinou barvu.
Ach, ty ceny…
Nad cenou je asi zbytečné hořekovat. Kvalitní dětské boty jsou nehorázně drahé i pro jedno dítě! Na oblečení se ušetří celkem snadno ve slevách. Boty jsem v akci už tolikrát neviděla, a pokud ano, je to většinou po sezoně. A tipnout si velikost nožky na další období jsem si nikdy netroufla.
Převzato z časopisu Betynka.