Tomáš Hájek: Náš člověk Julinka

Právě jsem oslavil první rok své dcery Julie. Sedí na stole a oběma rukama si cpe do pusy piškotový dort. Směje se jako sluníčko. Přitom mám ještě v živé paměti, jak jsem se na ni těšil, když mi žena s pozitivním těhotenským testem v ruce roztřeseným hlasem oznámila, že je těhotná.
Tomáš Hájek: Náš člověk Julinka
Miminko jsme chtěli a po našem návratu z měsíční cesty po Mexiku jsme se dohodli, že to zkusíme. Říkali jsme si, že svatbu zvládneme v létě, a když to půjde dobře, na podzim „budeme těhotní“... Julinka ale na podzim čekat nechtěla. Takže pozitivní těhotenský test držela žena v ruce už v květnu. Jak já jsem se těšil! Když jsme se vrátili z prvního ultrazvuku a já v té černé šmouze uviděl hlavičku s nosíkem prý „prokazatelně“ podobným tomu mému, věděl jsem, že ji budu milovat. 
 
Zatímco moje žena vždycky chtěla kluky, nejlépe dvojčata, mně to bylo tak nějak jedno. Dneska jsem rád, že naše první dítě je holčička, možná proto, že na jméně pro holčičku jsme se se ženou shodli velmi rychle. Jméno pro chlapce dodnes nemáme, respektive máme, jen každý své. A těšil jsem se. Myšlenky na to, jestli uživím rodinu, mě po celou dobu těhotenství ani nenapadly. Říkal jsem si, že budu dělat cokoliv, abych rodinu uživil, klidně půjdu smažit hranolky do fast foodu. Na miminko jsem se těšil čím dál víc.
 
Klepněte pro větší obrázek

Myslím, že najít ženu, se kterou by muž chtěl mít děti, je dost individuální. Ve třiadvaceti jsem ještě dítě neplánoval, ale na druhé straně jsem nechtěl, aby moje děti, až jim bude dvacet, měli za otce sedmdesátiletého důchodce. A protože i moje žena chtěla stihnout první dítě do třiceti, vlastně nebylo co řešit.
A pak to začalo. Týden za týdnem přibývaly a břicho rostlo. Když jsem se dozvěděl, že čekáme holčičku, byl jsem právě ve Španělsku a měl v kufru auta koupený modrý svetřík se sobem. Proč by holčička musela chodit pořád jen v růžovém? Modrá Julince navíc moc sluší.

Klepněte pro větší obrázek
 
Termín porodu byl stanoven na 7. ledna a my začínali být trochu nervózní. Nicméně plán, že do porodnice pojedeme ve sněhových závějích nejprve na Štědrý den kolem večeře, podruhé na Silvestra o půlnoci a pak porodíme v termínu, nakonec nevyšel. Druhého ledna mi žena zavolala, že má pocit, že by mohla rodit. Cestou z práce mi na všech semaforech svítila zelená a porod proběhl přesně podle plánu. Celou dobu jsme byli spolu, držel jsem ji za ruku. Porodní sestra do pokoje vždycky jen nakoukla, a když viděla, že na ženu křičím: „Miláčku, dýchej, dýchej, dýchej,“ usmála se a zase odešla. Když se 3. ledna v jednu hodinu odpoledne Julinka narodila, bylo to něco neuvěřitelného. Zážitek jen těžko srovnatelný s čímkoli jiným – zázrak. Najednou tam byl další člověk a byl náš!

Klepněte pro větší obrázek
 
Když jsem Julii poprvé držel v ruce, měl jsem pravda strach, aby se jí něco nestalo, ale myslím, že jsem si velmi rychle zvykl. Pak to začalo. Rodičovská demence. Rázem nás miminko katapultovalo do jiných sfér. Kamarády, s nimiž jsem do té doby řešil cestování a výlety, jsem rázem začal informovat o tom, jak spíme, kakáme a co prdíky... Po druhém pivu se nějak sami zvedli a odešli. Ale jak Julinka trochu vyrostla, bylo jí tak půl roku, začala být neuvěřitelný smíšek, úplně si je získala. První výlet na Šumavu proběhl, když jí bylo právě šest měsíců. Šest hodin v autě bylo k zešílení, ale nakonec jsme si tuhle dovolenou docela užili. K větším akcím jsme se ale zatím neodvažovali, ty čekají Julinku až letos.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Začaly první vycházky, kočár na zahradě, pak se Julinka začala převracet na břicho, zdvihat se na ručičkách a najednou byla na všech čtyřech. Kdy se postavila „na zadní“ a podél sedačky začala popocházet, si už ani nevzpomenu. Všechno bylo nové a během prvního roku toho bylo strašně moc. A tak cvičení Vojtovou metodou kvůli natrženému svalu na krku byla jediná činnost, která mi s Julinkou nešla. Cvičila s ní žena. Julinčin bezelstný úsměv před cvičením byl ale famózní. Jako by věděla, že i když ji to bude bolet, musíme to podstoupit.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Je, myslím, přirozené, že naše Julinka je nejhodnější, nejkrásnější, prostě nejbáječnější dítě na světě. Jistě nastaly za uplynulý rok situace, kdy jsme opravdu nevěděli, co s ní. Křičela, plakala, mručela, nechtěla ležet, sedět, spát, jíst. Nechtěla nic a my jsme museli skákat, jak ona píská. V té chvíli jsem si uvědomil, jak náročné musí být, když s takovým miminkem je svobodná matka 24 hodin denně, a nutno říci, že všechny takové mají můj veliký obdiv. Stejně tak si velké díky zaslouží všechny babičky, protože jistě řada rodičů uzná, že stačí deset minut, kdy svého miláčka odevzdáte do jiné náruče a třeba si jen natáhnete nohy a vypnete mozek. Je třeba nastavit pravidla fungování s prarodiči, ale pokud jsou obě strany rozumné, pak jsou babičky a dědečci neocenitelní.
 
Za celý rok jsem ale ani jednou nelitoval, že jsme si Julinku „pořídili“. 
 
Text: Tomáš Hájek

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře