Tobík a my všichni okolo něj

Jaké to je, když zjistíme, že naše skála nejpevnější, rodiče, nejsou našimi skutečnými rodiči? To si asi nikdo, komu se to nestalo, představit neumí.
Tobík a my všichni okolo něj
Jak a kdy říci svému mrňouskovi, že se narodil docela jiné mamince? Až se na to sám zeptá? „To mu přece nemůžeš udělat,“ řekla mi na to dcera, „víš, jak bych byla naštvaná, kdybys mi něco takového neřekla včas!?“ To jsem si dovedla živě představit. I když jí se něco takového netýká, protože ona se mi docela „obyčejně“ narodila, a na rozdíl od svých kamarádů si mohla svého sourozence vybrat. Ale souhlasila jsem s ní. Tobiáš to musí vědět odmala. Když bude vyrůstat s vědomím, že některé děti se svým maminkám nenarodily, nemůže ho to v budoucnu ani překvapit, ani zaskočit. Když viděl u sousedů miminko, a moc se mu líbilo, zeptala jsem se ho, jestli chce vědět, kde se berou taková miminka. Když jsem mu řekla, že u maminky v bříšku, zamračil se a řekl: „Já ne!“ A tím byla debata o vlastních maminkách uzavřena. Prozatím. Myslím, že nám nic neuteče, když s tím vysvětlováním ještě nějaký den počkáme. Hlavně bude vždycky vědět, že je NÁŠ.

Vypadá jinak. No a co?!
To, že vypadá trochu jinak, on sám neřeší, ale někdy to přináší komické situace. S narážkami na vzhled jsme s dcerou od začátku počítaly. Dcera byla připravená se za malého brášku snad i poprat. Na dětském hřišti jsem dosud zaznamenala jen divné pohledy, negativní reakce zatím ne, na rozdíl od romských dětí, které přišly se svými romskými maminkami. Co mě docela překvapilo, byla reakce stejně starého blonďáčka v jednom obchodním řetězci v naší stověžaté matičce. Vykřikoval rasistická hesla tak mohutně, že se za něj jeho blonďatá matka styděla. Jejich štěstím bylo, že jsem mu dobře nerozuměla... Řeč mi byla přetlumočena později, žasla jsem, kde tak malé dítě vzalo takové výrazy.

Tobiáš si romské a vietnamské děti se zájmem prohlíží… Některé, co zná, má vyloženě rád. Mám výhodu u vietnamských obchodníků, protože jakmile k nim vejdeme, hned se synka ujmou, povídají a hrají si s ním. Občas zaznamenám spiklenecké pomrkávání...
 
Klepněte pro větší obrázek

Co z něho vyroste
Občas se mě někdo zeptá, jestli nemám strach, „co z něho vyroste“. Někdy mě to taky napadne, ale odpověď zní: nemám. Třeba mne zklame a zradí, třeba z něj budu mít obrovskou radost. Vždyť tohle nevědí ani pokrevní rodiče. Věřím větě z jedné odborné knížky – osobnost dítěte záleží nejvíce na tom, co se naučilo, a teprve až potom na tom, co zdědilo. Jako případ Amaly a Kamaly, dívek, které vychovala vlčice. I když se později dostaly k lidem, nezvykly si nosit šaty... Geny úplně ovlivnit nejde a já z Tobiáška nebudu dělat bílé dítě! I když problémy s věkem mohou nastat, až tak růžové brýle nemám, ale myslím si, že když v něm budeme podporovat obě jeho etnika, bude mít dostatek lásky a dobrého příkladu, bude z něho dobrý člověk, moc bych si to přála. Právě jsme vrátili do knihovny knížku romských pohádek. Dračí král, čili vietnamské pohádky, jsou na řadě teď. Knížky má moc rád. Učím se s ním i já, třeba vánoční zvyky a tradiční jídla obou etnik apod. Snažím se, aby poznával obě kultury. I když teď má dost práce i s úplně obyčejnými věcmi. Pořád se má co učit.

Úplně obyčejné věci
Mimo to, co zameškal v miminkovském věku, se učí úplně obyčejné věci. Třeba jako: co je okurka vcelku, když z ústavu znal jen nastrouhanou. Nebo, co jsou rampouchy, které letos v zimě objevil poprvé a moc se mu líbily. Teď už je jaro a pořád se dívá, jestli už jsou opravdu pryč. Nezná taky výraz slova táta. Když vidí kamarádku s rodiči, říká: „její maminka a pán“. Ale má svou maminku, sestru, tetu, babičky a dědu, na kterého se lepí jako suchý zip a chodí za ním jako stín. A také dva pejsky, kterých se zpočátku bál, a teď jsou jeho nejlepší kamarádi.

Dědictví
Po biologických rodičích z vietnamské strany zdědil kromě malé postavy taky houževnatost, což si docela protiřečí s malou ctižádostí – typicky romskou vlastností. A to se v něm pere. Také chce mít „svůj klan“ neustále pohromadě. To dost dobře nejde. Má rád hlasitou hudbu, nejvíc rockerskou, to hned volá „hele, kytara“ nebo skupinu Gipsy.cz. Zarážející je jeho šestý smysl, kdy přesně ví, kdo telefonuje nebo kdo zvoní. Že by schopnosti po nějaké romské prababičce věštkyni? Mimochodem, i on mi byl – jako spousta jiných věcí – předpovězen „cikánkou“.
 
Text: Monika Hornová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články