Tomáš Krejčíř: Jako smečka jsme skvělí

Herec Tomáš Krejčíř má na dnešní poměry velkou rodinu - manželku, dva šikovné kluky a „živou“ dceru.
Tomáš Krejčíř: Jako smečka jsme skvělí
Herec a moderátor Tomáš Krejčíř má doma tři děti. Desetiletou Dorku, sedmiletého Adama a benjamínka Davida, kterému jsou dva a půl. Pečuje o ně spolu s manželkou Gabrielou, s níž se poznal už jako čtrnáctiletý kluk.

Chtěl jste vždycky velkou rodinu?
Ano. Dnes jsme v Čechách docela velká rodina, ale kdysi to bývalo běžné. I já mám dva sourozence. Myslím, že tři děti jsou tak akorát.

Vaší nejstarší dceři je deset let. Pamatujete si tu chvíli, kdy se narodila?
Úplně přesně. Jeli jsme metrem do porodnice a venku sněžilo. Původně mělo jít jen o prohlídku, ale nakonec si tam ženu už nechali. Vybavuje se mi monitoring srdce, jak to malé srdíčko hlasitě bouchalo. Samotný porod trval velmi krátce, řádově minuty. Dcera se narodila ve tři odpoledne a já jsem v pět odjížděl na představení do Ústí nad Labem a cestou jsem píchnul kolo. Do divadla jsem přijel o čtvrt hodiny pozdě, ale když jsem řekl, že jsem táta, všichni mi tleskali.

Byl jste rád, že máte dceru?

To jsem vůbec neřešil. My jsme předem neznali pohlaví ani u jednoho dítěte. Já nejsem ten typ otce, který potřebuje syna za každou cenu, i když jsem rád, že máme dva kluky. Ale jsem moc rád i za holku.

Baví vás pozorovat, jak se kluci a holky odmala odlišně chovají?
Ten rozdíl je obrovský. Dorinka je sice často jako kluk, je hodně dominantní a temperamentní, ale pořád není tolik aktivní jako ti dva kluci. Synové, to jsou uzlíky nabité neskutečným množstvím energie. Nejvíc práce máme teď s Davídkem. Během chvíle je od nás sto metrů daleko, musíme ho pořád hlídat. Rozdíly mezi dcerou a syny vidím i v tom, jak vnímají věci, o čem spolu mluvíme. Je zábavné sledovat, jak moc jsou pohlaví odlišná.

A věkový rozdíl - dva starší a jeden malý?

Je pravda, že Davídek dostává od těch starších trochu kapky. A my ho zase coby benjamínka lehce rozmazlujeme. Myslím si ale, že se to brzy srovná. Už teď spolu komunikují o hodně víc než dříve. Každý z nich má své teritorium, a to si razantně hájí. Denně je doma křik, ale nejde o žádné drama. Jen se občas střetnou jejich zájmy, což je úplně přirozené. Starším dětem se například nelíbí, že Davídek jako prcek ještě s ničím nepomáhá, a oni už musejí uklízet nebo prostírat na stůl. Ale jinak se mají moc rádi. Chrání ho za všech okolností. Myslím, že jako smečka fungujeme skvěle.

Říká se – malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Vaše dcera už pomalu začne dospívat. Máte už i „větší“ starosti?
S malými dětmi řeší člověk hlad, žízeň, výměnu plínky, později rozbitá kolena a podobně. U těch větších je toho víc i kvůli škole. Nejsou už jen na mazlení, pro naši radost a rozptýlení. Jsou to osobnosti, které musíte vychovávat, inspirovat a nabít je zdravým sebevědomím. Dorka už začíná lehce odmlouvat, jde do puberty. Brzy na ni přestane platit to rodičovské ultimátum: „Bude to takhle, nebudeme o tom diskutovat,“ které občas musím použít. Doufám, že budeme řešit jen problémy, které se vyřešit dají.

Uplatňujete liberální výchovu?
Mnohem raději se s dětmi v klidu domluvím, než abych jim něco přikazoval. Nepotřebuji sice za každou cenu prosadit svou, ale v okamžiku, kdy chce dítě něco špatného a odmítá diskutovat, používám lehce diktátorské metody. Ale dát na zadek, to je mezní hranice, když už nefunguje vůbec nic. To se stane tak jednou za rok. Snažím se jim do života moc „nekecat“, nesmí se však k druhým chovat hrubě, arogantně, sobecky nebo přezíravě.

Jaký jste táta? Jen na zábavu, nebo s dětmi plníte také povinnosti?
Řekl bych, že jsem hodně na zábavu. Rád s dětmi blbnu, pereme se, hrajeme si, povídáme si. Řešíme i existencionální otázky – starší děti se pořád ptají, jak ten svět funguje. Snažím se k nim být pozorný. Když něco potřebují, neříkám jim nevím nebo nemám čas. Maminka je zase opečovává a odedře s nimi tu denní rutinu, ale i ona si s nimi hraje. Samy děti nám často říkají, že jsme fajn rodiče. Cítíme z nich, že jsou šťastné a spokojené.

Jak rádi trávíte společný rodinný čas?

Rádi jsme doma, o samotě, třeba jen na zahradě. Když mám volno, moc mezi lidi chodit nepotřebuji, protože v práci jich mám kolem sebe dost a dost. Občas jedeme do Českých Budějovic, odkud oba s manželkou pocházíme a kde máme rodiče. A v zimě moc rádi jezdíme lyžovat.

S manželkou jste oba věřící. Vedete své děti taky k víře?
V neděli s nimi chodíme do kaple. Ale je to naprosto spontánní, k ničemu je nenutíme. Když se moje dítě jednou rozhodne, že bude žít jiný život, než ve který věřím já, nebudu z toho dělat žádnou tragédii. Spíše se snažíme dětem vštípit určité morální hodnoty. Chceme, aby z nich vyrostli slušní lidé. Aby nekradli, nelhali, nepodváděli a aby byli féroví. Věřím tomu, že jsme tady proto, abychom se něco naučili, a když na to máme, abychom někomu pomohli. To se snažím předávat dětem.

Jako herec a moderátor jste hodně vytížený. Nemrzí vás, že čas, který byste mohl trávit s dětmi, musíte věnovat práci?
Mrzí mě to, ale tohle trápí každého rodiče. Nepodřizuji práci celý život, i když nás živí a umožňuje nám jako rodině existovat. Jde o to naučit se hospodařit s časem. Snažím se s rodinou trávit hodně času a myslím, že se mi to i daří. Moje povolání je specifické v tom, že nemám pevnou pracovní dobu, a zpravidla se stává, že buď nemám práci žádnou, nebo jí mám moc. A já si nemůžu dovolit odmítat práci, protože nejsem v pozici, kdy bych na to měl finančně, ale i profesně, zkušenostmi. Potřebuju se vyvíjet, pracovat na sobě a v tomto ohledu musím práci upřednostnit před rodinou. Nemyslím si ale, že tím rodina trpí.

Máte dost času i na svou ženu?
Moc času na sebe nemáme. Tak jednou za měsíc jdeme do kina. Rádi spolu trávíme večery, pokud nejsem v divadle. Děti spí a my sedíme nebo ležíme vedle sebe a mluvíme o všem možném. Těším se na to, že třeba za rok sami na pár dnů někam odjedeme.

Měl jste v plánu vzít svou ženu do Paříže…

Ano, ale David je stále kojený, tak musíme počkat.

Kdy jste se vlastně s manželkou seznámili?
Známe se od čtrnácti let a o rok později jsme spolu začali chodit. To byla spíše taková platonická láska, která skončila rozchodem. Znovu jsme se dali dohromady v osmnácti a od té doby jsme spolu.

Jak jste poznal, že je to vztah na celý život?
Je zajímavé, že když jsem s nějakou holkou chodil, nikdy jsem si nepředstavoval, že bych si ji vzal, ale u mojí ženy mě to vždycky napadalo. Vždycky jsem měl pocit, že si ji vezmu. Nějak jsem cítil, že je to partnerka na celý život. Aspoň doufám.

Jak vidíte svou profesní budoucnost? Hrál jste v Rodinných poutech, pak v Ordinaci v růžové zahradě. Nechybí vám to?
Beru to jako jistou životní etapu. Někteří lidé si teď myslí, že nemám co dělat, ale já mám pořád spoustu práce, takže mě to nemrzí. Byl bych samozřejmě rád, kdybych měl nějaké natáčení, ale zvládnu to i bez něj. Vracím se k divadlu. Na podzim jsme měli spolu s Ivanem Vyskočilem v pražském Divadle u hasičů premiéru představení Vrah zvoní dvakrát a chystáme premiéru další. Hodně moderuju a dvakrát týdně uvádím Snídani s Novou.

Takže žádná pracovní pauza?

Určitě ne, ale i pauzy jsou důležité. Člověk musí taky chvilku žít, aby mohl pracovat. Když něco prožijete, víc ze sebe vydáte. I v práci. Herectví nemá pevnou perspektivu a já zkouším cokoli, co projde kolem mě. Všechno nevyjde, ale považuju to za dobrý princip. Při tom hledání pak třeba najdete to, co vás naplňuje. To cítím i na sobě. Když jsem v práci spokojený, jsem příjemný a snesitelný pro své okolí. Když z práce radost nemám, jsem nervózní a nešťastný a odráží se to ve všem. A rozhodně nehodlám všechno podřizovat popularitě. Pokud člověk usiluje jen o to, aby byl slavný, vyhladoví zevnitř.

Když jsme u té popularity - jak dětem vysvětlujete negativní články o vás v bulváru?
To se vysvětluje velmi špatně. Oni nechápou, proč někdo lže, proč si vymýšlí. Říkám jim, že nemá cenu se bránit. I když se občas někdo soudí, stejně si čtenáři myslí, že na tom přece jen něco bude. Nejelegantnější je to ignorovat. Horší je, že se kvůli tomu pak mým dětem ostatní děti posmívají. Je to pro ně pak bolestnější než pro mě. Ale věřím, že to zvládnou. Můj táta byl veterinář a mně se zase děti smály, že kydá hnůj. Když jsem si mu stěžoval, říkal, jednou to pochopíš. Dneska už tomu rozumím.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články