Trojčata – každé je jiné - 5. díl

Klukům navlečeným v zimních fusacích začal být kočár těsnější. I proto jsme jaro přivítali s velkou radostí a fusaky uklidili do skříně.
Trojčata – každé je jiné - 5. díl
Tetelím se štěstím. Trojčata rostou jako z vody a je krásné vidět, jak pokračují ve vývoji, a taky jak rozdílnou povahu budou mít.

Citlivý mazel Alex
Od Alexe jsem, nevím proč, očekávala, že bude kápo. Asi jak se od kluků vzhledově lišil a byl největší. Tak to ale vůbec není. Alex se zatím jeví jako citlivka. Nesnese prudší pohyb, nemá rád, když zvýším hlas, a je to malinko kňoura. Hází na nás dlouhé pohledy, kterými jako by říkal: „Vezmi mě do ruky, prosím“. V noci tak dlouho kňučí, že většinou nevydržím, myslím, že má prdíky a beru ho k nám do postele. Tam si mi zavrtá čumáček do hrudníku a v tu ránu usne. U manžela se mu to nepozdává, takže se s ním, zatím ráda, mačkám já. Je to prostě mazel. Začal o něco později broukat, ale rychle se mu to zalíbilo, a jako každý chlap se rád poslouchá, takže z broukání záhy přešel k hlasitému projevu. Má hlubší hlásek než kluci, a jak tak brumlá, připomíná malého medvídka. Jakmile má hlad a nedostane hned najíst, přechází do hysterie, která nedávno vyplašila babičku. Dostal najíst a rázem z něj bylo usměvavé miminko. Že by další typická mužská vlastnost? Dnes dostal Alex velkou jedničku, protože se první přetočil ze zad na břicho!

Jonáš sledovatel
O Jonášovi děda říká, že to bude policajt. Je to sledovatel, všechno ho zajímá. Připomíná mi Eliáška. Sice je baculatější, ale i tak je hodně pohyblivý, rozhazuje rukama, kope kolem sebe, jako by chtěl někam běžet. Do přetočení na břicho mu zbývá zvednout hlavičku z podložky a bude mít taky vyhráno. Zlepšil se v jídle a v tuto chvíli je asi nejhodnější. Dopoledne spí až dvě hodiny v kuse, prso navíc už taky nevyžaduje, usne s dudlíkem, a když se nakrmí kolem deváté večer, tak spí třeba do pěti do rána. Umí pěkně nahlas broukat, až to někdy bubínky trhá. Nedávno se v noci s Alexem o něčem domlouvali. Výskali asi deset minut jeden přes druhého. My se s manželem jen modlili, aby nevzbudili ostatní. Jonášek je už asi měsíc velkým oblíbencem Elína. Možná proto, že je nejbaculatější a nejvíc reaguje na Eliášovy blbiny. Nevadí mu, když se s ním Elí muchluje, tahá ho za ruce a u toho mu třeba povídá básničku. Jonáš pak má pusu od ucha k uchu a já jen sleduji, aby to Eliáš „s láskou“ nepřehnal.

Filípek je sluníčko
Stačí na něj zvednout obočí a hned se chechtá. Má široce otevřenou pusinku a člověk by ho ulíbal. Zatím se přetáčí jen na boky, ale jinak je to taky velký šikula. Rád si hraje, strká si hračky do pusy a je hodně lechtivý. Trošku nás poslední dobou zlobí s jídlem. Kojit ho můžu jen v noci, když je v polospánku. Přes den je naštvaný, že mu mlíko z prsa hned neteče a pořád se „odpojuje“. Z lahve si udělal hračku, kterou si při jídle vyndává z pusy, takže je to trochu náročné na čas a někdy na nervy. Poslední dobou bojujeme s ekzémem na obličeji, který ho chudáka svědí, takže mu ruší spánek. Já jsem atopička a ekzém mám teď rozjetý šíleně. Takže se hrozím toho, že u kluků lékaři stanoví stejnou diagnózu. Vím, jak atopický ekzém obtěžuje život a špatně bych to nesla! Ale i přes svědění je Filip většinu času usměvavý, i když ječet umí taky pořádně.
 
Klepněte pro větší obrázek

Eliášek perlí
Abych nezapomně - la na naše čtvrté dítě – i když seriál je o trojčatech. Eliášek začal hrozně žalovat. Nejvíc na taťku. Oznamuje na něj všechno: že táta něco tajně jí nebo nedej bože, že snědl něco jemu. Že ho táta – často o tom ani neví – strčil, bouchnul nebo pocákal vodou. Že mu táta něco zakázal. Táta už si to začíná brát osobně – a já abych jim neustále dělala soudce. Je to ale taky šikula. V lednu dostal k narozeninám koloběžku jen o dvou kolečkách, na které se naučil držet rovnováhu, takže jsme mu teď z kola sundali přídavná kolečka a on krásně jede. Neumí se ještě sám rozjet ani pořádně zastavit, takže padá do roští nebo do růží, zdobících naše sídliště. Ale pro začátek je to dobrý.

Ještě jednu perličku teď Eliášek má: Moc se mu zalíbilo slovo „vole“. Vůbec neví, kdy ho použít, a tak to říká jen tak, asi 100krát za den. Vysvětlovali jsme, že se to neříká, ale bez výsledku. Dnes se ho táta před odchodem z domova ptá: „Eliášku, nechceš čurat?“ A on na to: „Ani ne, ty vole!“ Že by přece jen pochopil význam? Směji se tomu a doufám, že ho to přejde dřív, než udělá trapas někde venku.

Chudí nebo bohatí?
Díky manželovu šéfovi, který nám pomohl domluvit leasing na auto, jsme koupili devítimístný Renault Trafi c. Dvě leasingové společnosti nám ho totiž zamítly. Když jsme si žádali o přídavky na děti, počítala se do výše příjmů i moje mateřská, a tudíž jsme byli na přídavky moc bohatí. Leasingové společnosti pro změnu mateřskou do příjmů rodiny nepočítají, takže pro ně jsme zase moc chudí. Takže – díky, Romane! Zadní sedačky u auta máme zatím sklopené a parkujeme tam kočár, proto už ho netaháme ze sklepa. Z velkého auta jsem měla obavy, ale zvykla jsem si a moc se mi líbí, že mám lepší přehled o silnici, protože sedím vysoko. Chce to ještě doladit parkování.

Státe, „děkujeme“
Na městském úřadě nám s konečnou platností zamítli žádost, aby mohla být mamka placená pečovatelskou službou za to, že mi pomáhá s kluky, místo pečovatelky, na kterou mám nárok, ale kterou zatím nevyužívám. Důvod nám neudali, jen jsem se na jejich stránkách dočetla, že žádost zamítli jednohlasně. Asi jim přijde vhodnější, aby se o kluky starala úplně cizí paní než vlastní babička, která jim do života dá mnohem víc, a to hlavně lásky. Nezbývá, než těmto lidem poděkovat za ochotu...
 
Text: Jana Motlová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře